Vlasy
o mytí hlavy
„Dneska by to šlo,“ říkám sama sobě s nezměrným optimismem, když ráno vstávám bez pocitu, že se mi někdo snaží v hlavě nafouknout balón. Jenže než se k TOMU dostanu, je všechno jinak.
„Achjo,“ povzdechnu si, když mi po dvou hodinách dojde, že z toho zase nic nebude.
Dnes je to 18 den od chvíle, kdy jsem si naposledy umyla vlasy.
Tato naprosto běžná denní činnost pro mě totiž představuje nadlidský výkon.
Z dřívějška jsem sice byla zvyklá umývat si své vlasy jen jedenkrát týdně, ale současný stav už přijde přes čáru nejen náhodným neznámým lidem v sámošce, ale i mně. A to už je co říct.
Bohužel, ty vlasy vždycky na té hlavě tak nějak vyčnívají a strašně těžko se kamuflují.
Máničky už bylo dost
S hřívou do půl zad se toho dalo dost ošulit spletením či stažením do culíku. Ale s krátkým mikádem to za prvé nejde a za druhé to nejde. Takže prostě po nějaké době holt vypadám jako holka s mastnou hlavou. Což ale naštěstí vidí většinu času jen pošťačka, pán co odečítá vodoměr a ten s pizzou. Manžela nepočítám a jiný lidi se snažím oklamat letním maskovacím kouzlem „kloboukto“ nebo zimním „kulicháro“.
Shodit dlouhé háro jsem se rozhodla po úrazu krční páteře v roce 2013. Vlasy do půl zad byly až příliš velkou zátěží a navíc jsem byla z péče o ně po dvaceti letech celkem otrávená. V nejmenovaném pražském kadeřnictví mi tedy odstřihnuli 50 centimetrů přírodních blond vlasů a snad je i použili na něco užitečného.
Krátké vlasy jsem předtím měla naposledy před nástupem povinné školní docházky. Tehdy musela moje maminka na operaci a já byla na pár dní u prarodičů. A zatímco si moje maminka vychutnávala benefity porevoluční nemocniční péče, já absolvovala spolu s babičkou svou první návštěvu u kadeřnice.
„A nechtěla by to Alička taky trochu zkrátit?“ slyším jak dneska otázku od paní s nůžkami. V zapadlém pánském holičství na náměstí stříhala babičku její kamarádka.
„Má to hrozně přerostlí, viď?“ odvětil hlas zpod sušící helmy. Pro matku dvou synů a ženu vojáka byly dlouhé vlasy dobré tak akorát pro „máničky“.
Moji maminku pak při pohledu na okudlanou dceru málem odvezli zase zpátky do nemocnice a já si tento životní okamžik mohu připomínat díky fotografii z první třídy, na které vypadám jako roztomilý blonďatý chlapeček.
Zítra to stačí
Celé je to vlastně taková matematická rovnice. Plus mínus sedm dní v měsíci nefunguji vůbec, a je mi tudíž zároveň úplně jedno, jak vypadám. Teoreticky by mi tedy mělo zůstat dost dní na řešení této drobnosti. Jenže dalších plus mínus 15 dní mi není úplně dobře, takže se už preventivně vyhýbám všem aktivitám a činnostem, které by to mohly ještě zhoršit. Druhý den po migrenickém záchvatu si prostě nepůjdete mydlit hlavu nebo fénovat vlasy. A nechat si nevyfénované vlasy může člověk možná v létě na koupališti, ale ve všech dalších případech bych si zadělala tak akorát na pořádnou rýmu.
Navíc mi opravdu nestojí za to, ležet celý večer s modrým chladícím gelem na čele jen proto, že jsem se styděla za mastnou hlavu. O to víc, že orosený pytlík je zhouba jakéhokoli účesu a celá snaha přijde za jednu takovou noc úplně vniveč.
S tím vším na mysli si pak člověk sakra rozmyslí, zda strčit hlavu pod sprchu už dnes anebo to raději nechat na zítra. Bohužel se to odložení „na zítra“ může někdy nepěkně protáhnout. I když svůj vlastní rekord v délce dvou měsíců z mého „želé“ období se překonávat nechystám.
Suma sumárum – když si člověk dá celou tuhle rovnici dohromady, výsledkem je mastná hlava s jednou neznámou. Zítra?
Diagnóza
o škole a rozpoznání dyslexie
Myslíte, že umí jedna věta změnit váš život?
Už od první třídy základní školy jsem se musela hodně učit. I tak jsem dle známek v žákovské knížce patřila spíše k průměrným žákům. Šprtka, která nosí domů trojky. Hermiona Grangerová, které někdo vrazil do hlavy desítku hřebík. Brácha měl celou základku jedničky a učit se nikdy nemusel.
Vzhledem k zájmu o životní prostředí a neuspokojivým studijním výsledkům tak byla volba hnojárny místo gymnázia celkem jednoznačná. S trojkama (známkama, pozn. autorky) můžete tak maximálně jít zametat do prasečáku.
První ročník střední zemědělské školy v Chrudimi byl na pohodu. Takové opakování ze základky, které mi nedělalo větší problémy. Když však ve druháku přibyly odborné předměty klesl můj studijní průměr na úroveň Pažouta s Horáčkem. Jenže já se vždy považovala spíše za Šebestovou.
Přechytralá, otravná a vlasatá
Neúnosná situace mě dovedla do ordinace pedagogicko-psychologické poradny. Několik hodin testů paměti, inteligence, motoriky, schopností či pozornosti přineslo na tehdejší dobu překvapivý závěr. Dyslexie a dyspraxie.
