Zimohrad
o tom, jak se nestaví dům
„Proč děláte kolaudaci domu až po deseti letech?“ zeptal se mě jeden z kamarádů na sobotní zahradní párty.
„Protože jsme kolaudaci chtěli udělat, až to budeme mít hotový. Jenže na jaře nám došlo, že v tom případě jí pravděpodobně neuděláme nikdy, protože dům prostě NENÍ nikdy hotovej.“
Tak jí děláme letos. Když ten náš Zimohrad slaví krásné sté narozeniny.
V létě roku 2013 jsme si s manželem koupili řadový domek postavený léta páně 1924. Hledání „toho pravého“ má vždycky svá úskalí. Ať už se jedná o dům, partnera nebo olivový olej do salátu. Podobných ruin jsme tedy navštívili bezpočet a vždycky jim k té pomyslné dokonalosti něco scházelo. Tomuhle domu ale chybělo úplně všechno. Byl nabízen v exekučním prodeji (takže mega moc starostí s nákupem a vylifrováním původního obyvatele), majitel tam žil jako poustevník (takže dům byl odpojený od sítí a od sklepa až po půdu zarovnaný bordelem), nebyl v původním stavu (takže byl od sklepa až po půdu rozvrtaný jak švýcarský sýr) a měl podkopané všechny základy (takže vážně hrozilo, že nám celý spadne na hlavu ještě před tím, než vůbec s něčím začneme). Ale byl suchý a první, u kterého jsme si zapamatovali číslo popisné. Což by si jistí lidé mohli vyložit jako znamení osudu.
Nám se na něm nejvíce líbilo, že se majitel jmenuje Stárek.
I s obyčejnou vysokou školou života je však každému na první dobrou jasné, že tohle stavení koupit nebyl tak úplně dobrý nápad.
Vykřesat z té staleté barabizny, s dva metry hlubokou dírou uprostřed obýváku, skutečný domov, nás stálo spoustu sil. První tři roky jsme jeli jak kuny ve střeše a pravděpodobně se to podepsalo na výrazném zhoršení mého zdravotního stavu. Práce, stavba, najíst, spát. A takhle pořád dokola. Migréna, nemigréna. Tu jsem lupla prášek, tu další a jelo se dál. Program „nalajnovaný“ na měsíce dopředu a jediný přípustný voraz byl Karlovarský filmový festival.
Když si zpětně prohlížím fotky ze stavby, nevěřím vlastním očím. Do něčeho takového se můžou pustit jen úplní šílenci.
Od té doby to každému s podobně inteligentním nápadem neúnavně rozmlouváme.
Dům za všechny prachy
Když se po letech zamyslím, co na tom celém procesu bylo vlastně nejhorší, težko se mi z nabízených možností vybírá. Jestli to, že jsme měli se stavbou domu nulové zkušenosti. Že jsme se do toho pustili, i když můj zdravotní stav říkal „kupte si byt v paneláku a čumte z okna na koleje“. Že jsme si koupili ruinu jak z bitvy o Zimohrad, ze které nám zbyly jen obvodové zdi. A nebo, že jsme na celou tu srandu neměli finance, protože dům jsme sice zaplatili kačkama ze stavebního spoření. Ale na samotnou rekonstrukci nám banka byla ochotná půjčit jen jeden milion korun.
JEDEN MILION.
A to navíc pouze jako neúčelový úvěr za mnohem vyšší úrok. Hypotéku nám totiž tehdy nechtěl dát nikdo. Student doktorského studijního oboru a člověk zaměstnaný na univerzitě na dvouletou pracovní smlouvu nejsou z pohledu banky zrovna klienti s perspektivou. I když invalidní důchodce a OSVČ jim pravděpodobně nebude za rok a půl znít lépe.
A tak jsme se v tom plácali a učili se stavět dům z videí na Youtube. Vše při přísném dodržení zásad Paretova pravidla, poměru „cena/výkon“ a za málo peněz hodně muziky.
Při tom všem nám však pomohla rodina a kamarádi. Skupina neuvěřitelně šikovných a pracovitých lidí, která se za těch deset let rozrostla na číslo převyšující 70 osob. Přes všechny ty hrůzy, které tady na nás během rekonstrukce vybafli, si můžeme vlastně gratulovat. Mít okolo sebe partu kamarádů, kteří jedou místo vandru v Jeseníkách kopat odpad na Zimohrad, je totiž absolutně nevyčíslitelnou životní hodnotou.
K tomu máme super sousedy a nádhernou zahradu. A to nejlepší na závěr – nehrozí tu povodně a není slyšet hlavní silnice ani železnice, což je ve Třebové téměř nemožné.
Takže možná bylo mnohem lepším řešením, to hned na začátku celé prohnat bourací koulí a pak projet bagrem. Ale nakonec jsme moc rádi, že ten Zimohrad máme.
Užitečná
o sebehodnotě
„Mám pocit, že jsem dnešek jen celý proválela na gauči,“ říkám manželovi, když večer koukáme na Titanic. Jako předkrm jsem si v průběhu dne dala několik dílů Tiger Kinga, Policie Modrava a jednoho Vinetoua. Ať to zahálení nemám jednotvárný.
„Vždyť jsi sama sestavila skoro celou zahradní houpačku a vyprala, usušila a poskládala tři pračky prádla,“ odvětí mi s výrazem značného nepochopení.
„To jo, no. A ještě jsem vlastně tři hodiny pracovala do práce a zalila zahradu,“ zamyslím se a manžel jen kroutí hlavou.
