Ženská nemoc
o stereotypech
„Zníte, jako že se ještě válíte v posteli,“ řekl mi dnes ráno řemeslník, se kterým domlouvám instalaci branky do předzahrádky.
„Jo, já ještě ležim. Měla jsem totiž celou noc migrénu,“ potvrdila jsem mu jeho odhad, že se stále choulím pod peřinou.
„Heh, to je taková ta „ženská nemoc“, když se jim nic nechce, ne?“ zpražil mě nečekaně rádoby vtipnou odpovědí venkovského Balíka v dresu FK Chrtníky.
„No, vzhledem k tomu, že jich mám i 15 za měsíc, a jsem kvůli tomu na invalidním důchodu, je to spíš než výmluva vážné neurologické onemocnění,“ vyburcovala mě jeho věta k značně popudlivé reakci záměrně zaobalené do cukrové posypky lehkého pohrdání.
„Tak to slyšim poprvé. Co vim, ženský se tim oháněj, jen když se jim to hodí,“ vykrucuje se Balík neobratně další urážkou.
„Skvělý!“
Těchto pár vět ve mně rezonovalo ještě několik následujících hodin. Z mého pohledu mají tak vysokou vypovídací hodnotu, že by se na nich dala postavit celá disertační práce na filozofické fakultě. Pomyslným vyvrcholením celého dne pak bylo večerní sebemrskačské sledování českého filmu Po čem muži touží 2.
Opravdu je v naší společnosti stále migréna vnímána jako ta trapně průhledná vytáčka? Podstatné jméno nahrazující sloveso „nechci“?
Reálně by mě zajímalo, kolik dnešních holek se vymluví na migrénu, když nemají chuť prcat.
Šebková taky
Evidentně se nám tu však stále drží takový nešvar. A trvalý základ tohoto narativu tvoří předpoklad, že bolest hlavy je čirý výmysl líných, hysterických a frigidních ženštin. Když přihodil Balík ještě poznámku ze skupiny genderových rolí ve společnosti, bylo to už celé naprosto dokonalé.
Jenže stejně tak, jako není žena jen kuchařka, uklízečka a chůva, není migréna jen trapná výmluva, ani obyčejná bolest hlavy a ani ryze ženská nemoc.
Otázkou tedy zůstává, jak s těmito stereotypy pracovat.
Pro začátek můžeme zkusit je stále dokola neopakovat. Ať už v kanceláři, v hospodě nebo v romantických českých komediích.
Nepřesné zobrazení migrény v hromadných sdělovacích prostředcích přispívá k nedostatečnému rozpoznání nemoci. Navzdory snahám o obhajobu je migréna kvůli stereotypům často nepochopena. Jednou ze zažitých představ je, že migréna je „ženská nemoc“. Je důležité, aby mediální zobrazení migrény byla přesná a legitimizovala nemoc pro to, čím je, a nikoli prostřednictvím stereotypů.
Ve scénářích se to bezmyšlenkovitým házením migrénou hemží jak spálenými zády na Mělicích. Ale skutečnou ataku s jejím reálným průběhem aby člověk pohledal. Žena se chytí za hlavu, otočí na bok nebo spolyká půl plata ibáčů. A vlastně ve skutečnosti ani nezáleží na tom, zda o migréně hovoří protože se jí nechce, „jen“ jí bolí hlava nebo má skutečný záchvat migrény. Pokud je migréna zmíněna, ale ataku neviděla ani z rychlíku, podporuje to stereotypní vnímání neurologického onemocnění. Tak jako tak.
Všeobecně převažující vyobrazení migrény připomíná nemoc asi jako porno manželský sex.
Budou-li filmaři s migrénou stále pracovat s cílem vyvolat v divákovi salvu smíchu, těžko se pohled široké veřejnosti změní. A dokuď bude stereotypní myšlenky reprodukovat Polívková a Langoš, bude je jednoduše opakovat taky Balík a Šebková.
A tak to prostě je.
Na branku si ale pro své vlastní dobro radši seženu někoho jiného.
Zítra ráno vstanu
o tom, jak je občas těžké dělat úplně obyčejné věci
Článek je možné si poslechnout také v audioverzi.