Děti s dyspraxií mají kupříkladu problém poslouchat a psát zároveň a dle výzkumů je následně po návratu ze školy bolí hlava. Důvodem je přetěžování krční páteře, jelikož takové dítě neumí během psaní dobře odizolovat práci ruky, ramene a krční páteře. Lidé s dyspraxií navíc často nechápou co se po nich chce: „sice poslouchají, ale nerozumí“.
https://www.bolton.ac.uk/assets/Uploads/SPLD-Marking-Guidelines-April-2014.pdfPtát se, jak je možné, že se na takovou diagnózu přijde až v 16 letech, je celkem bezpředmětné. Ač při zpětném pohledu vypadá vše naprosto jednoznačně, stále se bavíme o období, kdy byla diagnostika specifických poruch učení (SPU) u dětí spíše výjimečná. Bylo jednodušší předpokládat, že je dítě líné, nešikovné a hloupé jako kýbl bláta, než že je inteligentní a má zároveň nějaký specifický problém, který ho brzdí.
Za celá svá školní léta si vybavuji pouze jednoho kamaráda s diagnostikovanou SPU a většinu času mi ho bylo líto. Učitelé se k němu chovali jako k méněcennému, spolužáci ho šikanovali a ti ostatní ho ignorovali. Jeho kroky směřovali nepřekvapivě ze základky rovnou na učňák. Jenže tenhle Nevill Longbotom všem nakonec vytřel zrak. Dodělal si maturitu i vysokou školu, a dnes pracuje v mezinárodní společnosti na pozici (a za mzdu), o které si může většina posměváčků nechat jenom zdát.
Dyslexie je porucha, která postihuje kódování psaného jazyka. Projevuje se například záměnou zrcadlově podobných písmen, chybami při čtení i psaní, v umísťování interpunkčních znamének apod. Chyby, jichž se dítě dopouští, nejsou vnímány, a není tudíž schopno je opravit.
https://is.muni.cz/th/w2box/Diplomova_prace.pdfO přesné příčině dyspraxie se přou odborníci dodnes a ani stanovení příčiny dyslexie není úplně jednoduché. Dle výzkumů za ní může stát dědičnost, neurotické faktory i otřes mozku v ranném dětství. Vzhledem k mému letu plavmo z patrové postele přímo na hlavu, který se odehrál ještě před nástupem do školy, nebude asi nutné chodit moc daleko. Draka jsem sice nechytila, ale chlapi na pokoji v nemocnici mě učili hrát prší. Na dětském oddělení tehdy neměly volnou postel, a tak jsem skončila na chirurgii pro dospělé s operovanými kýlami, žlučníky a slepáky.
Chytrá, ale …
„Dyslexie není nic hrozného a když se bude Alča snažit, může dojít až k maturitě.“
Toto sdělení bylo pro mě i mamku s taťkou naprostým šokem. Rodiče začali zvažovat můj přestup na učňák a moje představa o budoucím studiu na univerzitě začala mít povážlivé trhliny. Ale aniž bych tehdy tušila, že to jednou uslyším z rádia třikrát denně, jsem si však řekla: „Když nemůžeš, tak přidej!“
Na rozdíl od jiných dětí s diagnózou dyslexie mi naštěstí nikdy nedělalo větší problémy čtení samotné. Onen pověstný pes byl zakopán o jednu jámu vedle. Vůbec jsem nerozuměla tomu co čtu. Tím pádem jsem si to nebyla schopná zapamatovat ani to později vysvětlit. K překonání tohoto hendikepu jsem si však už na základní škole (vůbec nevím jak) zvládla vytvořit sérii pomocných mechanizmů, které uměly tuto bariéru o pár stupňů snížit. Asi tak z Eifelovky na Petřín. Zatrhávání důležitých pasáží, dělání výpisků z knih, lístečková metoda pro zapamatování slovíček či 600 druhů rostlin v češtině a latině.
Zpětně mohu tedy bez okolků říci, že mi tahle jedna věta v pedagogicko‑psychologické poradně změnila život. Stala jsem se cílevědomější, vytrvalejší a svědomitější. A to, jak jsem se s tím ve výsledku popasovala máte tu čest tady číst. Já v těch textech naštěstí žádné chyby nevidím a jen usilovně doufám, že to vám ostatním nerve oční bulvy z důlků.
PS: Pardon.
Růžovka
o tom, proč mám evakuační zavazadlo
„Mám brát evakuační zavazadlo?“ ptá se mě manžel, když se balíme na víkend.
„Jo, vem ho. Když ho vezmeš, nebudeme ho potřebovat,“ odpovídám už automaticky. Řešíme to pokaždé. A pokaždé ho stejně nakonec bereme.
Současné evakuační zavazadlo byla původně jen obyčejná tmavěmodrá látková taška s jedním uchem, zipem a vyšitými kytičkami třpitivými flitry. Hipísácké žebradlo mi darovala kamarádka už na střední a před pár lety neodvratně doputovalo na hromadu věcí, které k životu dále nepotřebuji. Mé opakované neplánované návštěvy nemocničních zařízení mu však daly nečekanou šanci na nový život. Přece si věci do nemocnice nezabalím do igelitky s logem COOP discont. Stačí, že tam většinou dorazím bez podprdy a v sandalách s ponožkama.
Rozhodovací paralýza
V období před vlastnictvím evakuačního zavazadla se opakovaly v podstatě dva stejné scénáře.
„Myslíš, že si tě tam nechaj?“ ptá se mě manžel, mezitím co si dává do batohu moji peněženku.
„To opravdu nevím,“ zavrčím na něj ze země, kde sedím, aby mi mohl obout boty.
„Já jen, jestli ti mám s sebou něco brát. Třeba kartáček nebo nabíječku?“ ptá se. Myslí to dobře.