„Teď si naopak připadám já, jakobych celý den proflákal,“ zabručí nevrle pod vousy a raději si jde udělat večeři.
Kde se to bere, ten pocit, že dělám málo?
Když je mi blbě, tak je mi prostě blbě. Ale den, který bych charakterizovala jako „dobrý“, je pro mě v tomto ohledu nekončící zkouškou. Hledání rovnováhy mezi optimálním využitím času a snahou to nepřepálit je totiž těžší, než se zdá. Do toho nechtěného „blbě“ se to totiž umí překlopit eins zwei.
Málokdy však večer usínám s pocitem, že jsem to zvládla a svůj čas rozumně využila. Buď mi přijde, že jsem se až příliš moc válela, anebo že jsem to s tou prací přehnala. Mezi těmito protipóly by se však horko těžko protáhla zubní nit, jak blízko u sebe stojí.
Primární skupina pocitů vychází jednoznačně ze života v rodném domě. Od rodičů jsem byla zvyklá, že se dělá, dokud je co dělat. Ale (jak moudří vědí) na baráku je vždycky co dělat. Takže si mé mladší já odneslo do života poznatek, že normální je prostě pořád něco dělat. Protože „dělání, dělání, všechny smutky zahání“.
Navazující skupina pocitů vychází z mé neutuchající touhy být užitečná. A jako v předešlém bodě, i tento pocit vychází z dětství. A ano, opět to souvisí s rodinou a s výchovou. Což už nějakou dobu vím, ale stále se s tím učím pracovat. Bez výčitek a bez lítosti. Rodiče mě totiž vychovali se svým nejlepším vědomím. Je na mě si v dospělosti zpracovat, že mi v té jejich formě výchovy něco scházelo.
Laťky
S přibývajícím věkem se moje osobní laťka potřeby užitečnosti naštěstí snížila z úrovně pro skoky o tyči na laťku, která jde překročit v žabkách. V současné době už jsem pouze dobrovolnicí organizace Migrena-help, členkou městské Komise pro životní prostředí a členkou ZO ČSOP Podorlicko Česká Třebová. Poslední roky je však moje činnost pro tyto instituce značně limitována aktuálním zdravotním stavem.
Úplně utnout to však neumím. A asi to ani není potřeba. Občanskou zodpovědnost vnímám jako velice důležitou součást života každého člověka, bez ohledu na postavení, vzdělání nebo zdravotní stav. Jsem přesvědčena, že v naší společnosti je opravdu téměř každý schopen přispět více, než bezduchými komentáři na sociálních sítích. I kdyby to mělo být jen posláním peněz na dobrou věc nebo sebráním bobku po vlastním psovi.
Jelikož však občanské aktivity nejsem schopná vykonávat v takovém rozsahu, jako by mi bylo blízké a přirozené, kompenzuji si potřebu užitečnosti jinde. Bohužel pro mě a mé okolí se snažím být užitečná alespoň doma. Protože tam prostě dřepim nejvíc. Stále však doplácím na to, že neznám míru. Většinu času mám dost silný pocit, že toho nedělám dost. A následně si kladu vyšší cíle, než mohu reálně splnit.
„Momentálně se chystám natřít nářaďový domek, zrenovovat dřevěná lehátka, poskládat kovové regály do sklepa, vysířit a vymalovat sklep a vytapetovat horní pokoj.“
Co na to říct?
„Jsem užitečná, tedy jsem,“ uzavřela mou obšírnou sebeanalýzu terapeutka.
„Ano. Jsem.“
Na houby
o létě
„Sejrááá. Pojď s náma na houby,“ volala mi v sobotu ráno sestřenice.
„Jako, je mi dobře, ale teď?“ ptám se zachumlaná pod peřinou a hlavou mi běží včerejší neobezřetná vycházka do města, která mě stála večer ve společnosti migrény.
Že je venku zataženo totiž ještě nutně neznamená, že tam není úplně odporně.
„Za půl hoďky sem u tebe“ stanoví mi časový rámec na vykopání se z postele.
„Dobře,“ odsouhlasím výlet do lesa a dalších pět minut přemýšlím, jak se mi tohle sakra stalo.
Houbaření mi ale zní tak strašně povědomě a blízce. Pohodová a nenáročná aktivita, kterou bez problémů můžu provozovat celé léto. Jako třeba opekání špekáčků, koupání v rybníku a pečení koláče s vlastnoručně natrhanými borůvkami. Jenže ve skutečnosti se jen upínám na vzpomínky na dobu dávno minulou. Na prázdniny na chatě u babičky, kdy chození na houby bylo stejně neodmyslitelnou činností, jako koukání na Vinnetoua, vaření na kamnech a večerní posezení s kytarou u táboráku.
Reálně jsem nehoubařila celou věčnost. Ani jsem nešla do lesa s konvičkou na borůvky nebo s vozejčkem na dříví, nekoupala se s kačenama v rybníku ani nevařila oběd na kamnech. Protože je to celé posledních pár let tak trochu na houby.
Když je to na …
Chatu po babičce už roky obývá jiná rodina a já jsem štípání dříví k táboráku vyměnila za ježdění se sekačkou po zahradě a večerní zalévání kanadských borůvek. Zvládám jen činnosti, které mám přímo pod nosem. A jít do lesa na borůvky, vykoupat se v rybníku nebo vyrazit na houby zní jako aktivity, které vyžadují nějakou úroveň plánování. A jestli mi jde něco ještě hůř, než činnosti výše uvedené, tak je to právě plánování. Nebo plánování v létě.
