Calvin

o samovyšetření prsu a jednom mimozemšťanovi

„PRSA,“ vyskočil na mě dnes můj tři roky starý příspěvek na Facebooku a hned mi připomněl, že bych si měla zase udělat samovyšetření prsu.

V únoru 2020 jsem si při jednom takovém nahmatala bulku. Na první vyšetření jsem šla klidná a s pocitem, že to bude jen nějaký úplně neškodný „uzlík“.

Nebyl.

Když to nabere na obrátkách

„To jste takhle hodně hubená normálně?“

„Jojo,“ odpověděla jsem panu doktorovi s úsměvem. Celý život jsem jako lunt, bez ohledu na to, že mám pro svou nenažranost přezdívku „popelnice“.

„Akorát teď za poslední třeba dva tři měsíce jsem vlastně celkem zhubla,“ dodala jsem ještě po chvíli přemýšlení.

„A kolik to je to celkem?“ udělal doktor pauzu při psaní lékařské zprávy a podíval se na mě.

„No ani přesně nevim,“ odpověděla jsem trochu nejistě.

„Vlezte mi ještě teda na váhu, než se obléknete,“ pokynul mi do tmavého kouta místnosti.

„V listopadu jsem měla ještě 68,“ říkám pro upřesnění, než udělám těch pár kroků.

„A teď?“

„No teď 58 a půl,“ sdělím konečný verdikt a samotnou mě to zarazí. Bylo však vidět, že ani lékaře tahle informace zvlášť nepotěšila. Při mé výšce 187 cm nebyla ani ta předchozí hodnota žádná hitparáda.

„Předpokládám, že nedržíte žádnou dietu?“ zeptá se mě ještě pro jistotu.

„Ne ne,“ usměju se na něj. Hubnutí jsem považovala za důsledek stresu spojeného s chronickými bolestmi hlavy, neúspěšnou profylaxí a náročným pobytem v rehabilitačním ústavu Slapy.

„Hned zítra ráno zavoláte paní primářce z Mammacentra, řeknete, že vás posílám a prosím o co nejdřívější termín dalšího vyšetření,“ říká s vážnou tváří.

„S jistotou mohu říct, že to není cysta, ale o jaký útvar se jedná, v tuto chvíli určit neumím,“ dokončí svůj monolog, předá mi závěrečnou zprávu a já odcházím s tak vykulenýma očima, že by se podle mě dal kreslit komiks.

To bylo 18. února. V neděli 1. března 2020 ve 4 hodiny odpoledne byly na českém území potvrzeny první tři případy onemocněním covid-19. Já začala té věci v prsu říkat Calvin, podle životní formy z mého oblíbeného sci-fi filmu „Life“, a čekalo nás několik společně prožitých měsíců. Covid totiž všechno změnil.

Dlouhá cesta od samovyšetření prsu

Do Mammacentra na Budějovické jsem se dostala naštěstí ještě celkem rychle, ale průběh prvního vyšetření naznačoval mnohé. Po vstupní sonografii bylo totiž upuštěno od objednávání na další termín a přistoupeno k okamžité biopsii. Ta sama o sobě nebolí, jelikož se provádí v lokální anestezii, a kromě injekce je nepříjemný jen ten zvuk, který vydává nástroj odebírající vzorek tkáně. Nepříjemné (kulantně řečeno) jsou ale minimálně dva následující dny, během kterých odezní anestezie a vaše prso se musí vyrovnat se situací, že z něj někdo něco vyjmul. Takže nosíte v podprsence mraženou zeleninu, vyhýbáte se situacím, které by vás mohly rozesmát a pochopitelně nemůžete dělat žádné domácí práce. Pochopitelně. Ne dva dny, ale minimálně týden.

A čekáte.

Čekání mi na těchto situacích obecně přijde jako nejnáročnější část. Bolest po odběru odezní, ale Červíček v hlavě začne hlodat a nedá vám pokoj, dokud neznáte výsledek. Po dvou týdnech hlodání už je z toho člověk úplně šedivej. A když vám pak zavolají, že se máte pro výsledky dostavit osobně za paní primářkou, skoro to s váma sekne.

„Proč by s tebou asi chtěla mluvit osobně, kdyby to nic nebylo? To by ti přece mohli říct i do telefonu, kdyby to nic nebylo, ne?“ našeptává Červíček a vy máte reálně pocit, že slyšíte, jak se Calvin tiše chechtá.

Žádné drama ….

„Není to žádné drama,“ uklidní mě primářka hned, co si sednu do křesílka.

„Jedná se patrně pouze o nezhoubný nádor. 100% jistotu bohužel nemáme nikdy, jelikož tkáň se odebere vždy jen z určitého místa. Ale pravděpodobnost, že by v jiné části útvaru bylo zhoubné bujení, je malá. Nabízí se tedy možnost útvar sledovat, zda se v něm neodehrávají nějaké změny anebo ho bez odkladů vyoperovat,“ dává mi rovnou na výběr a já mám v tomhle naštěstí jasno. Raději podstoupím operaci než se nervovat při každém samovyšetření prsu, dvakrát za rok při čekání na výsledky a zbytek roku, kdy už bude zase ta kontrola.

Zároveň tu ale stále probíhá počáteční fáze pandemie. Po nepočítaně telefonátech, x přeloženích a zrušených termínech jsem nakonec dostala datum operace v Ústavu pro péči o matku a dítě v červnu. Calvin si u mě do té doby vesele vegetil a já už se nemohla dočkat, až se naše cesty rozejdou. Nejhorší na celém pobytu v nemocnici byl paradoxně vstupní test na koronavirus, po kterém jsem skoro hodinu dost nepříjemně krvácela z nosu. Oproti tomu už bylo vše ostatní jako procházka Růžovou zahradou a za čtyři dny jsem byla zpátky doma.

A pak se zase čekalo.

Dalších šest týdnů trvalo, než mi byly oznámeny výsledky histologického vyšetření ze vzorku odebraného při operaci. „Benigní“ od té doby patří mezi má oblíbená slova. Jako věčná památka na Calvina mi zůstala jizva, pravidelné kontroly v senologické poradně a příspěvek na Facebooku, kterým se mi ten mimozemšťan každý rok nezapomene připomenout.

PS: Dělejte si to samovyšetření prsu!