Šary Vary

o MFFKV

Někdo se celý rok těší na dovolenou na Mácháči, někdo na Vánoce a my s manželem na Karlovarský filmový festival.

Od roku 2009 jsem nevynechala ani jeden ročník MFFKV a hrdě sama sebe označuji jako „seniorního baťůžkáře“. Dva ročníky jsem zvládla s ortézou na noze, jeden na invalidním vozíku s nechodící sádrou a jeden s žádostí o ruku. Nějaká bolavá hlava (nebo bříško) mě rozhodně zastavit nemůže.

Minimálně mě nemůže zastavit v tom, tam jet. Co se bude dít dál, už je vůle boží. Nebo tak něco.

Festival trvá devět dní a termín si blokujeme v kalendáři rok dopředu. Za těch devět dní se toho dá stihnout opravdu hodně a v zásadě záleží jen na tom, za jakým účelem do Varů jezdíte. Ač se totiž může z některých nejmenovaných médií zdát, že hlavním smyslem festivalu jsou párty s prsaticema, stále sem většina akreditovaných účastníků jezdí hlavně kvůli filmům.

Dávno však odzvonilo ročníkům, kdy jsme chodili na pět filmů denně a nocovali na karimatce ve školní třídě s dalšími 23 baťůžkáři. V našem věku už si to člověk musí udělat hezký. Takže žádné spaní ve frontě u pokladen, ale pěkně rezervace lístků přes aplikaci. Žádné studené bagety ve frontě, ale pěkně oběd a večeře v klidu a pohodě s kamarády. A u stolu s příborem. Žádné filmy do dvou do rána a pak první v devět. Ale pěkně alespoň 12 hodin na klidný spánek a pohodovou snídani. Žádné tři filmy povinně na lístky a pak ještě minimálně další dva vystát (protože bez toho jsme to tu promarnili). Ale pěkně maximálně tři filmy za den, s dostatečným rozestupem na vstřebání dojmů.

Jeden by si řekl „nádhera“.

Ale je v tom samozřejmě háček. Migréna si totiž nebere přes festival dovolenou. Spíš naopak.

Nevzdám to!

Jako naprosto zásadní faktor pro míru „užití si“ MFFKV má v mém případě vliv počasí. Kdo by to byl čekal. Většinou totiž bývá vedro jako prase. Všichni jsou sice spokojený jako grilovaná selata, promenádují se ve stylových kloboucích po kolonádě, s lahví bublin leží v parku před Thermalem a libují si tu nádhernou festivalovou pohodu. Jen já ležím skoro celou dobu na bytě s namočeným kapesníkem na hlavě a za celý festival vidím průměrně 4 (slovy čtyři!) filmy.

Až na ten vzácný rok, kdy celou dobu lilo. Hnusně bylo, že by psa nevyhnal. Venku asi osm stupňů. Všichni smutný, že se nedá slunit s drinkem před Thermalem, ukazovat opálený nohy a dělat si cool fotky na Instáč. Jen já spokojená jako ta želva navštívila 14 filmů. Za celý festival se sice jedná o číslo značně podprůměrné, ale na mé poměry z posledních let lze tento výsledek považovat za fenomenální úspěch.

Není těžké si spočítat, na kolik filmů jsme zvládli jít za festival za našich mladých let, na kolik filmů se dá teoreticky jít a v jakém nepoměru k tomu je moje současná přítomnost v promítacím sále. Počítat po festivalu, kolik mě stálo jedno promítání vzhledem k ceně akreditace, jsem si zakázala už před spoustou let. Cena jednoho lístku by totiž dosahovala ceny Labutího jezera v Národním divadle.

Ve skutečnosti to však není důležité. Důležité totiž je to nevzdat. Někdy zvládnu dva filmy za den s prstem v nose. A ještě si zajdu na tu hnusnou vodu na kolonádu. Jindy hold nezvládnu jít tři dny po sobě ani do koupelny, natož do kina.

Ale za rok tam stejně budu zas.