Možná by však mohla být cesta k „užití si“ léta právě to odpoutání se od plánů a jejich následného rušení. Zkusit prostě jen být a spontánně se vrhat do věcí, které mi zdravotní stav dovolí.
Pro člověka, který ze srdce miluje „mít plán“ je to velký životní krok.
A nesnadný.
Nemá však cenu lpět na vzorcích, které nefungují. Bez ohledu na to, zda se podle nich člověk dříve řídil a fungovaly. Život je totiž přesný součet náhod. A tyto náhody umí postavit věci na hlavu. V mém případě úplně doslova.
„Co neseš?“ zeptal se mě manžel, když jsem se vrátila domu s rozzářenýma očima.
„Nic. Houbu jsem nenašla žádnou a borůvku jednu. A tu sem rovnou snědla,“ zubim se, ale po typicky fialovém úsměvu není ani památky. Jak by taky po jedné borůvce mohlo.
„Tak to byl pěkně na houby na houby vejlet,“ zašklebí se na mě.
„Bylo to super,“ odvětím se širokým úsměvem a rovnou hodím mokrého psa do vany.
Ke štěstí mi totiž stačí, když to není na ho*no.
Zpověď
o cestě s kůží na trh
Všichni jsme voyeři.
Sledujeme životy jiných lidí malými okýnky do jejich života. Přesunuli jsem se z nahlížení do domů a zahrad na scrollování sociálních sítí. Ale vidíme tím pádem jen to, co chtějí, abychom viděli.
Vydat své soukromí na pospas davu je totiž těžší, než si je většina z nás ochotná přiznat.
„Upřednostnit ochranu vlastní identity nebo potenciální možnost někomu pomoci?“ To je otázka, kterou jsem si pokládala několik měsíců.
Doménu jsem měla zaregistrovanou, články napsané, ale při snaze kliknout u prvního z dokončených textů na tlačítko „publikovat“ jsem vždycky dostala do ruky Parkinsonský třes, poblila se a úplně to vysrabila.
Myslím, že podobné dilema řeší každý člověk, který jde s vlastní kůží na trh. A není žádný extra rozdíl v tom, zda se jedná o téma závislosti, nemoci, coming outu nebo výchovy malého člověka v normální lidskou bytost.
Za vážně míněnou snahou o pomoc vždy musí být skutečný příběh s tváří.
Některé věci ale není vůbec lehké napsat upřímně tak, jak skutečně jsou a jak se dějí. Ubránit se lstivému červíčkovi autokorekce, který mi při každém úderu do klávesnice našeptává do ouška publikovatelnou verzi příběhu, dává celkem zabrat.
„Opravdu chceš napsat, že si nezvládáš mejt hlavu, ty šmudlo jedna?“
„Stěžuješ si na to, že seš celej den doma a spíš do devíti? Kňůůůů.“
„Budeš vypadat jako úplný pako, jestli na sebe práskneš, že neřídíš auto.“
„I ty hysterko. Antidepresiva a myšlenky na sebevraždu? To asi hodně toužíš po pozornosti.“
Budoucnost nejistá
Každá zpověď nádavkem přichází ruku v ruce s pocitem jistého uvolnění a obav zároveň. A jak si tak spolu vykračují, potkávají na své pouti náhodné lidi s jejich vlastními zkušenostmi a názory. Někdy vás srdečně podpoří, někdy jen pozdraví a někdy přijdou s celým kánonem nevyžádaných rad a komentářů.
„Děkuji a za odměnu posílám klíčenku,“ je nejosvědčenější reakce.
Naštěstí nejsem žádná exponovaná osoba, politik, youtuber ani účastník televizní soutěže o vaření. Jenom holka s vážným neurologickým onemocněním, která by svou vlastní zkušeností ráda pomohla jiným lidem s podobným osudem.
Ve výsledku je však jedno, jaké vás ke sdílení vlastního života vedou motivy. Jak dáte jednou něco na internet, už to tam prostě někde je. Každý obyvatel Světa je chtě nechtě zapojen do systému, který stojí a padá na informacích. A je vysoce pravděpodobné, že zatím ani neumíme dohlédnout, k čemu všemu může jednou sloužit moje fotografie ze svatby, informace o podpisu petice proti používání zábavní pyrotechniky nebo seznam shlédnutých filmů.
Ale i kdyby sdílení mého života s chronickou bolestí mělo pomoci jednomu člověku, budu v tom vidět smysl. Snad mě kvůli tomu v budoucnosti nečeká domácí nadvláda toustovače s rychlovarnou konvicí.
Za volantem
o řízení auta
Tu plastovou kartičku s fotkou nosím v peněžence již od 18. narozenin. Ale jak ví i Homer Simpson, na průkazku automobil nejezdí.
Řízení auta je společenskou normou. Kroutit volantem přece dokáže i cvičený medvěd. Jenže, jak všichni ze zkušenosti moc dobře víme, dnešní provoz na pozemních komunikacích je složitá a mnohdy nebezpečná interakce.
„Vjíždíme do obce, tak zrychlíme na 50“ je moje nejoblíbenější poučka z autoškoly, která naprosto přesně demonstruje úroveň mého řidičského umění.
Jak opakovaně neopomenul poznamenat můj učitel jízdy „Vy nejste vyloženě nebezpečná, jenom nejste vyježděná.“. Když se však konečně pustil madla dveří, posunul všechny další jízdy na jaro. Protože když je sníh, tak se semnou v autě bojí. Dost mi to rozhodilo pedál. Možná jsem po třech absolvovaných jízdách nepatřila k nejlepším řidičům, ale možná se prostě jenom na tu práci nehodil.