„Já opravdu nevím,“ řeknu však úplně bezradně a přitulím se ještě víc k nabíjecímu polštáři, který mi ušila maminka. Jsou na něm pruhy v barvách duhy. Nejsem ve stavu cokoliv řešit a o čemkoliv rozhodovat.
„Tak jedem,“ uzavře debatu manžel a na dvě vteřiny se zamyslí, proč na něj hledím ze země s výrazem štěněte prosícího o pamlsek.
„Jo, ještě ty boty,“ skloní se ke mně předtím, než mi pomůže vstát a doprovodí mě do auta.
Druhé kolo standardních situací pak vždy následovalo v nemocnici.
„My si tady teda paní necháme na oddělení. Máte pro ni nějaké věci?“ ptá se sestřička, když mě chystá na převoz ze stacionárního pokoje na lůžkové neurologické oddělení.
„No nic nemá, jen doklady,“ pokrčí bezradně rameny.
„Tak to asi nevadí, pyžamo jí dnes dáme. Ale kdybyste jí přivezl třeba alespoň zubní kartáček, papuče a možná i nabíječku na mobil, ať vám pak může zavolat?“
„Jojo, já se sem ráno otočím,“ odpoví rozespalý manžel, protože jsou typicky dvě hodiny ráno a už se sotva drží na nohou.
Těhule a já
A tak vzniklo evakuační zavazadlo. Taška s věcmi do nemocnice, kterou mají nachystanou jen zodpovědné těhule a já. Ta moje ale neobsahuje pleny ani prohlášení o určení otcovství, ale papuče, pyžamo, ručník, zubní pastu, kartáček, hřeben, balzám na rty, vložky, kalhotky, ponožky, nabíječku na mobil, sluchátka, papírové kapesníky, pytlík na zvracení, lékařskou zprávu z Motola a fotomagnetku s kamarády a manželem, kterou si můžu dát na noční stolek.
A adoptivní plyšovou hrošici Růžovku.
Našla jsem jí před pěti lety na zemi u popelnic s tříděným odpadem. Jak tam tak osamoceně ležela v blátě a dívala se na mě, neměla jsem to srdce jí tam nechat. Za tu dobu se mnou strávila po nemocnicích víc času než vlastní manžel.
Taška už s námi projela půl republiky a svůj účel splnila nesčetněkrát. Ten hlavní tkví ale paradoxně v přesvědčení, že když zavazadlo mám, tak ho nebudu potřebovat. V tom je to kouzlo. Abrakadabra. Je to jako s deštníkem. Když ho ráno zapomenete, taky budete mít celý den strach, že zmoknete.
Pokud vám to nedává smysl, tak asi nevadí. Každý by u sebe našel nějakou činnost, kterou dělá iracionálně a z podvědomých důvodů hraničících s pověrčivostí. Ať hodí kamenem každý, koho nikdy nevyděsila černá kočka, rozbité zrcadlo nebo pátek třináctého.
My máme v botníku stále připravenou růžovou hrošici v retro tašce, která bude po těch 20 letech zase možná brzo v módě.
Bratrstvo krve
o darování krve, registru dárců kostní dřeně a snech
„Už mám 55. odběr,“ hlásí mi hrdě manžel, když se odpoledne vrátí z transfůzky.
„Super, ty se tak máš,“ ocením jeho odhodlání dotáhnout to minimálně na 250 a zároveň si trochu postesknu, že už sama darovat nemůžu.
„Vždyť víš, že to dávám i za tebe,“ snaží se mě ukonejšit.
„Já vim. A děkuju,“ odpovím smířlivě a jdu mu alespoň uvařit kafe.
Moji rodiče dávali krev na transfúzní stanici v Ústí nad Orlicí co moje paměť sahá. Možná právě proto mi vždy tato aktivita připadala jako přirozená součást lidského bytí a sama jsem se přihlásila jako bezpříspěvkový dárce krve i dárce kostní dřeně hned po sfouknutí 18 svíček na narozeninovém dortu.
„Vy jste si k nám spíš pro něco přišla, ne?“ reagovala paní doktorka při každé kontrole před odběrem, když mi naměřila krevní tlak 88/57.
„Jo jo,“ smála jsem se.
„To já mám tak normálně. Jsem taková vévodkyně Padovská,“ hlásila jsem pokaždé rozverně. Při výšce 187 centimetrů je nízký tlak přirozený jako koláče v podpaží při běhu na tramvaj. Díky dlouholetému tréninku alespoň celkem bezpečně poznám, že sebou do čtyř vteřin šlehnu o zem.
Tohle si raději nechte
Během dárcovství je třeba si hlídat relativně velké množství nejrůznějších faktorů, které vám mohou odběr v aktuální chvíli znemožnit. Seznam je to dlouhý jak výčet ministrů zdravotnictví za covidu a dlouhodobě se nějakému výpadku v podstatě vyhnout nelze. Menstruace, virózy, alergie, očkování, cestování, klíšťata, operace, závažná onemocnění, trhání zubu i tetování. Omezení od pár dnů po „nafurt“.
Taťku, mamku i mě postupně vyřadily z dárcovství zdravotní problémy. V mém případě paradoxně nebyla na vině ani poléková nefropatie ani migréna, ale biologická léčba postavená na tzv. monoklonálních protilátkách.
„Obecně jsou protilátky krevní bílkoviny a z našeho pohledu, pokud má něco jakýkoliv vliv na kvalitu krve, není možné, aby byl takový člověk nadále veden jako dárce. V tomto případě zejména s ohledem na potenciálního příjemce krve,“ vysvětlila mi paní lékařka. Stručně a jasně.
A tak si mě škrtli. Pro jistotu rovnou na trvalo, bo je to prý kontraindikace i v případě, že by mi byla tato léčba ukončena.
