Zimohrad

o tom, jak se nestaví dům

„Proč děláte kolaudaci domu až po deseti letech?“ zeptal se mě jeden z kamarádů na sobotní zahradní párty.

„Protože jsme kolaudaci chtěli udělat, až to budeme mít hotový. Jenže na jaře nám došlo, že v tom případě jí pravděpodobně neuděláme nikdy, protože dům prostě NENÍ nikdy hotovej.“

Tak jí děláme letos. Když ten náš Zimohrad slaví krásné sté narozeniny.

V létě roku 2013 jsme si s manželem koupili řadový domek postavený léta páně 1924. Hledání „toho pravého“ má vždycky svá úskalí. Ať už se jedná o dům, partnera nebo olivový olej do salátu. Podobných ruin jsme tedy navštívili bezpočet a vždycky jim k té pomyslné dokonalosti něco scházelo. Tomuhle domu ale chybělo úplně všechno. Byl nabízen v exekučním prodeji (takže mega moc starostí s nákupem a vylifrováním původního obyvatele), majitel tam žil jako poustevník (takže dům byl odpojený od sítí a od sklepa až po půdu zarovnaný bordelem), nebyl v původním stavu (takže byl od sklepa až po půdu rozvrtaný jak švýcarský sýr) a měl podkopané všechny základy (takže vážně hrozilo, že nám celý spadne na hlavu ještě před tím, než vůbec s něčím začneme). Ale byl suchý a první, u kterého jsme si zapamatovali číslo popisné. Což by si jistí lidé mohli vyložit jako znamení osudu.

Nám se na něm nejvíce líbilo, že se majitel jmenuje Stárek.

I s obyčejnou vysokou školou života je však každému na první dobrou jasné, že tohle stavení koupit nebyl tak úplně dobrý nápad.

Vykřesat z té staleté barabizny, s dva metry hlubokou dírou uprostřed obýváku, skutečný domov, nás stálo spoustu sil. První tři roky jsme jeli jak kuny ve střeše a pravděpodobně se to podepsalo na výrazném zhoršení mého zdravotního stavu. Práce, stavba, najíst, spát. A takhle pořád dokola. Migréna, nemigréna. Tu jsem lupla prášek, tu další a jelo se dál. Program „nalajnovaný“ na měsíce dopředu a jediný přípustný voraz byl Karlovarský filmový festival.

Když si zpětně prohlížím fotky ze stavby, nevěřím vlastním očím. Do něčeho takového se můžou pustit jen úplní šílenci.

Od té doby to každému s podobně inteligentním nápadem neúnavně rozmlouváme.

Dům za všechny prachy

Když se po letech zamyslím, co na tom celém procesu bylo vlastně nejhorší, težko se mi z nabízených možností vybírá. Jestli to, že jsme měli se stavbou domu nulové zkušenosti. Že jsme se do toho pustili, i když můj zdravotní stav říkal „kupte si byt v paneláku a čumte z okna na koleje“. Že jsme si koupili ruinu jak z bitvy o Zimohrad, ze které nám zbyly jen obvodové zdi. A nebo, že jsme na celou tu srandu neměli finance, protože dům jsme sice zaplatili kačkama ze stavebního spoření. Ale na samotnou rekonstrukci nám banka byla ochotná půjčit jen jeden milion korun.

JEDEN MILION.

A to navíc pouze jako neúčelový úvěr za mnohem vyšší úrok. Hypotéku nám totiž tehdy nechtěl dát nikdo. Student doktorského studijního oboru a člověk zaměstnaný na univerzitě na dvouletou pracovní smlouvu nejsou z pohledu banky zrovna klienti s perspektivou. I když invalidní důchodce a OSVČ jim pravděpodobně nebude za rok a půl znít lépe.

A tak jsme se v tom plácali a učili se stavět dům z videí na Youtube. Vše při přísném dodržení zásad Paretova pravidla, poměru „cena/výkon“ a za málo peněz hodně muziky.

Při tom všem nám však pomohla rodina a kamarádi. Skupina neuvěřitelně šikovných a pracovitých lidí, která se za těch deset let rozrostla na číslo převyšující 70 osob. Přes všechny ty hrůzy, které tady na nás během rekonstrukce vybafli, si můžeme vlastně gratulovat. Mít okolo sebe partu kamarádů, kteří jedou místo vandru v Jeseníkách kopat odpad na Zimohrad, je totiž absolutně nevyčíslitelnou životní hodnotou.

K tomu máme super sousedy a nádhernou zahradu. A to nejlepší na závěr – nehrozí tu povodně a není slyšet hlavní silnice ani železnice, což je ve Třebové téměř nemožné.

Takže možná bylo mnohem lepším řešením, to hned na začátku celé prohnat bourací koulí a pak projet bagrem. Ale nakonec jsme moc rádi, že ten Zimohrad máme.