Každopádně jsem tu autoškolu s vypětím všech sil, jedním uraženým zrcátkem, odřeným blatníkem a novým žaludečním vředem, dokončila. A mohu si od té doby psát do životopisu „řidičské oprávnění skupiny B“.
Pokud se však v době před 20 lety blížila úroveň mých řidičských schopností nule, v současné době je již hodně v mínusu.
A stejně tak, jako mám od tatínka a bratra úplně zakázáno používat flexu, motorovou pilu, křovinořez a příklepovou vrtačku, zakázala jsem si pro všeobecné dobro také sedat za volant.
Mé neexistující řidičské schopnosti, reflexy a zkušenosti pouze ze sedadla spolujezdce jsem vyhodnotila jako nedostatečné pro ovládání stroje schopného zabíjet. A nezměnil to ani nespočet soukromých jízd v autoškole, lekce na buzerplace od kolegů z práce nebo jedna společná cesta s tatínkem v roli lektora jízdy.
Pozor, jedu!
Nikdy jsem se totiž nezbavila pocitu, že auto řídí mě, ač bych měla řídit já jeho. Kdybychom měli doma Bumblebeeho přestrojeného za vůz Škoda Roomster, mnohé by to vysvětlovalo. To by však nebohý Transformer musel mít zároveň nějakou závažnou poruchu objasňující jeho podivné chování v provozu.
Když jde do tuhého, tak si sice mozek dokáže vybavit, jestli je spojka brzda plyn zleva doprava anebo zprava doleva. Ale kamarádi pravděpodobně za těch pár minut v autě hrůzou raději úplně vystřízlivěli a zbytek cesty došly pěšky, než aby strávili další kilometr s mou osobou za volantem.
Za vrchol svého řidičského umění pak považuji služební automobil zaparkovaný přes tři místa na stání před městským úřadem. Když jsem hodila klíčky od nebohé Škodovky na stůl správci vozového parku se slovy „Raději si to přeparkujte!“ bylo to zároveň poprvé i naposledy, co jsem byla někam vyslána.
Ve své podstatě naštěstí řízení vozidla nijak zásadně nepotřebuji. Na velké nákupy jezdím s manželem, na terapii autobusem, do města chodím pěšky a po republice jezdím vlakem. A když náhodou potřebuji se záchvatem do nemocnice, rozhodně nejsem ve stavu umožňujícím sednutí za volant.
Postupem času jsem však došla ke zklidňujícímu pochopení. Protože stejně jako já neumím všechno, neumí všechno vlastně nikdo. Takže jsem se smířila s faktem, že sice neřídím auto, ale zvládnu odvzdušnit radiátory, opravit protékající Geberit, vyměnit struny na kytaře nebo upéct dvoupatrový dort. Což vypadá jako blbosti, ale přitom to taky nezvládne každý.
Takže vyhlížím autonomní automobily a do té doby ať raději můj zadek vozí osoba schopná udržet se mezi jízdními pruhy, podélně zaparkovat a řídit bez obav z pokuty za příliš pomalou jízdu.
Životní rozhodnutí
o dobrovolném darování těla
Máte potřebu být užiteční a přemýšlíte někdy, co s vámi bude po smrti? Pokud jste alespoň na jednu z těchto otázek odpověděli kladně, je toto článek přímo pro vás.
Každý z nás si asi někdy položil otázku: „Co se bude dít, až zemřu.“. A nemám na mysli putování duše za bílým světlem někam do nebe, protože Bůh ve mě věří, i když já v něj ne. Nebo do horoucích pekel, za neuváženou krádež žvýkačky Pedro v samoobsluze u Hejla, kam jsem šla tatínkovi pro dva lahváče a deset rohlíků.
Myslím tím, jak „se sebou naložím“. Respektive, jak bych si přála, aby se mnou jednou někdo naložil.
Tak nějak to považuji za velice důležité téma, protože tomu prostě nikdo z nás neunikne. Jen to vyslovení vlastního názoru bývá v tu chvíli již značně omezené.
Asi jako pro mojí babičku. Když se někdo z rodiny pokusil ještě za jejího života o rozhovor zavánějící umíráním, skončilo to většinou tematickou litanií „Už jsem vám na obtíž“ a „Já už tady stejně dlouho nebudu“. A tak, když její srdce před pár lety na Vánoce definitivně dotlouklo, nevěděl nikdo co s ní. A kam s ní. Nerudovské dilema nás postavilo před řadu otázek. Přála by si smuteční obřad, nebo jen rozloučení v kruhu rodiny? Pohřbít v rakvi, spálit a uložit v urně na hřbitově, nebo vysypat do Balatonu?
Tak jsme jí nakonec spálili. Respektive v krematoriu jí spálili, bo jinde člověka ani pálit nemůžete, ač se vás některá česká filmová tvorba může snažit přesvědčit o opaku. Následně jsme šoupli její urnu s popelem do batohu a šli na chatu. Milovala to tam a posledních 30 let co byla v důchodu tam trávila veškerý volný čas. Zapálili jsme oheň, pustili trempské písně z magneťáku a s babičkou „sedící“ na sudu společně opekli špekáčky na ohni.
Nikdy není brzo
Utvrdilo mě to však v přesvědčení o důležitosti vedení těchto rozhovorů ještě za života. A věty typu „To mě nezajímá, ať si se mnou pak dělají, co chtějí.“ neberu. To je alibismus nejhrubšího zrna překrývající strach z vlastní smrtelnosti.
