Za volantem

o řízení auta

Tu plastovou kartičku s fotkou nosím v peněžence již od 18. narozenin. Ale jak ví i Homer Simpson, na průkazku automobil nejezdí.

Řízení auta je společenskou normou. Kroutit volantem přece dokáže i cvičený medvěd. Jenže, jak všichni ze zkušenosti moc dobře víme, dnešní provoz na pozemních komunikacích je složitá a mnohdy nebezpečná interakce.

„Vjíždíme do obce, tak zrychlíme na 50“ je moje nejoblíbenější poučka z autoškoly, která naprosto přesně demonstruje úroveň mého řidičského umění.

Jak opakovaně neopomenul poznamenat můj učitel jízdy „Vy nejste vyloženě nebezpečná, jenom nejste vyježděná.“. Když se však konečně pustil madla dveří, posunul všechny další jízdy na jaro. Protože když je sníh, tak se semnou v autě bojí. Dost mi to rozhodilo pedál. Možná jsem po třech absolvovaných jízdách nepatřila k nejlepším řidičům, ale možná se prostě jenom na tu práci nehodil.

Každopádně jsem tu autoškolu s vypětím všech sil, jedním uraženým zrcátkem, odřeným blatníkem a novým žaludečním vředem, dokončila. A mohu si od té doby psát do životopisu „řidičské oprávnění skupiny B“.

Pokud se však v době před 20 lety blížila úroveň mých řidičských schopností nule, v současné době je již hodně v mínusu.

A stejně tak, jako mám od tatínka a bratra úplně zakázáno používat flexu, motorovou pilu, křovinořez a příklepovou vrtačku, zakázala jsem si pro všeobecné dobro také sedat za volant.

Mé neexistující řidičské schopnosti, reflexy a zkušenosti pouze ze sedadla spolujezdce jsem vyhodnotila jako nedostatečné pro ovládání stroje schopného zabíjet. A nezměnil to ani nespočet soukromých jízd v autoškole, lekce na buzerplace od kolegů z práce nebo jedna společná cesta s tatínkem v roli lektora jízdy.

Pozor, jedu!

Nikdy jsem se totiž nezbavila pocitu, že auto řídí mě, ač bych měla řídit já jeho. Kdybychom měli doma Bumblebeeho přestrojeného za vůz Škoda Roomster, mnohé by to vysvětlovalo. To by však nebohý Transformer musel mít zároveň nějakou závažnou poruchu objasňující jeho podivné chování v provozu.

Když jde do tuhého, tak si sice mozek dokáže vybavit, jestli je spojka brzda plyn zleva doprava anebo zprava doleva. Ale kamarádi pravděpodobně za těch pár minut v autě hrůzou raději úplně vystřízlivěli a zbytek cesty došly pěšky, než aby strávili další kilometr s mou osobou za volantem.

Za vrchol svého řidičského umění pak považuji služební automobil zaparkovaný přes tři místa na stání před městským úřadem. Když jsem hodila klíčky od nebohé Škodovky na stůl správci vozového parku se slovy „Raději si to přeparkujte!“ bylo to zároveň poprvé i naposledy, co jsem byla někam vyslána.

Ve své podstatě naštěstí řízení vozidla nijak zásadně nepotřebuji. Na velké nákupy jezdím s manželem, na terapii autobusem, do města chodím pěšky a po republice jezdím vlakem. A když náhodou potřebuji se záchvatem do nemocnice, rozhodně nejsem ve stavu umožňujícím sednutí za volant.

Postupem času jsem však došla ke zklidňujícímu pochopení. Protože stejně jako já neumím všechno, neumí všechno vlastně nikdo. Takže jsem se smířila s faktem, že sice neřídím auto, ale zvládnu odvzdušnit radiátory, opravit protékající Geberit, vyměnit struny na kytaře nebo upéct dvoupatrový dort. Což vypadá jako blbosti, ale přitom to taky nezvládne každý.

Takže vyhlížím autonomní automobily a do té doby ať raději můj zadek vozí osoba schopná udržet se mezi jízdními pruhy, podélně zaparkovat a řídit bez obav z pokuty za příliš pomalou jízdu.