Sen, který pomáhá
Bylo to jak přijít po 15 letech o milovaného psa u babičky na Slovensku. Jednou za čtyři měsíce člověk pro toho zbídačeného vořecha udělal něco pěknýho a on vám za to byl vždycky neskonale vděčnej. Jenže teď byl najednou nenávratně pryč a vy přemýšlíte, jestli je vůbec nějakej jinej čokl, kterym se dá tahle díra ještě zalepit.
Vždycky jsem dobře znala své limity, ale přesto jsem brala dárcovství jako přirozené a samozřejmé. Nikdy mě nenapadlo, že to nedotáhnu ani na 30 odběrů. Řeklo by se, že „nejde o život“. Jenže ono o něj někomu ve skutečnosti jde a tohle je hmatatelná forma pomoci, kterou může přispět každý zdravý dospělý od 18 do 65 let. Přesto dle údajů ČČK stále dlouhodobě chybí téměř 50 tisíc pravidelných dárců. A ano, opravdu darování krve nebolí.
Darování krve je s výjimkou vpichu odběrové jehly absolutně bezbolestný úkon, trvající cca 10 minut. Odebráno je vám obvykle 450 ml krve, jejíž objem tělo zvládne nahradit do několika hodin a samotné krvinky tělo obnoví cca do měsíce. Dospělý člověk má cca 60 ml krve na každý kilogram tělesné hmotnosti, tedy cca 4 až 6 litrů krve.
https://www.cervenykriz.eu/postup-pri-odberu-krveDnes už tedy vyrážím na transfůzku pouze výjimečně a jen jako doprovod mého manžela, který běžně chodí se svým Bratrstvem krve. Se sestřičkami si zavzpomínáme na staré dobré časy, když v jídelně ještě vysela nástěnka, tráva byla zelenější a kobercovka víc lepila. Manžel si odbyde své sedmiminutové darování krve a následně se odměníme obědem v nedaleké Nepálské restauraci. Žaludek propalující kuře vindaloo, Malai kofta s chlebem naan a smutek zahánějící mango lassi. A jedeme domů za psem, který se už dávno stál lékem na všechno trápení.
Přesně tak se jedna ze součástí mého života, stala součástí života mého muže. Mně nezbývá než se s tím smířit a držet mu pěsti, ať si alespoň on splní svůj sen.
Se značnou mírou patetičnosti však musím konstatovat, že kdyby bylo lidí s podobným snem víc, hned by bylo na světě lépe.
Včera, dnes a zítra
o práci z domu a dodržování pravidel
„Ty seš teď snad nějaká odbornice na práci z domu?“ položil mi manžel řečnickou otázku v reakci na můj nesouhlas se sledováním Netflixu ve středu o půl desáté dopoledne. Místo toho, aby šel raději něco dělat.
„Vlastně sem,“ odpověděla jsem více méně sama sobě.
„Sem odbornice na práci z domu,“ protože se tu flákám už čtyři roky. A velice záhy jsem pochopila, že pokud si člověk nenastaví nějaká pravidla, tak doma shnije jak včerejší jahoda z penáče. Zdravému člověku budou pravděpodobně připadat směšná až absurdní, ale pro mě tvoří záchytné body v plynutí času a zdání normálního života.
1. Vstaň před devátou hodinou.
Z výzkumů vyplývá, že více než polovina Čechů vstává před šestou hodinou ranní. Mít tedy pravidlo, že vstanu před devátou hodinou, musí znít jak z jiného světa. Vychází to však z mé „soví“ podstaty a přizpůsobení životního tempa sedmi a půl až osmi hodinám spánku. Na druhou stranu, když je člověk celé dny doma a 75 % bdělého času mu není dobře, velice snadno sklouzne k tomu, že se mu prostě ráno nechce vstávat. Proto jsem si pevně stanovila opuštění postele před devátou hodinou a porušuji to jen v případě, že mám vyloženě špatný den, kdy si s obtížemi dojdu 2x za den na záchod.
2. Převleč se z pyžama.
Na předchozí bod tento přímo navazuje. „V pyžamu celý den jsou jen nemocný lidi,“ řekl mi před lety kamarád. A tak každé ráno vyměním spací triko a kalhoty za domácí triko a kalhoty, čímž se snažím sama sebe přesvědčit, že nejsem nemocná. Ne že by to teda fungovalo.
3. Minimálně 3x denně se najez.
Ano, opravdu musí mít člověk jako pravidlo pravidelně se najíst. Čas v domácím prostředí totiž plyne jinak. Řídit svůj příjem potravy jen podle kručícího žaludku se však ukázalo jako značně neefektivní. S BMI pod 17,5 je navíc nejezení luxus, který si opravdu nemohu dovolit. Reálně mi totiž hrozí, že skrze mě začne prosvítat slunce.
4. Když to jde, tak pracuj.
Když mi je zle, tak se sice nedá moc mluvit o plnohodnotném odpočinku, ale nemíním kvůli nemoci svůj život proflákat. Pokud to tedy jen trochu jde, snažím se čas využít k nějaké činnosti a práci z domu. Sledování seriálu si schovávám na „mezidobí“, kdy nezvládnu nic jiného než čumění do blba.
5. Pij.
„To že řekla? To musela bejt ženská!“ Už přes 30 let poslouchám otázku „A pilas?“, kterou se moje okolí snaží určit příčinu mé bolesti hlavy. „Pila. Jsem jako žába,“ odpovídám na to vždy, protože tak to prostě je. I když není žádné parno, vypiji za den i několik půllitrů kohoutkové vody. Protože co kdyby ty hlavy pomazané měly s tou mojí hlavou přece jen pravdu?