Když se tak ke mně před několika měsíci dostala informace, že je možné darování těla vědě a výukovým účelům ve zdravotnictví, okamžitě mě tato myšlenka zaujala. Nikdy dříve jsem o tom totiž neslyšela.
„To řešíš nějak předčasně, ne?“ řekla mi maminka, když jsem se jí zeptala, co si o tom myslí.
„A kdy je to tedy vlastně včas?“ odpověděla jsem jí otázkou. V padesáti, v šedesáti, v sedmdesáti? Pro někoho může být i v osmdesáti brzo, pro někoho i ve čtyřiceti pozdě. Na co konkrétně mám čekat?
Situace je vlastně celkem jednoduchá. Podle platné legislativy jsme všichni automaticky dobrovolnými dárci orgánů (pokud za svého života nepodepíšeme nesouhlas). A naopak, pokud se chceme stát dárci celého těla pro vědecké a lékařské účely, musíme ještě za svého života podepsat smlouvu o darování těla s konkrétní institucí.
Institucemi, se kterými je možné podepsat dárcovskou smlouvu, jsou například 2. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, Lékařská fakulta Masarykovi univerzity či Lékařská fakulta univerzity Palackého v Olomouci.
Jedna nebo druhá volba znamenají po smrti diametrálně odlišné zacházení. A stejně tak, jako není možné vždy použít orgány k darování, mohou nastat také okolnosti, že nebude vhodné k darování naše tělo. Nesmíte například zemřít na nebezpečné infekční onemocnění (třeba ebolu), nebo se rozšlehat na motorce na kaši. Tělo jako celek musí zůstat neporušeno z důvodu procesů konzervace, které následují.
Užitečná až za hrob
Je to tedy takové buď anebo. Buď chcete být dárcem orgánů (a nemusíte podnikat nic), nebo chcete být dárcem těla (a v tom případě doporučuji se o to začít zavčasu zajímat). Není však možné být obojí. Pokud nechcete být ani jedno, je to vaše věc. Ale je mi vás trochu líto.
Pro někoho je v rámci tohoto rozhodnutí nejnáročnější skutečností fakt, že vaše tělo od okamžiku smrti již patří obdarované instituci. Ta si pro něj v nejkratším možném termínu přijede a na své náklady ho odveze k dalšímu „zpracování“. A nejkratší možná doba pro návrat ostatků (popela) rodině jsou cca tři roky, protože první rok se konzervujete a až po důkladném nasáknutí jste teprve vhodní k nějakým výkonům. Je tedy důležité sdělit svým nejbližším, že pro případné rozloučení již nebude tělo k dispozici. Paradoxně je však toto přesně ta otázka, která trápí mnohem více potenciální pozůstalé, než samotného nebožtíka. I na tuto situaci je však možné se předem připravit. Třeba uschovaným pramenem vlasů.
Moto dárcovských programů: „Není většího daru života, než darování těla po smrti.“ ve mně tak dlouho rezonovalo, až jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Snad mají kádě i na žirafy.
Už teď jsem chronicky nemocná a své drahocenné orgány si celkem systematicky dojebávám nejrůznějšími výzkumnými šmakuládami a povolenými dryáky na bolest, kvůli kterým nemůžu ani dávat krev. Dost silně tedy pochybuji, že by někdo stál o ty mé fermentované ledviny, játra nebo slinivku. A v tom případě mi dává mnohem větší smysl, ať se na té bezduché hroudě masa a kostí, která ze mě po smrti zbyde, klidně někdo něco naučí nebo vyzkoumá.
Rozhodně to vypadá jako lepší finiš, než bez užitku blafnout v peci při 900 °C a pak se nechat shrnout hrabičkami do plechovky.
Skládací metr
o tom, že jsem tak trochu nešika
Skoro mám strach to říci nahlas, abych si to nezakřikla. Ale už víc jak pět let jsem neměla žádný úraz.
Respektive žádný větší úraz.
Téměř bezchybnou statistiku mi pokazilo posezení s postřehovou karetní hrou „Taco, kočka, koza, sýr, pizza“. Nevím, proč jsem se k ní nechala ukecat. Postřehovky zásadně nehraji, protože prostě NEMÁM postřeh. Na rozdíl od ostatních spoluhráčů, jejichž zarputilost mi způsobila zlomeninu malíčku na ruce. A ano, je to hra, při které sedíte u stolu, na který se pokládají karty.
Jelikož jsem však uštíplou kost odhalila až za dva měsíce, kdy se mi na bolavém prstu objevila i podivná boule, nemá vůbec smysl to počítat. Tentokrát nejsem nešika, ale jen v blbej čas na blbym místě. Tím pádem je to můj druhý nejdelší časový úsek bez sádry.
Ten první byl od věku 0 do 6 let. Po noze zlomené na zdravotním tělocviku v první třídě už se to ale nějak vezlo. Když mi mojí rachitickou nožku zavalili v zápalu hry tři sedmáci, poslala mě paní učitelka raději s bolavým kotníkem domů. A tak jsem šla. „Rybičky rybičky lovte se“ ale od té doby zásadně nehraji.
Osobně myslím, že nikomu neuškodí, když si párkrát v životě „výchovně“ odře koleno. Já jsem ale v určitých ohledech reálně šikovná jak ten pověstný skládací metr. Výčet mých úrazů by s přehledem vydal na samostatnou bezpečnostní brožuru. Pády ze schodů, z kola, koloběžky, z patrové postele, na chodníku i v suťovisku.
