Na zdraví!
o alkoholu
„Ali, co si dáš?“ ptal se mě před lety kolega na teambuildingu.
„Mně stačí voda. Ale děkuju,“ řekla jsem s úsměvem.
„A nechceš natočit pivo? Máme tu soudek s Poličkou,“ nabídl po česku něco vydatnějšího.
„Ne, díky, já nepiju,“ odpověděla jsem s vírou, že tím téma alkoholu končí. Nekončilo.
„A co piješ? Tak chceš třeba víno?“ nechtěl se dát tak snadno a zkusil brnknout na moravskou strunu.
„Vlastně nepiju žádnej alkohol, ale díky. S vodou si úplně vystačím,“ odvětila jsem za nápadného cinkání dlouhou lžící a pošťuchování plátku citrónu plujícího na hladině.
„No ale aspoň panáčka na zdraví si s námi dát musíš,“ postavil přede mě štamprli s nějakou domácí samohonkou a čekal, že si s nimi všemi přiťuknu.
„Připiju si s vámi ráda, ale tohle si opravdu nedám. Ale děkuju,“ snažila jsem se stále o milou komunikaci.
„Ty jo, co z toho života máš,“ zabručel nakonec sarkasticky, se značně nechápavým výrazem přesunul nalitého panáka k jinému nalitému panákovi a šel se raději družit jinam.
Já vs. alkohol
Pití alkoholu nikdy nebyla disciplína pro mě. Špatně ho odbourávám, necítím se dobře už po velmi malém množství a žádná z jeho variant mi nijak zvlášť nechutná. Ač jsem po něm nikdy v životě nezvracela, minimálně dvakrát mi nebylo úplně dobře. Můj největší alkoholový exces zahrnující vánoční večírek, tři piva, spaní na lavičce a odvoz domů městskou policií tu raději více rozpitvávat nebudu. V závěsu za ním se drží fotbalový ples v den mého svátku, který se po 12 panácích se všemi členy výboru stal poslední instancí pro jistý nejmenovaný bylinný likér z Karlových Varů.
Pravdou ale je, že k pocitu opilosti mi až na výše uvedené výjimky vždy úplně bohatě stačilo jedno pivo a nijak zvlášť oslnivě jsem to nevnímala. Spíš jako něco obtěžujícího, čeho se chci zase co nejdříve zbavit.
Když si k tomu člověk ještě přičte migrény a chronické bolesti hlavy, stane se ze samovolné intoxikace naprosto nežádoucí a nepochopitelný stav těla.
Dle výzkumů patří alkohol (zejména víno) mezi nejčastější spouštěče migrény, cca u 29 až 35 %. Ataka se může spustit v řádu několika desítek minut až hodin, nebo může mít tzv. kocovinový efekt. Je však třeba odlišit alkoholovou bolest hlavy od migrény spuštěné alkoholem.
https://is.muni.cz/th/xupue/Kamenska-Bolesti_hlavy_a_vyziva.pdfOsobně se tedy považuji víc jak deset let za abstinenta. Dva loky bublinek na oslavu příchodu Nového roku mě dle mého mínění neřadí ani do kategorie „piji alkohol příležitostně“. V českém prostředí tuto kolonku zaškrtnou spíše osoby, co si každou sobotu vožerou držku s kámošema.
V zemi, kde schvaluje občasné pití alkoholu 70 % populace, není postavení člověka co „nepije“ úplně jednoduché. Dát si v restauraci vodu nebo džus bývá dražší než orosená dvanáctka a ještě si málokdy spolustolovníci odpustí poznámku typu „ty si nic nedáš?“ nebo „přece tady nebudeš sedět celý večer jen s vodou“.
„Když chci snídat nanuka, budu snídat nanuka,“ běží mi v hlavě, ale mlčím a usmívám se.
Tlak okolí i veřejného mínění je u nás opravdu veliký. Pití alkoholu není vnímáno jako neřest, ale národní sport. Je měřítkem vaší společenskosti a „divné“ je nepít. Nikoliv obráceně.
Osobně však k pití alkoholu nemám sebemenší důvod. Bavit se zvládnu obstojně i bez něj, pocit alkoholového opojení ve svém životě nepostrádám a kocovinu mi bohatě vynahradí nevolnosti během migrenických záchvatů.
Bohužel se stále najdou tací, kterým se musím ospravedlňovat.
Nebo nemusím?
Bablbam!
Paralelní světy
o plynutí času
„Už by to chtělo nový článek na blog. Nemám co číst,“ psal mi včera kamarád a mně došlo, jak se ten čas umí vléct i utíkat zároveň.
Poslední týden stál doslova za prd. Tři těžké záchvaty migrény proložené dny, o kterých bych rozhodně neřekla, že byly dobré.
„Mám teď špatné období,“ omluvila jsem se. Víc už po těch letech ani říkat nemusím. Všichni vědí, co to znamená.
Uvědomila jsem si však ten zvláštní časový paradox.
Na jedné straně nekonečno v bolesti, kdy se člověku zdá každá minuta jako hodina, každé dupnutí jako průjezd nákladního vlaku a každé bliknutí světla jako silvestrovský ohňostroj.
Na straně druhé čas uhánějící jako japonský Shinkansen v neutuchající snaze zveličit to všechno co člověk neudělal, i když by chtěl a potřeboval. Od obyčejného zavolání kamarádům nebo rodičům, přes repetitivní domácí činnosti až po neodevzdanou práci do práce.