6. Jdi na procházku.
Tohle mi hrozně dlouho vůbec nešlo a změna nastala až s pořízením psa. To nebohé čtyřnohé stvoření má totiž kouzelnou moc, která vás prostě donutí se minimálně 2x denně vykopat ven na čerstvý vzduch, bez ohledu na to, že tam padají
hovna s háčkamatrakaře a vaše tělo vyhodnotilo jako jedinou možnost seberealizace ležící polohu v temné místnosti.7. Řekni sítím ne.
Sociální sítě jsou bezkonkurenčně největším žroutem času od vynálezu „hada“ na telefonu. Projíždění Facebooku a Instagramu v mobilu nebo na počítači a sledování života jiných lidí umí ten váš pěkně omezit. Když si odmyslím fakt, že u sítí zvládne člověk prokrastinovat i hodiny denně, vytváří si zároveň i dost zkreslenou představu o skvělých životech ostatních lidí a vlastní zbytečnosti. A nutnosti se jim minimálně vyrovnat. Což zrovna nepřispívalo k mojí duševní rovnováze.
8. Napiš si tři dobré věci, co se ti dnes staly.
Dlouho jsem se tomu bránila, protože to na mě působilo příliš „ezo“ dojmem. Ale při tom všem vedení deníků bolesti je tohle metoda, která vás opravdu i v těch nejhorších dnech donutí se zamyslet a říct si, že i když to vypadá beznadějně, vždycky se v tom zmaru najde něco dobrého.
9. Vyčisti si zuby.
Občas se to asi stane každému. Večer vám to úplně nesedne a před upadnutím do postele proběhne hlavou myšlenka: „dneska na to prdim“. Jenže když vám není dobře skoro pořád, musíte se holt některé věci naučit dělat chtě nechtě. Třeba jít si každý večer před spaním vyčistit zuby. I když máte dojem, že se poblinkáte jen co ucítíte zubní pastu. Ale nepoblinkáte. Není to fakt, ale pocit.
10. Žádné usínání u televize.
Chce se ti jít spát? Tak jdi spát. Žádné takové to: „ale vždyť stejně ráno nevstáváš do práce, tak si pojďme ještě pustit film, co na tom, že se asi režisér pos*al a má to tři hodiny a teď je jedenáct večer“. Jednou za měsíc to možná člověk dá, ale nezapomeň, že chceš dodržet pravidlo číslo 1.
Tachov Baby
o princezně Sofii a životu se psem
Mít svého vlastního psa bylo naše dlouholeté přání, ale s manželem jsme naprosto racionálně vyhodnotili, že pro tvora tohoto typu by bylo celodenní osamění příliš kruté. Tuto situaci zásadně změnilo až mé onemocnění. Dřepět celé dny doma je totiž mnohem lepší se psem, než bez něj.
Jsme psí
Princezna Sofie přišla do našich životů jako blesk z čistého nebe. Roztomilá fenečka pudlíka nás zaujala v přesdíleném příspěvku skupiny „Pudl v nouzi“ na Facebooku. K našemu zklamání jí však již měl v útulku zamluvenou někdo jiný. Mávli jsme nad tím rukou a život šel dál.
Za týden však volala majitelka útulku, že paní si adopci rozmyslela a zda o „holčičku“ máme stále zájem.
„Asi teda jo,“ odpověděla jsem rovnou bez rozmýšlení.
„Kdo to byl?“ zeptal se mě manžel, když jsem dotelefonovala.
„No, asi budeme mít psa,“ řekla jsem trochu rozpačitě, protože jsem to momentální rozhodnutí vlastně udělala bez něj. Tak trochu. Otočilo se to ale rychle. On byl nadšený a já měla obavy.
Druhý den vyrazil s mojí sestřenicí na několikahodinovou cestu z České Třebové až do Tachova.
Když na návsi obce Studánka uviděli vyžilého domorodce s cigaretou a podivnou černou koulí na vodítku, poznali, že jsou na místě.
„To je ona,“ řekl manžel sestřenici, i když chlupatý tvor nepřipomínal roztomilého pudlíka z fotografie ani smykem.
„Neeeee,“ ohradila se sestřenka v naději na „něco lepšího“.
Byla to ona!
„Tu tady nenecháme,“ rozhodl tentokrát manžel bez váhání. Vyplnil v útulku adopční dokumenty a zplstnatělá rozklepaná odpornost byla naše. Cestu zpět absolvovali s vyděšeným psem pod sedačkou a s otevřenými okýnky od auta. Sofie páchla jak pavilon opic.
Mezitím, co já jsem si střihla otočku na urgent s těžkým záchvatem, putovala Sofie rovnou pod holicí strojek a do vany. Z útulku jsme si vzali 10 kilového psa a zůstal nám pětikiláč.
Běh na dlouhou trať
Facelift je však jen jedna věc. Alespoň částečně napravit rok a půl špatného zacházení od původních majitelů nás stálo několik dalších měsíců, spoustu úsilí a pramen šedých vlasů.
„Představ si, jak skvělej pes, by to mohl být, kdyby byla od začátku u normálních lidí,“ říkali jsme si první rok skoro každý den. Na psa ani dítě totiž není potřeba „řidičák“. Může ho mít v podstatě každý, bez ohledu na jeho schopnost se o živého tvora adekvátně postarat.
„Jak kdyby nebyla v životě venku, viď?“
Vyprazdňovala se jenom doma na cokoliv co leželo na zemi. Venku se bála úplně všeho, včetně ptáků, koček i jiných psů. Granule buď hltala, nebo pro jistotu nechtěla žrát vůbec. Nebyla ochotná udělat ani krok od domu, natož se vyčůrat. Před každým člověkem kromě nás hned utekla nebo sebevražedně skočila do silnice pod jedoucí auto. A každou návštěvu s pravidelnou vibrací sledovala z uctivé vzdálenosti nejvzdálenějšího rohu místnosti.
