Nebreč!

o tom proč nepláču, i když bych měla

„Proč brečíte? To vás přece nemůže tak bolet,“ slyšela jsem nesčetněkrát od lékařů a sester na pohotovosti.

„Nevim,“ odpovím a někde uvnitř si jen smutně povzdechnu „Těžko to může být horší.“

Pláč mám dlouhodobě spojený s bolestí hlavy. Ale úplně chybně. Vždy když jsem jako dítě plakala, bolela mě pak hlava. Na základě této zkušenosti jsem se ve své mladické nerozvážnosti rozhodla aplikovat strategii „čím míň budu plakat, tím míň mě bude bolet hlava“. Nikdo mi bohužel neřekl, že slzy jsou způsobem, jak zdravě ventilovat své pocity z dané situace a oplakat ztrátu nějakých hodnot. Ani to, že se tím snižuje nahromaděné napětí, které se dříve či později prostě projeví někde jinde.

Ač nepatřím k osobám s fobií z bílých plášťů, pravidelné návštěvy urgentního příjmu se již před nějakou dobou staly obrovským náporem na moji psychiku. Když se výjezdy na pohotovost opakovaly i několikrát do měsíce, vůbec jsem netušila co mám dělat, co změnit a kde brát další sílu.

„Jak velkou cenu musí člověk platit za privilegium být na světě?“ ptala jsem se sama sebe téměř denně.

Pokaždé, když mi začalo být jasné, že další záchvat zase skončí kapačkou na pohotovosti, úplně mě to položilo. Do toho se v hlavě začne vířit série standardizovaných přednemocničních otázek.

„Jak se dostanu do nemocnice?„

„Jak dlouho tam budeme čekat?“

„Pomůže mi to, nebo si mě tam nechají?“

„Musím se převlíct, nebo můžu jet v pyžamu?“

A jakmile začnu pod tíhou situace brečet, není už cesty zpět. Pláčem se ten stav jen prohlubuje.

Už nechci!

Rozhodnutí jet do nemocnice většinou přichází po hodinách v bolesti. Léky určené k potlačení záchvatu migrény bohužel v tomto případě nezaberou vůbec anebo jen na čas. Poslední desítky minut před odjezdem na urgent už většinou trávím schoulená na podlaze v koupelně u záchodové mísy. V jedné ruce polštář a ve druhé zmuchlaná koule toaletního papíru, promočená od slz a slin. V puse odporný kyselý pocit od žaludečních šťáv a do toho taková bolest hlavy, že by si ji člověk nejradši na místě ustřelil.

A tak u toho většinou brečím a odplavuji smutek za všechny ty věci, pro které jsem si pláč nedovolila.

„Nebreč! To ti nijak nepomůže. Prostě tady budeš sedět, dokud to nesníš,“ říkala soudružka v mateřské školce ve snaze vykrmit mě jako sváteční husu.

„Nebreč! Než se vdáš, tak se ti to zahojí,“ říkal mi dědeček, když mi rejžákem drbal pod dešťovou vodou ze sudu zadřený štěrk z mého rozbitého kolena.

„Nebreč! Maminka si pro tebe za pár dní přijde,“ říkaly mi sestřičky v nemocnici, když jsem byla za Husáka na trhání mandlí.

„Nebreč! On už byl starej,“ říkala mi babička, když umřel děda na infarkt a mně bylo líto, že už ho neuvidím.

„Nebreč! Není to přece tak hrozný,“ říkala jsem roky sama sobě, když mě vezli s těžkým záchvatem do nemocnice.

Jenže, co když byl všechen ten pláč vlastně v pořádku?