Marné pokusy o sportovní výkony zahrnující bruslení, basket, fotbal, běh či lyžování na mě dnes působí až komickým dojmem. Mé snahy o nějaký měřitelný výkon totiž skončili u dávání jedné nohy před druhou (rozuměj chůze). V životě jsem nedokázala udělat ani pitomou hvězdu a je s podivem, že jsem nekoordinované výšvihy žirafích nohou nad hlavu neodnesla dalším pobytem na chirurgickém oddělení.
Asi se štěstím
Rozhodně se ale v tomto výčtu najde i pár pověstných bizárů, které dodnes slouží k všeobecnému pobavení. Zlomený prst na ruce o futra u dveří, kterými jsem pouze procházela. Otřes mozku po nechycené přihrávce basketbalového míče od mojí vyučující. Zlomené prsty na noze při podklouznutí na koupališti v den propuštění z rehabilitačního ústavu, kde jsem byla šest týdnů pro úraz kotníku. Nebo otřes mozku na školním výletě do Francie.
„Pane profesore, Alici určitě vemte, o ní nebudete ani vědět, ona je taková tichá,“ přemlouvala tehdy kamarádka svého vyučujícího na gymnáziu, ať obsadí uvolněné místo v autobuse neznámou holkou z hnojárny. Plán nevyčuhovat vzal za své hned první večer v hotelu. Alice v bezvědomí ležící před zabouchnutými dveřmi do pokoje, do kterého se tím pádem nejde dostat, se panu profesorovi natolik vryla do paměti, že ji vzal na výlet automaticky i další rok. Na můj otřes mozku, korunovaný nosem rozseknutým o železný žebřík, podle mě vzpomíná do dnes.
A pracovní úraz u Lesů České republiky číslo 001, který jsem si způsobila hned po Novém roce při vynášení odpadkového koše.
Dnes už naštěstí vím, že za tou mojí nekonečnou sérií úrazů je něco víc, než jen prachobyčejná nešikovnost. Kromě nadprůměrné výšky a nízkého tlaku stojí za mými nekoordinovanými pády dyspraxie.
Národní institut pro neurologická onemocnění a cévní mozkové příhody (NINDS) popisuje dyspraxii jako „neschopnost synchronizace“ s okolním prostředím. Mezi příznaky dyspraxie patří potíže při udržování rovnováhy, vadné držení těla, únava, nešikovnost, poruchy vnímání či poruchy koordinace ruka – oko.
https://www.ninds.nih.gov/health-information/disorders/developmental-dyspraxiaNa rozdíl od normálních lidí tak mám u svého obvodního lékaře dvě karty. Jednu na nemoci a druhou na úrazy. Když se nad tím zamyslím, tak ve skutečnosti možná nejsem nešika, ale vlastně klikař. Reálně si totiž skoro každý den řeknu: „Tak teď to bylo o fous!“.
Stačí jen, abych šla do sklepa pro okurky, sekala třísky, trhala jablka ze stromu, krájela nožem meloun nebo lezla na židli do nejvyšší police v ložnici.
Blejstra
o ČSSZ, invaliditě a tabulkách
„Tak mi dnes přišel od doktorky posudek o invaliditě,“ volám tu novinu mamce do práce.
„A? Zvýšili ti to?“ ptá se s očekáváním v hlase.
„Ne no,“ řeknu jen zklamaně.
„Takže máš pořád jedničku,“ konstatuje domněle holý fakt, který bude ještě cca dvě vteřiny považovat v dané chvíli za zklamání.
„No to taky ne,“ reaguji dost rozmrzele.
„Tak tomu nerozumim,“ je z toho už mamka evidentně celá zmatená.
„Oni mi ho totiž sebrali úplně,“ říkám už značně rozrušeně a pak se rozbrečím jako želva.
Pyrrhovo vítězství
Long story short: v květnu 2022 jsem si na základě doporučení svých ošetřujících lékařů požádala o zvýšení stupně invalidity. O pár měsíců později jsem místo toho obdržela rozhodnutí o odebrání invalidního důchodu, který jsem v té době měla. Proti tomuto rozhodnutí jsem podala námitky (protože proti samotnému posudku se odvolat nelze) a v lednu 2023 mi byl odebraný první stupeň invalidity vítězoslavně zase navrácen.
Půlrok v totální nejistotě jsem zvládla jen díky manželovi. Jak takový fatální zásah do rozpočtu zvládají vážně nemocní lidé, kteří se nemají o koho opřít, si raději ani nedomýšlím.
„Gratuluji k úpěchu,“ napsala mi tehdy personalistka z práce, když jsem jí o této skutečnosti zpravila. Celé toto několikaměsíční martýrium mělo pochopitelně vliv i na mojí práci v „chráněné dílně“.
Jenže já se neradovala. Byla jsem smutná a naštvaná. Z toho, že se musím furt někde obhajovat, doprošovat, ponižovat a stejně se na mě dívají jako na simulanta. Z toho, že nadměrně zatěžuji systém, který zároveň není dizajnovaný na mou diagnózu. A z toho, že to málo energie které mám, nemohu věnovat něčemu užitečnému a duchaplnému.
Co teď s tím? Pěkně poděkovat za milostivé navrácení toho, co jsem už měla? Přežívat na prvním stupni invalidity, nebo pokračovat v boji se systémem, který více trestá, než pomáhá?
