Diagnóza

o škole a rozpoznání dyslexie

Myslíte, že umí jedna věta změnit váš život?

Už od první třídy základní školy jsem se musela hodně učit. I tak jsem dle známek v žákovské knížce patřila spíše k průměrným žákům. Šprtka, která nosí domů trojky. Hermiona Grangerová, které někdo vrazil do hlavy desítku hřebík. Brácha měl celou základku jedničky a učit se nikdy nemusel.

Vzhledem k zájmu o životní prostředí a neuspokojivým studijním výsledkům tak byla volba hnojárny místo gymnázia celkem jednoznačná. S trojkama (známkama, pozn. autorky) můžete tak maximálně jít zametat do prasečáku.

První ročník střední zemědělské školy v Chrudimi byl na pohodu. Takové opakování ze základky, které mi nedělalo větší problémy. Když však ve druháku přibyly odborné předměty klesl můj studijní průměr na úroveň Pažouta s Horáčkem. Jenže já se vždy považovala spíše za Šebestovou.

Přechytralá, otravná a vlasatá

Neúnosná situace mě dovedla do ordinace pedagogicko-psychologické poradny. Několik hodin testů paměti, inteligence, motoriky, schopností či pozornosti přineslo na tehdejší dobu překvapivý závěr. Dyslexie a dyspraxie.

Děti s dyspraxií mají kupříkladu problém poslouchat a psát zároveň a dle výzkumů je následně po návratu ze školy bolí hlava. Důvodem je přetěžování krční páteře, jelikož takové dítě neumí během psaní dobře odizolovat práci ruky, ramene a krční páteře. Lidé s dyspraxií navíc často nechápou co se po nich chce: „sice poslouchají, ale nerozumí“.

https://www.bolton.ac.uk/assets/Uploads/SPLD-Marking-Guidelines-April-2014.pdf

Ptát se, jak je možné, že se na takovou diagnózu přijde až v 16 letech, je celkem bezpředmětné. Ač při zpětném pohledu vypadá vše naprosto jednoznačně, stále se bavíme o období, kdy byla diagnostika specifických poruch učení (SPU) u dětí spíše výjimečná. Bylo jednodušší předpokládat, že je dítě líné, nešikovné a hloupé jako kýbl bláta, než že je inteligentní a má zároveň nějaký specifický problém, který ho brzdí.

Za celá svá školní léta si vybavuji pouze jednoho kamaráda s diagnostikovanou SPU a většinu času mi ho bylo líto. Učitelé se k němu chovali jako k méněcennému, spolužáci ho šikanovali a ti ostatní ho ignorovali. Jeho kroky směřovali nepřekvapivě ze základky rovnou na učňák. Jenže tenhle Nevill Longbotom všem nakonec vytřel zrak. Dodělal si maturitu i vysokou školu, a dnes pracuje v mezinárodní společnosti na pozici (a za mzdu), o které si může většina posměváčků nechat jenom zdát.

Dyslexie je porucha, která postihuje kódování psaného jazyka. Projevuje se například záměnou zrcadlově podobných písmen, chybami při čtení i psaní, v umísťování interpunkčních znamének apod. Chyby, jichž se dítě dopouští, nejsou vnímány, a není tudíž schopno je opravit.

https://is.muni.cz/th/w2box/Diplomova_prace.pdf

O přesné příčině dyspraxie se přou odborníci dodnes a ani stanovení příčiny dyslexie není úplně jednoduché. Dle výzkumů za ní může stát dědičnost, neurotické faktory i otřes mozku v ranném dětství. Vzhledem k mému letu plavmo z patrové postele přímo na hlavu, který se odehrál ještě před nástupem do školy, nebude asi nutné chodit moc daleko. Draka jsem sice nechytila, ale chlapi na pokoji v nemocnici mě učili hrát prší. Na dětském oddělení tehdy neměly volnou postel, a tak jsem skončila na chirurgii pro dospělé s operovanými kýlami, žlučníky a slepáky.

Chytrá, ale …

„Dyslexie není nic hrozného a když se bude Alča snažit, může dojít až k maturitě.“

Toto sdělení bylo pro mě i mamku s taťkou naprostým šokem. Rodiče začali zvažovat můj přestup na učňák a moje představa o budoucím studiu na univerzitě začala mít povážlivé trhliny. Ale aniž bych tehdy tušila, že to jednou uslyším z rádia třikrát denně, jsem si však řekla: „Když nemůžeš, tak přidej!“

Na rozdíl od jiných dětí s diagnózou dyslexie mi naštěstí nikdy nedělalo větší problémy čtení samotné. Onen pověstný pes byl zakopán o jednu jámu vedle. Vůbec jsem nerozuměla tomu co čtu. Tím pádem jsem si to nebyla schopná zapamatovat ani to později vysvětlit. K překonání tohoto hendikepu jsem si však už na základní škole (vůbec nevím jak) zvládla vytvořit sérii pomocných mechanizmů, které uměly tuto bariéru o pár stupňů snížit. Asi tak z Eifelovky na Petřín. Zatrhávání důležitých pasáží, dělání výpisků z knih, lístečková metoda pro zapamatování slovíček či 600 druhů rostlin v češtině a latině.

Zpětně mohu tedy bez okolků říci, že mi tahle jedna věta v pedagogicko‑psychologické poradně změnila život. Stala jsem se cílevědomější, vytrvalejší a svědomitější. A to, jak jsem se s tím ve výsledku popasovala máte tu čest tady číst. Já v těch textech naštěstí žádné chyby nevidím a jen usilovně doufám, že to vám ostatním nerve oční bulvy z důlků.

PS: Pardon.