A do toho nás čekala veterina, čipování, přeočkování, přeléčení těžkého zánětu uší, dásní, kastrace, operace kýly a čištění totálně zanedbaných zubů. Těch jí nakonec museli 9 vytrhnout.
Po třech letech je však ze Sofie naprosto úžasný pes. Je absolutně nekonfliktní, hravá, zvídavá a přátelská. Občas štěká, občas se pobleje, občas jí vyděsí i spadlý špendlík a občas vůbec neposlouchá. Ale i když to s ní ze začátku nebylo vůbec jednoduché, šli bychom do toho znovu. Ukázalo se totiž, že život se psem je v mnohém lepší, než bez něj. Donutí Vás jít ven, i když by ani psa nevyhnal. Donutí Vás vypnout Netflix, protože sledovat, jak si hraje s gumičkou do vlasů, je vlastně mnohem větší zábava. A donutí Vás jí milovat takovou, jaká je. Naše „Tachov baby“.
Nejde o život
o záchrance, geniálních nápadech a volání o pomoc
Za ty roky už je na to rodina zvyklá. V tu nejmíň vhodnou chvíli zazvoní telefon a na druhém konci „drátu“ jim ubulená obluda oznámí, že už tu migrénu asi doma nezvládne.
Mými nejčastějšími taxikáři do nemocnice jsou manžel, mamka a brácha. Ale vezl mě už i plavčík z bazénu, strejda z Kanady, kamarádka na mateřské, kolega z práce nebo univerzitní profesor.
Nevím přesně čím je to způsobené, ale v 90 % případů volám o pomoc v sedm večer a později. Ty nejhorší záchvaty mě prostě chytají v době, kdy si každý pracující člověk přeje ležet zachumlaný v peřinách, a ne sedět tři hodiny na nepohodlné lavici nemocničního urgentu.
Poslední epizoda mě však donutila k hlubokému zamyšlení.
Noční směna
Ten den se nestalo nic extra dramatického. O to víc mě v deset večer zaskočil pocit, že něco není úplně v pořádku. Lupla jsem tam jeden mňamózní Sumatriptan a šla spát. Když jsem se o půl jedné v noci vzbudila, bylo už všechno špatně. Hlava jak střep, zimnice, objímání záchodové mísy. Váhání o dalším postupu mi však zabralo desítky následujících minut.
Volání o pomoc o půl jedné v noci totiž není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. V hlavě se vám honí, že ten člověk právě spí, ráno musí vstávat do práce a vy ho uprostřed noci vytáhnete z postele, donutíte řídit auto a prosedět několik hodin bez spánku v nemocnici. A zatímco já celý další den proležím doma v posteli, dotyčný bude muset chtě nechtě vzít své pytle pod očima a vyrazit s nima do rachoty.
Jenže aby toho nebylo málo, tak mamka mi to nebrala, manžel odjetý, sousedka na dovolené, kamarádi na dovolené, sestřenka na horách, taťka na výletě a brácha v Mejtě. Co teď? Vydržet dalších šest hodin, než si mamka v sedm ráno všimne, že jsem jí volala? To se půjdu raději utopit do Třebovky. Nápad zavolat si záchranku jsem zavrhla téměř bez přemýšlení a ani městská policie není taxislužba pro simulanty.
Rodiče naštěstí bydlí jenom deset minut pěšky. Nebude to asi žádná hitparáda, ale furt to zní jako lepší plán než tu do rána sedět na dlažbě. Takže jsem si natáhla přes pyžamo kalhoty a bundu, hodila ještě jednu šavli, popadla evakuační zavazadlo a vyrazila přes město. Není vyloučeno, že jsem celou cestu absolvovala jako Dášenka. V bačkůrkách.
Genialita v praxi
Liduprázdné ulice, hvězdné nebe nad hlavou a já osamoceně se potácející nocí jako nějaká zombie z Walking Dead. Když jsem po cestě podruhé zvracela přímo pod kamerovým systémem městské policie, musel to být pohled pro bohy.
Cesta mi nakonec zabrala skoro půl hodiny.
Jestli po něčem fakt netoužíte, tak probrat se o půl druhé ráno s cizím člověkem v baráku. I když vás přišel jen poprosit o pomoc a ne připravit o sbírku cibuláku. Mamka se naštěstí v mžiku vzpamatovala z prvotního šoku, rozlepila si oči, vytřela po mně chodbu a překvapivě našla i klíče od auta. Nasedat, zastávka na vydýchání, znovu nasedat, pohotovost, poplatek, kapačka a domů.
Opravdu ale bylo správné rozhodnutí vydat se uprostřed noci v tomto stavu sama přes město?
Vzhledem k nezávisle nesouhlasné reakci mého okolí mám pro eventuální budoucí situaci se stejným scénářem důrazně nakázáno zavolat si záchranku. Mé argumenty typu: „ale záchranka je pro lidi, co jim jde o život a já na tu migrénu reálně neumřu“ byly smeteny ze stolu jako neopodstatněné. Obavy z volání o pomoc a ze „zneužití“ tísňové linky může v tomto případě vyvážit telefonát na málo známou Linku pro odkladné stavy.
Linku pro odkladné stavy lze využít v případě neakutního zdravotního stavu, jako jsou například teploty, chřipka, zažívací potíže (zvracení, průjem), chronické bolesti aj. Na lince pro odkladné stavy pracují operátoři Záchranné služby, kteří stav vyhodnotí a doporučí řešení cestou praktického lékaře, LSPP, svépomocí nebo je stav vyhodnocen jako neodkladný s nutným transportem do nemocničního zařízení. Telefonní číslo linky je +420 469 666 666 nebo +420 469 666 999, ale primárně je určeno pro Pardubický kraj.
https://www.zzspak.cz/informace/nejcastejsi-dotazyPrudká bolest a silné nevolnosti však neoddiskutovatelně patří do kategorie stavů, které ohrožují zdraví a od jejich posouzení tam jsou jiní. Nikoliv zvracející obluda s utkvělou představou, že nejde o život, která zároveň uvažuje o skoku do řeky.