V náplni práce úředníků a posudkových lékařů je automatický předpoklad, že za hrbem každého kulhavého invalidy se ve skutečnosti schovává simulant s alergií na práci. Když tam však stojí nemocný jen sám za sebe, je to pro něj vysilující jako práce horského nosiče v Tatrách. A ponižující jak čivabčiči letící z vašeho talíře přímo do klína nejhezčího kluka na škole.
Migréna vs. ČSSZ
„Na tragickej život já jsem pes.“
Často si na tuhle větu vzpomenu. Není ale náhodou rozdíl v tom, jaké zastupuji plemeno? Chci se rvát jako rotvajler, ale ve skutečnosti jen kňučím na gauči jako pražský krysařík se zkaženejma zubama a s takovým tím límcem proti drbání kolem krku.
Podle posledního posudku mám sice změněnou určující diagnózu, ale ani tak neshledala posudková lékařka ČSSZ důvod ke zvýšení stupně invalidity. A to i přes fascikl zpráv ošetřujících lékařů, které tvrdí pravý opak.
Dle přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity č. 359/2009 Sb. vás migrény umí v pracovní činnosti omezit maximálně o 35 % a je tedy možné na tuto diagnózu získat maximálně první stupeň invalidity, a to i po přičtení (maximálně 10 %) za další diagnózy. Víc v tuto chvíli dle tabulek, které určují míru snížení pracovní schopnosti, získat nelze.
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009-359#f4031909Po dalším kole neúspěšných odvolání se tak mojí jedinou možností stalo podání žaloby k soudu. Žaloby na ČSSZ. Ve výsledku je totiž jedno, jestli jste zaprcatělej vořech nebo bafan s hlavou jako kýbl. Když čokla zaženete do kouta, nemá jinou šanci, než se po vás ohnat. Límec nelímec.
Když s touto žalobou člověk teoreticky uspěje, výsledkem není případné zvýšení stupně invalidity, ale pouze navrácení rozhodnutí zpět ČSSZ s doporučením k přepracování. Alespoň tak mi to bylo sděleno.
A tak jsem v červnu podala žalobu. Výsledek je asi stejně nejistý, jako cokoliv, co se dělo do teď. Ale těžko už můžu něco ztratit. Pokusím se nějak obhájit před tříčlennou ministerskou komisí, projdu si dalším kolem revizního šetření, soudním stáním a když to všechno dobře půjde, možná budu vědět verdikt do vánoc 2023.
Momentálně má však Ministerstvo práce a sociálních věcí požádáno o prodloužení tříměsíční lhůty na vypracování posudku. Takže kdo ví.
Masterchef
o vaření a nejvděčnějším strávníkovi
„Co bude k obědu?“ ptá se mě manžel troufale, potom co jsem strávila 27 minut v kuchyni u plotny, zatímco on seděl v obýváku na gauči s notebookem.
„Hele, dala jsem dohromady nějaké zbytky, co jsem tu našla, …“ říkám a beru ke stolu příbory a půllitr s vodou.
„… a vznikla ti nějaká podivnost, viď?“ vychrlí za mě druhou půlku věty, zaklapne počítač a vyhlíží naložený talíř.
Posledních pár let moc nevařím. A když už se náhodou postavím ke kuchyňské lince, tvoří základní přísadu žvance koření zvané „maximálně 30 minut u plotny“. Na rozdíl od účastníků televizních soutěží s vařečkou však do tohoto času nepočítám, když se to samo peče v troubě nebo klokotá v hrnci.
Ze špajzky na mě už roky čumí „válečné“ zásoby těstovin, čočky, rýže a kuskusu, které se asi množí dělením, protože vůbec neubývají. Mít vždycky všeho dostatek mě naučili rodiče, které to naučili jejich rodiče. Nově ale tuto filozofii přehodnocuji na strategii „mít vždycky všeho tak akorát“. Jen ten obsah spíže se mnou zatím moc nespolupracuje.
Vařím převážně vegetariánsky, protože domů sami vůbec nekupujeme maso. Občas se mi sice úplnou náhodou podaří i jídlo veganské, ale primárně za tím nejdu, jelikož zatím neumíme z jídelníčku vyřadit sýry, tvaroh, máslo, šlehačku, tatarku, vejce a med. Obecně bychom se asi řadili do skupiny flexitariánů.
Díky vaření bez masa však vařím jinak než moje maminka, tchýně, sestřenice, švagrová, sousedka, kamarádky a účastníci soutěže Masterchef. A dost to ve mně vyvolává pocit, že vlastně vařit neumím. Protože VAŘIT přece umí ten, co dělá řízky, svíčkovou, knedlo-vepřo, pečený kuře a moravského vrabce.
A já vařím jídla, která se nedají takto snadno identifikovat a zařadit. Omáčka z červené čočky, tarhoňoto, nonchilinoncarne, rýžové nudle se zeleninou, houbové „rizoto“, skorolečo, pečený květák, nesvíčková nebo nejrůznější polévky. Paradoxně to však dávno není jen improvizace „co dům dal“. Nemalé množství receptů, které vznikly z náhodných surovin osamoceně čumících z lednice, se dávno etablovalo do rodinné kuchařky. I tak u nás nejvíce frčí můj majstrštyk dýňová polévka a v létě ovocné tvarohové neknedlíky.
Vše až na ananas
„Tak jaký to je?“ položím obvyklou otázku, i když odpověď znám už předem.
„Výborný,“ pochválí manžel podivnost s rýží, květákem a kokosovým mlékem.
„Víš, co by se tam hodilo?“ ptám se ho z legrace.
„Vtipný. To můžeš rovnou objednat pizzu havaj,“ kontruje. A pak že čtení myšlenek nefunguje.
