Na zdraví!

o alkoholu

„Ali, co si dáš?“ ptal se mě před lety kolega na teambuildingu.

„Mně stačí voda. Ale děkuju,“ řekla jsem s úsměvem.

„A nechceš natočit pivo? Máme tu soudek s Poličkou,“ nabídl po česku něco vydatnějšího.

„Ne, díky, já nepiju,“ odpověděla jsem s vírou, že tím téma alkoholu končí. Nekončilo.

„A co piješ? Tak chceš třeba víno?“ nechtěl se dát tak snadno a zkusil brnknout na moravskou strunu.

„Vlastně nepiju žádnej alkohol, ale díky. S vodou si úplně vystačím,“ odvětila jsem za nápadného cinkání dlouhou lžící a pošťuchování plátku citrónu plujícího na hladině.

„No ale aspoň panáčka na zdraví si s námi dát musíš,“ postavil přede mě štamprli s nějakou domácí samohonkou a čekal, že si s nimi všemi přiťuknu.

„Připiju si s vámi ráda, ale tohle si opravdu nedám. Ale děkuju,“ snažila jsem se stále o milou komunikaci.

„Ty jo, co z toho života máš,“ zabručel nakonec sarkasticky, se značně nechápavým výrazem přesunul nalitého panáka k jinému nalitému panákovi a šel se raději družit jinam.

Já vs. alkohol

Pití alkoholu nikdy nebyla disciplína pro mě. Špatně ho odbourávám, necítím se dobře už po velmi malém množství a žádná z jeho variant mi nijak zvlášť nechutná. Ač jsem po něm nikdy v životě nezvracela, minimálně dvakrát mi nebylo úplně dobře. Můj největší alkoholový exces zahrnující vánoční večírek, tři piva, spaní na lavičce a odvoz domů městskou policií tu raději více rozpitvávat nebudu. V závěsu za ním se drží fotbalový ples v den mého svátku, který se po 12 panácích se všemi členy výboru stal poslední instancí pro jistý nejmenovaný bylinný likér z Karlových Varů.

Pravdou ale je, že k pocitu opilosti mi až na výše uvedené výjimky vždy úplně bohatě stačilo jedno pivo a nijak zvlášť oslnivě jsem to nevnímala. Spíš jako něco obtěžujícího, čeho se chci zase co nejdříve zbavit.

Když si k tomu člověk ještě přičte migrény a chronické bolesti hlavy, stane se ze samovolné intoxikace naprosto nežádoucí a nepochopitelný stav těla.

Dle výzkumů patří alkohol (zejména víno) mezi nejčastější spouštěče migrény, cca u 29 až 35 %. Ataka se může spustit v řádu několika desítek minut až hodin, nebo může mít tzv. kocovinový efekt. Je však třeba odlišit alkoholovou bolest hlavy od migrény spuštěné alkoholem.

https://is.muni.cz/th/xupue/Kamenska-Bolesti_hlavy_a_vyziva.pdf

Osobně se tedy považuji víc jak deset let za abstinenta. Dva loky bublinek na oslavu příchodu Nového roku mě dle mého mínění neřadí ani do kategorie „piji alkohol příležitostně“. V českém prostředí tuto kolonku zaškrtnou spíše osoby, co si každou sobotu vožerou držku s kámošema.

V zemi, kde schvaluje občasné pití alkoholu 70 % populace, není postavení člověka co „nepije“ úplně jednoduché. Dát si v restauraci vodu nebo džus bývá dražší než orosená dvanáctka a ještě si málokdy spolustolovníci odpustí poznámku typu „ty si nic nedáš?“ nebo „přece tady nebudeš sedět celý večer jen s vodou“.

„Když chci snídat nanuka, budu snídat nanuka,“ běží mi v hlavě, ale mlčím a usmívám se.

Tlak okolí i veřejného mínění je u nás opravdu veliký. Pití alkoholu není vnímáno jako neřest, ale národní sport. Je měřítkem vaší společenskosti a „divné“ je nepít. Nikoliv obráceně.

Osobně však k pití alkoholu nemám sebemenší důvod. Bavit se zvládnu obstojně i bez něj, pocit alkoholového opojení ve svém životě nepostrádám a kocovinu mi bohatě vynahradí nevolnosti během migrenických záchvatů.

Bohužel se stále najdou tací, kterým se musím ospravedlňovat.

Nebo nemusím?

Bablbam!