Pořádek je pro blbce
o tom, jak nedělám Velikonoční úklid
„Jaká je vaše nejlepší a nejhorší vlastnost?“ ptala se mě kdysi personalistka na pohovoru.
„Vlastně tatáž,“ řekla jsem skoro bez přemýšlení, „perfekcionismus.“
„Aha. A jak to myslíte?“ odvětila trochu zaraženě.
„Že mám ráda ve věcech řád a dotahuji je do konce, ale pro detail občas nevidím celek, vše musí být naprosto dokonalé a umím u toho být pěkně otravná.“
Kupodivu mě i tak vzali. V pracovním prostředí se pravděpodobně jedná o vyhledávaný osobnostní rys.
V osobním životě to bývá většinou pěkně k vzteku.
Zalíbení v jednoduchosti a řádu ke mně ale prostě patří. Taťka by sice asi úplně nesouhlasil, ale pokud jsou moje měřítka na to, co považuji za uklizené maličko posunutá, ta jeho jsou pro většinovou společnost nedosažitelná.
Onemocnění ale umí přeházet spoustu tradičních hodnot a nastavení.
Ač to nejde změnit jako revoluci, ale spíš jako evoluci, učím se už několik let řídit mantrou „dokonalost není štěstí“ a nebýt totálně rozložená z toho, že okna jsou umytá naposledy o loňských Velikonocích, kýbl s hadrem na podlahu už stojí třetí měsíc zaprášený ve sklepě, kuchyňské skříňky svou upatlaností představují biologickou zbraň a špinavé oblečení začíná kromě prádelny anektovat i další místnosti v domě. Jeho vzpoura a následné ovládnutí světa je jen otázkou času. Ve světle ostatních událostí se však jedná o naprosto nepodstatné drobnosti a až budou, tak budou.
Zní to to až moc dokonale? Pochopitelně. To bych totiž nebyla já.
Osamělost stepních běžců
Paradoxem totiž je, že kamarádi, kteří nás pravidelně navštěvují, neopomenou nikdy zmínit, jak máme dokonale uklizeno. Vždy mě to pak nutí přemýšlet, jak to v tom případě vypadá u nich, nebo zda se jedná z jejich strany pouze o blahosklonnost, která má uchlácholit mou perfekcionistickou dušičku.
V zásadě mi ale přijde, že dojem uklizené domácnosti vytváří primárně nepřeplácanost interiéru a absence línajících koček, línajícího psa, volně poletujícího papouška a dětí, jakožto elementu, který z každého obydlí systematicky vytváří neorganizovaný ulepený chaos. Ale je to takové to „nahoře huj, dole fuj“. Na první pohled pořádek, na druhý už to není žádná sláva a chuchvalce prachu velikosti stepních běžců bystrým pohledům mnohé prozradí.
A tak s tím stále vnitřně tak trochu bojuji a ve dnech, kdy mi to zdravotní stav umožní, se chtě nechtě marně snažím té své představě dokonalosti přiblížit. Protože prostě a jednoduše systém a řád ke svému životu potřebuji. Získávám díky němu vnitřní klid. A ač se říká „pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos“, pro mě tato notorická poučka rozhodně neplatí. Každá věc v domě má své místo.
„Nevidělas moje sluneční brejle?“ ptá se manžel, když se objeví třicet vteřin po odchodu z domu zase u dveří do obýváku.
Jestli dokážu svého manžela něčím spolehlivě vytočit, je to odpověď „Máš je na svém místě.“
Ale miluju ho, takže řeknu jen „v předsíni v šuplíku uprostřed,“ uslyším známé cvaknutí zásuvky, napůl úst řečené „děkuji, jsi báječná“, bouchnutí dveří a je zase pryč.
A mě hřeje pocit, jak to zase jednou k něčemu bylo. Velikonoční úklid ale letos opět vynechám.
Píchám jako bůh
o manželské romantice, kožní řase a píchání (injekce)
„Tak kde tě mám,“ volám z ložnice na manžela.
Dnes je zase TEN den. Již 45. měsíc v řadě.
„Už je odpočatá?“ ptá se mě pro jistotu.
„Ano prosím,“ odpovídám a podávám mu vatový tampón s dezinfekcí.
Již tři a půl roku dostávám pravidelně injekce biologické léčby. Každých 28 dní obdržím svou dávku monoklonálních protilátek z předplněného injekčního pera, které na mě trpělivě čeká v lednici mezi jogurty a sklenicí kyselých okurek.
Před aplikací je nutné ho vždy minimálně na půl hodiny nechat zahřát na pokojovou teplotu a pak můžeme jít na to.
„A kam to bude?“ položí mi už klasickou otázku, protože místo vpichu se musí střídat, aby byla látka co nejúčinnější.
„Minule to bylo břicho, tak dneska asi levá ruka,“ odpovím a vyhrnu si rukáv. Do vlastní ruky bych si reálně nezvládla aplikovat dávku ani tak blbuvzdorným nástrojem, jakým je předplněné injekční pero. Abych píchla sama sobě injekci do tricepsu, u toho jednou rukou držela injekční pero a jednou rukou dělala kožní řasu, musela bych být minimálně nedovyvinutá chobotnice. Naštěstí má manžel kurz zdravotníka a problém mu to nedělá.
„Tak mi ukaž ten svůj tricák,“ řekne lišácky a vycvakne z pera oranžový bezpečnostní kryt.
