Soud

o tom, jak to chodí v jednací síni

“ … mám rád vůní tvíků … že … “ zpívali jsme dnes s manželem v autě. Vezl mě do Pardubic ke Krajskému soudu a nezbylo nám než nahradit oblíbené Rádio Orlicko něčím místně dostupným. Hlavní ale bylo udržet si dobrou náladu a nepo*rat se z toho.

Domnívám se, že pro většinu z nás nepatří účast na podobných stáních do kategorie rutinních činností. Díky tomu ve mně již několik týdnů vyvolával obraz soudní síně nepříjemné pocity srovnatelné s kolonoskopickým vyšetřením. A to i přes fakt, že mě moje právničky předem ujistili, že se v tomto případě bude s největší pravděpodobností jednat pouze o formalitu, která potvrdí závěry posudku komise MPSV.

Dnes jsem se již od rána cítila, jako když jdu na zkoušku, na kterou jsem se opravdu poctivě učila. Ale je jedno, jak hodně si to opakuji. Stejně mám průjem, jsem bílá jako stěna a tlak by mi nenaměřil ani nejvýkonnější tonometr.

Celá ta obava plynula z neznalosti procesu a prostředí. Nezdravé množství seriálů a filmů z právního prostředí v nás vytvořilo značně zkreslenou představu o průběhu soudního stání. Takové trestní řízení za vraždu u Obvodního soudu Spojených států amerických ale skutečně nemá mnoho společného se stáním u samosoudkyně v Pardubicích. Ano, sedí tam vepředu paní v taláru, jsou tam lavice pro přihlížející a také osoba zapisovatele. Rozhodně však nečekejte dvanáctihlavou porotu, právníka vykřikujícího donekonečna „Námitka!“ a soudce mlátícího kladívkem, jak říká „Klid v soudní síni, nebo ji nechám vyklidit.“.

Při příchodu do soudní budovy musí člověk počítat s kontrolou. To znamená projít bezpečnostním rámem a nechat si zrentgenovat věci, které sebou přináší. Jako na letišti. Tam vás taky nepustí dál, když máte v kapse švýcarák a v batohu pletací jehlice. A těžko to odůvodníte skutečností, že si čekání na chodbě chcete zpříjemnit výrobou heboučkého svetru.

Zvolit mezi deseti jednacími místnostmi tu správnou bych naštěstí zvládla i kdyby mi IQ kleslo o 40 bodů. U každých dveří již nervózně přešlapovali další nešťastníci, které jejich životní situace z nějakého důvodu nasměrovala až do budovy Krajského soudu. Místo pletení jsem se alespoň zabavila rozeznáváním právníků od nás obyčejných labraňoumů.*

Sednout, vstát, sednout, vstát

Přesně ve 13 hodin se otevřely dveře jednací místnosti 112 a paní zapisovatelka vyzvala účastníky řízení ke vstupu do síně. Na rozdíl od zkušené právní zástupkyně ČSSZ jsem se zachovala jako rybka Dory v novém akváriu. Než jsem našla tu správnou lavici, kde mám sedět, obeplula jsem malou místnost dvakrát tam a zase zpátky. Správně to bylo vlevo.

A pak už to šlo jako na drátkách. Přesně tak, jak mě na to ty moje holky připravily. Na otázku, zda mám námitky vůči místní příslušnosti nebo podjatosti vůči osobě soudkyně, jsem jen řekla „bez námitek“. Na vyzvání k přednesu žaloby jsem vykoktala „odkazuji v plném rozsahu na písemné podání“. A po dokazování už jsem ze sebe vysoukala jenom závěrečné „navrhuji, aby soud zrušil žalobou napadená rozhodnutí žalovaného a věc vrátil k dalšímu řízení“.

Pak zpět na chodbu a za pět minut zase zpátky do síně vyslechnout si rozsudek jménem republiky. Soud v tomto případě vycházel výhradně ze závěrů daných lékařským posudkem. A jelikož jsme ani já ani advokátka ČSSZ proti tomuto posudku nic nenamítaly, nebylo moc o čem se bavit.

„Písemné vyhotovení vám bude zasláno do jednoho měsíce,“ uzavřela samosoudkyně řízení a mohly jsme jít domů. Za 20 minut bylo hotovo se vším všudy.

Závěr z celé této eskapády je jasný: člověk se nesmí nechat. Umím si však představit mnohem lepší zábavu, kterou by se daly trávit volné večery ten poslední rok a půl.

Samotné stání není sice nic extra příjemného, ale zároveň se není čeho bát. U soudu vás nikdo nesežere. Ani když ve dvou případech ze čtyř zapomenete při mluvení se soudkyní vstát a motáte se po síni jako rybka s poruchou krátkodobé paměti.

*Právníci nosili přes ruku přehozený talár. Aha!