A na straně třetí dlouhodobě odkládané činnosti, u kterých jsem si před čtyřmi roky řekla, že stačí je udělat za týden, za měsíc nebo za dva. Neumytá okna, nedokončená zahrada plná stavebního bordelu nebo sklep žijící doslova vlastním životem. Hora povinností o velikosti Mont Blancu, která se s každým dalším dnem v bolesti přibližuje nedosažitelnosti Ká dvojky. Protože když už se z toho člověk jakš takš vyhrabe, nejde přerovnávat zahradu, ale vyprat prádlo a umýt nádobí.
A tak si spolu vesele běží. Ruku v ruce, tři paralelní světy, které mají své vlastní časové souvislosti, kauzalitu a zákonitosti.
Spider-vepř, Spider-vepř …
Občas přemýšlím, jestli je někde zároveň nějaký paralelní vesmír, ve kterém mě nebolí hlava. Alča, která jezdí po světě a leze po horách, dělá skriptku u filmu, zkoumá zmrzlou půdu na Antarktidě nebo závodně běhá. Spíš to ale bude Alča, která dřepí na úřadě, jezdí na Mácháč a u televize fandí fotbalu. Chtěla by totiž být některý z kůl Spider-manů, ale ve skutečnosti je jen Spider-vepř.
„Můj svět je ten malej umaštěnej hranolek,“ napadlo mě hned po zhlédnutí traileru na film „Spider-Man: Paralelní světy“. Ale není to tak vždy. Protože po špatných dnech přijde zase pár těch lepších, ve kterých je ta moje hranolka o něco zlatavější a křupavější. Jen by potřebovala ještě trochu dosolit, aby nebyla úplně planá.
A tak se v tom neustále plácám. Paralelní světy si vesele běží vedle sebe a většinu času mi připomínají cestu po Dé jedničce z Prahy do Brna pozorovanou z rychlovlaku.
Naštěstí není potřeba propadat panice, protože sklep, okna ani zahrada nikam neutečou. Jak říkal už pan kotelník: „nemají nožičky„.
Mořský vlk
o lodích, autobusech a nedokonalosti jménem kinetóza
„A blinkal si?“ ptám se manžela, když se vrátil domů po dvou týdnech plavby Středozemním mořem.
„Ne, ale asi první dvě hodiny mi bylo trochu špatně,“ postěžuje si mi, ale já jen vyprsknu smíchy.
„No, to je teda fakt hrozný,“ polituji ho sarkasticky.
„Jako upřímně – umřela bys tam,“ zhodnotí objektivně mé šance na přežití objevitelského dobrodružství.
„Já vim,“ přikývnu smířlivě a uvnitř jsem pěkně vzteklá na tu přiblblou vývojovou nedokonalost.
Od dětství je mi zle úplně ve všem, co se pohybuje. Auto, autobus, vlak, tramvaj, trolejbus, metro, letadlo, trajekt, ponorka i lodička na přehradě. Výjimkou je snad jen kolo a kůň, které však k nezbytné přepravě z bodu A do bodu B využívám naprosto minimálně.
Oblíbené dětské kratochvíle jako řetízkáč, houpačky nebo horskou dráhu řadím do samostatné kategorie mučících nástrojů mezi palečnici a španělskou botu. Kinetóza se mi však umí projevit i ve značně nečekaných životních situacích. Nemyslím si, že diváci běžně opouštějí kino kvůli nevolnosti způsobené sledováním automobilové honičky nebo záběrů točených ruční kamerou. Spíš proto, že se to prostě nedá.
Při nemoci z pohybu mozek vyhodnotí nesoulad v informacích od orientačních systémů těla jako počínající otravu a případné neurotoxiny z potravy (které tento stav podle něj způsobují) se pokusí vyvrhnout z těla zvracením.
Pasivní pohyb je pro lidstvo „přirozený“ až od vynálezu lodě a jízdy na hospodářských zvířatech, tedy pouhých cca 150 až 200 generací. Záleží tedy, zda jste z větve, která se tomu již za proběhlá staletí zvládla přizpůsobit anebo zda vám byl dán do vínku citlivější vestibulární aparát. Jako mně.
Vzhůru na palubu
Když tedy kamarádi přišli plní elánu s nabídkou, ať se s nimi plavíme českou replikou brigy z 18. století La Grace, byl manžel nadšený a já smutná. Při naší poslední plavbě po moři jsem totiž blila jako šakal. Dvouhodinová cesta obřím trajektem, moře jako zrcadlo, já v sobě půl Kinedrylu a stejně jsem většinu času objevovala zelená jak sedma kouzlo lodních záchodků.
„To máš jen v hlavě. Když se pokusíš to změnit, podaří se ti to přenastavit,“ radil mi před lety kamarád a já si začala při každé cestě vlakem z práce sedat proti směru jízdy a u toho si číst časopis. Vydržela jsem to asi tři týdny. Možná to chtělo vydržet déle, ale můj organismus snášel každodenní žaludeční nevolnost spíš čím dál hůře. K přenastavení mozku nedošlo. Kinetóza zůstala.
Mám pocit, že jsem už proti nemoci z pohybu vyzkoušela úplně všechno, co existuje. Tabletky, žvýkačky, čípky, homeopatika, jíst, nejíst, pít, cucat. Kdyby to však bylo možné, koupím si akcie firmy vyrábějící Kinedryl. Proti nevolnosti mi to sice nepomůže, ale aspoň bych na tom něco trhla. Bezkonkurenčně jsem jeho největším odběratelem.
Můj manžel je naopak rozený mořský vlk. Ve vousech se mu třpytí krystalky soli, v pruhovaném tričku leze do plachtoví a sedíce na houpající se palubě popíjí z lahve kubánský rum a čte si knížku.
Já se v autě nemůžu ani podívat do mapy.