Ze srandy zatnu ruku v pěst a snažím se mu předvést své svaly na ruce jak v kulturistické soutěži. Jenže jsem jen kost a kůže, takže manžel řekne jen sarkasticky „nádhera“ a pokračuje v úkonu.
Vydezinfikovat místo vpichu, kožní řasa, tlačit silou pero proti ruce, zmáčknout a počítat do patnácti.
„Už to je?“ ptám se překvapeně a koukám, jestli tam mám alespoň červenou tečku.
„Jasně,“ odpovídá manžel a ukazuje mi, že je v kontrolním okýnku žlutá barva, což značí, že se úkon vydařil.
„Vůbec to nebolelo, tak jsem si nebyla jistá,“ vysvětluju svůj dotaz a narovnám si zpátky ohrnutý rukáv. Místo vpichu není většinou ani potřeba přelepovat.
„Píchám jako bůh,“ kontruje manžel impertinentním dvojsmyslem.
Těžko na cvičišti …
Dnes už to máme celé najeté a nejedná se vůbec o nic těžkého. Na rozdíl od první aplikace, která pro nás byla doslova „stres jak prase“. Papírový návod přiložený v krabičce má po rozprostření formát jak mapa Sovětského svazu a dal slušně zabrat i sestřičkám v nemocnici. Když mi injekci podávaly poprvé ony, zabralo jim to asi 30 minut a 15 neúspěšných pokusů. Teď už jsou to dvě minuty i se small talkem.
Celý fígl je v tom tlaku proti ruce.
„Jedenáct tisíc,“ natáhne směrem ke mně ještě manžel za srandy dlaň, jako kdyby chtěl za injekci zaplatit. Ve skutečnosti ale na znamení toho, že jsme to zvládli.
„Děkuji,“ odpovím a plácnu si s ním. Už je to pro nás rutina.
Necelých jedenáct tisíc je cena jedné dávky. Nejen, že nejsem zaměstnanec roku, ale asi ani pojištěnec. Alespoň, že už kvůli injekci nemusím jezdit každý měsíc do Motola, jako tomu bylo v prvním roce léčby. Dnes už Prahu navštěvuji jen jednou za tři měsíce. V konkrétní nemocniční lékárně mi vydají dávky na čtvrt roku, vyfasuji jedno bodnutí a další dvě injekce si vezu domů vlakem v chladící tašce. „Hlavně, ať mě nikdo neokrade,“ honí se mi vždycky hlavou. Kdybych si pokaždé zvládla přivézt ten chladící vak, nemusely by se mi hromadit v botníku.
Jak to vůbec nezačalo
o diagnóze jménem migréna a psaní (o ní)
„Ne, dneska ne, mám migrénu!“
Povědomí veřejnosti o bolestech hlavy často začíná a končí u vtipu postaveném na předpokladu, že jediným důvodem jejich existence je vyhýbání se manželským povinnostem. Migréna a bolesti hlavy ale opravdu nejsou jenom smyšleným pseudoproblémem, který si vytvořilo ženské pokolení s cílem šikany manželů. Jedná se o nepříjemné a závažné onemocnění, které zásadně ovlivňuje životy konkrétních lidí i jejich blízkých. Ač je mnohými stále považována jen za trapnou výmluvu.
Obecně lze říci, že chronickou bolestí trpí přibližně 20 % populace a konkrétně chronickou bolestí hlavy asi 5 % populace. To je jen u nás cirka půl milionu lidí. Kdo by to byl býval řek!
Vypiš se z toho!
„Víte, kdo je Michaela Duffková?“ zeptala se mě na nedávném sezení moje terapeutka.
„Jooo,“ řekla jsem rozpačitě a přemýšlela, kam tohle celé povede. Michaela Duffková je autorka úspěšného blogu Zápisník alkoholičky, který popisuje její strastiplný boj s alkoholovou závislostí.
„Nechtěla byste o té vaší cestě, zkušenostech a životě s bolestí hlavy také psát?“ zeptala se mě obratem v návaznosti na probírané téma: „jak může mít tříleté dítě migrénu?“.
„Jenže Duffková začala psát proto, aby pomohla i jinejm ženskejm s podobnym problémem. Protože alkoholismus u žen je pořád tak trochu stigmatizovaný téma, že jo. Sdílením těch mejch problémů můžu jako asi dost těžko někomu pomoct,“ přemýšlela jsem na hlas.
„A proč si myslíte, že by to nikoho nezajímalo?“ nechce se nechat tak snadno odbýt.
„Spíš si říkám kdo a proč by to chtěl proboha číst?“ zhodnocuji reálné možnosti v dané oblasti. V době Facebooku a Instagramu, pozlátka báječných životů, úchvatných dovolených a vysněných postav. Kdo by chtěl ráno vstát a přečíst si, jak jsem se měla zase celej den blbě? Furt to stejné dokola.
„Vždyť jenom dřepim doma na zadku,“ řeknu nakonec po chvíli přemýšlení.
„Víte proč vznikají nejrůznější podpůrné skupiny?“ ušklíbla se na mě a nadzvedla pravé obočí. „Že je to od těch lidí nějaké sebemrskačství? Ne, naopak. Sdílená starost je poloviční starost. Když vidíte, že někdo prožívá to stejné, co vy, necítí se v tom pak tak sám. Vy máte tři desetiletí zkušeností se zdravotním systémem, kterými můžete reálně pomoci někomu dalšímu.“
Kdo nic nedělá, nic nezkazí
A tak jsem poposedla od Netflixu k počítači, začala potit krev a tenhle blog. Pro všechny, kteří hledají radu, oporu nebo obyčejné souznění. Ať už kvůli sobě, nebo někomu jinému.
Pokud se to však rozhodnete číst dál, předem vás varuji, že to bude občas bolet.