Můj manžel je snem každé kuchařky. Sní úplně cokoliv, a ještě si přidá. Nikdy si nevymýšlí ani neremcá, a kromě ananasu spořádá cokoliv, co mu nandám na talíř. Sice mu nic jiného nezbývá, bo sám moc vařit neumí. Ale znám i takové, jejichž kuchařské umění končí u pytlíkového čaje, ale vymrzování jim jde na jedničku.
Dřív jsem vařila denně a s chutí. Když se však mé migrény staly chronickými, a začaly mě zásadně omezovat v běžném denním fungování, byl pobyt u kuchyňské linky jednou z prvních aktivit, která šla do kopru.
Nesnášenlivost k teplu, výrazným pachům a hluku, neschopnost cokoliv dělat a nevolnosti způsobující soustavné nechutenství, zapříčinily můj výskyt v kuchyni jen po dobu nezbytně nutnou k udržení těla při životě. Veškerá radost z vaření se vytratila a tempo jejího návratu není vražedné ale sebevražedné.
Biologická léčba naštěstí trochu přispěla k nesmělému našlapování mezi špajzkou, prkénkem a myčkou na nádobí. Rozhodně ze mě však nebude Masterchef ani kuchařka, která začne o půl desáté dopoledne vařit oběd, aby byl s úderem dvanácté na stole.
Hlava děravá
o zapomínání, biofeedbacku a vzkazech na ruce
Za cinkotu psích granulí sypaných do misky mi dnes ráno vytanul na mysli včerejší telefonát s bratrem.
„Máš dneska odpoledne čas?“ zeptal se mě.
„Jo, jasně, co bys potřeboval,“ odvětím celá nadšená, že chce s něčím pomoct.
„Mám jít od tří na masáž a nestíhám to. Nechceš jít místo mě?“ vyhrkne nabídku, která se neodmítá.
„Klidně, vlastně docela ráda,“ řeknu potěšeně, protože občas chodím ke stejné paní.
Další vývoj událostí vypadal ve zjednodušené verzi takto: chystám se jít na masáž, staví se mamka s cuketou, předvedu jí šaty zakoupené na svatbu kamarádky, jdu ven se psem, dám mu nažrat, udělám a sním večeři, umeju se, jdu spát, vstanu, jdu ven se psem.
Že tam úplně chybí „jdu na masáž“?
Pokud podle křivky zapomínání průměrný člověk „vytěsní“ do měsíce 82 % informací, vypadala by ta moje jen jako svislá čára. Informace, zahrnující cestu na masáž, se mi vykouřila z hlavy někde mezi obří zeleninou a prvním oblečením splňujícím dress code Black Tie. Proč se opět vynořila v naprosto nesouvisející chvíli při krmení psa druhý den ráno, je mi samotné záhadou.
Po posledním otřesu mozku (posledním, protože jich bylo rozhodně více, než je průměr běžného obyvatele východočeského maloměsta), jsem zůstala doslova dutá jak bambus. Udržet myšlenku z obýváku do kuchyně byl nadlidský výkon. Měla jsem tak velké problémy s pamětí, že mi v rámci rehabilitační péče v Hamzově léčebně Luže-Košumberk naordinovali i terapii formou tzv. EEG Biofeedbacku. Touto metodou totiž dosahuje mozek sebe-učení pomocí biologické zpětné vazby a má skvělé výsledky například při stavech po mozkové mrtvici.
EEG Biofeedback je metodou tréninku nervové soustavy prostřednictvím na míru nastavené videohry. Mozek svou činností ovládá pohyb auta, robota, vody apod. Trénink je mimo jiné vhodný při poruchách pozornosti, ADHD, migrénách, depresi či úzkostech.
http://eegbiofeedback.cz/trenink-metodou-eeg-biofeedback/Co si nenapíšu, to nevím
Za celkem odborně a neurčitě znějícím pojmenováním se v mém případě skrývala aktivita, při které jsem se vlastními myšlenkami a soustředěním snažila udržet závodní formuli mezi jízdními pruhy. Tato činnost naprosto dokonale kombinovala mé tristní řidičské schopnosti, brutální kinetózu a nesnášenlivost k motosportu a počítačovým hrám. Navzdory zjevným překážkám mi těch několik týdnů „za volantem“ pomohlo vykřesat se z nejhoršího, i když vzpomenout si na včerejší oběd pořád nedokážu.
Zapomínání mám tudíž stále jako sport.
V současné době je již vědecky prokázáno, že opakované otřesy mozku vedou k nevratným změnám, ač se dlouho předpokládalo, že tato diagnóza nemá žádné trvalé následky. Těm vévodí zhoršení paměti, bolesti hlavy a dále například nespavost, snížená tolerance vůči stresu, emočnímu vzrušení či alkoholu.
Obvykle si tedy raději všechno píšu na ruku, do bločku nebo do mobilu. Tentokrát však stačilo jen obout boty, vzít peněženku a vyrazit. A na co si to ještě psát. Stejně jako když jsem (ne)šla na sraz s kamarádkou, která byla náhodou ve městě a čekala na mě v cukrárně, nebo se (ne)připojila k ranní pracovní poradě v půl osmé, kvůli které jsem si nařídila budík na sedmou ráno.
Hlava děravá permanentně zasypaná popelem.
„Brácha promiň, já tam včera zapomněla jít,“ kaju se mladšímu sourozencovi do telefonu. Pes hltá z misky granule a já se můžu hanbou propadnout.
„A kam?“