V posteli

o tom, jaké to je se celý den válet

„Jak to vidíš se snídaní? “ ptá se mě manžel o půl desáté.

„Nevim. Asi ne. Nevim,“ odpovím s názorovou rozhodností tříletého dítěte.

Za sedm minut mi položí do postele misku s jogurtem, domácím müsli a nakrájenými jahodami z naší zahrady.

„Něco sníst musíš,“ řekne a bez dalších naprosto zbytečných komentářů si jde po svém.

I takové dny jsou.*

Žádné „vstanu před devátou“ a „převléknu se z pyžama“ se ani při nejlepší vůli nekoná.

Hlavu mám od ranního svozu popelnic jako střep. V půl sedmé jsem do sebe kopla triptany a nečekaně spala ještě další hodinu. Vytoužený zázrak se však tentokrát nestal a za pár desítek minut od probuzení se záchvat rozjel zase naplno. Jako kdybych ráno zapila jen žlutou lentilku místo antimigrenika s půlkilometrovým seznamem vedlejších účinků.

„Kolik je?“ ptám se manžela po stodvacáté páté za posledních 125 minut. I koukání na hodinky je nadživotní výkon.

„10:18. Vydrž ještě alespoň dvacet minut,“ povzbuzuje mě.

Překulím se na posteli na druhý bok, přetáhnu si přes hlavu peřinu a jen zpovzdálí poslouchám, jak doktorka Quinnová úspěšně operuje rakovinu prsu. Když mi manžel donese sklenici vody a vymodlený lék na bolest, je již operační rána nebohé obyvatelky divokého západu dávno zahojená.

Nekonečné nicnedělání

Upřímně nenávidím léky na bolest. Vždycky však raději spolknu doma další prášek, než abych musela jet do nemocnice. Nekonečný seznam přání je momentálně redukován na odchod bolesti do míst, kam slunce nesvítí.

Časový interval pro braní léků má většina analgetik stanoven na rozestup minimálně čtyř hodin. Není asi třeba, abych se tady tvářila jako nějaký inteleguán s patentkem na rozum. Nemám totiž absolutně tušení, proč to tak je. Ale prostě je to bezpečnostní hranice, kterou zásadně nepřekračuji.

Běžně mám svůj den ohraničený jednotlivými jídly. Snídaně, oběd, svačina, večeře. Záchytné body dne s migrenickým záchvatem se však smrsknou v prachobyčejné čekání na léky. Díky tomu mám pravidelně pocit, že takový den nemá 24 hodin, ale minimálně 60. Nechutný časový paradox.

Takže tvrdnu v ložnici, manžel mi zodpovědně mění chladící pytlíky, hlídá pitný režim, stravu a čas. Já ležím na levém boku, pak na pravém boku a občas taky na zádech. A během tohoto nekonečného rotování na posteli čekám, co bude dál.

V Colorado Springs se mezitím rozjíždí infekce španělské chřipky, kterou zaspím dříve, než jí Michaela vyřeší pomocí bylinek od indiánů. A zatímco Jane Seymour a Joe Lando žijí v pseudosvětě, ve kterém se nakonec všichni obejmou a odejdou s úsměvem do západu slunce, já netrpělivě vyhlížím další den, který snad bude alespoň o něco málo lepší.

Ironií je, že jsem po celém dni v posteli unavená, jak kdybych skládala vagón uhlí. Den s migrénou totiž rozhodně není žádný odpočinek.

*nebojte, pod odkazem na vás nevybafne Michal David 🙂