„Zítra ráno vstanu a poklidím to tady,“ říkala jsem si večer před spaním, když jsem při procházení přes kuchyň zpozorovala značně neutěšený stav linky. Několik dní se vršící změť špinavého nádobí již začínala být viditelná z vesmíru jako velká čínská zeď.
Ta mrcha migréna se rozhodla poctít mě svou přítomností už třetí den v řadě, což je příliš dlouhá doba i pro zvanou návštěvu. Mým vrcholným výkonem se během této doby stalo odnesení použitých talířů a misek z postele ke dřezu. Za překonání vzdálenosti mezi ložnicí a kuchyní očekávám každým dnem duručení diplomu a medaile od mezinárodní olympijské federace.
„Zítra už to bude určitě lepší,“ omílám po stopadesáté sama sobě a přidávám oblíbenou mantru „jsem zdravá a je mi dobře“. Někde jsem četla, že to prý pomáhá.
Už jsem se naštěstí celkem naučila nedrásat stavem domácnosti, který občas zásadně vybočuje z mého zajetého standardu. Ostentativně ignoruji svůdné pomrkávání nepořádku po mé perfekcionistické dušičce, protože vím, že tam na mě počká. Když však začne zet prázdnotou šuplík s talíři, příbory i spodním prádlem, je situace kritická. A ne všechno jde vyřešit stylem „zepředu, zezadu, potom naruby a pak naruby zezadu“.
Takže dnes jsem vstávala s přesvědčením, že se s tím už nějak popasuju.
Nebudu lhát. Nepopasovala.
K snídani jsem si sice zvládla „udělat“ müsli s mlékem. Ale protože došly čisté misky, uvařila jsem si tu mňamku do hrnku. A protože už došly i lžíce, opláchla jsem si tu od včerejší snídaně. Vypadala nejčistěji a když jí po každém jídle dobře oblíznu, vydrží mi celý den. Stejně kvůli neustávajícímu pocitu nevolnosti jím minimálně a téměř výhradně stravu kašovité konzistence.
Za normálních okolností si péči o domácnost dělíme na půl s manželem. Když mám navíc podobnou déletrvající epizodu, není pro něj problém si dočasně naložit všechny domácí práce na svá bedra. Tentokrát se to však sešlo tak nešikovně, že není jak na potvoru celý týden doma a tím pádem to můžu přehodit maximálně na psa. Milá pudlice ale veškeré prosby o pomoc neskrývaně ignoruje. Jen upřeně zírá, chce drbat bříško, ale nandat smradlavé nádobí do myčky si prý můžu sama.
Kdyby mi bylo lépe, asi by mě to v tuhle chvíli začalo (a mělo) trápit. Migréna je ale doslova kouzelná. Jak mávnutím čarodějné hůlky s jádrem z žíně jednorožce způsobí, že mi vše připadá naprosto povrchní a nepodstatné.
Uvidíme, co bude, až zítra ráno vstanu.
Deska
o důvěřivosti, úrazu krční páteře a zlých lidech
Některé příběhy se musí stát, aby člověk vůbec uvěřil, že je to možné.
To to je jeden z těch příběhů.
Myslím si, že důvěřivost je přirozenou lidskou vlastností, o kterou člověk přichází až na základě životních zkušeností. V lepším případě lidí okolo, v horším případě svých vlastních. Tato příhoda je ten druhý případ.
V lednu 2013 jsme byli čerstvě přestěhováni jako první nájemníci bytu 1+kk po kompletní rekonstrukci v pavlačáku na brněnském Cejlu. Život na 25 m2 nám nevadil, stejně jsme do toho kamrlíku chodili jen přespat a zbytek času trávili hákováním na univerzitě.
Problém byl, že v bytě od nastěhování netopilo topení a netekla teplá voda. Na leden celkem nepříjemný detail i na Brno. Nadšeně jsme tedy přijali nabídku od správcovské firmy, zahrnující technika na bytě a vyřešení problematické situace. To vše v naší nepřítomnosti.
Když jsme večer přišli domů, pokoj už byl příjemně vytopený a my se po náročném dni v zatuchlém kanclu těšili na večerní koupel a film před spaním.
Člověk míní, život mění
„Tak co si dneska dáme?“ ptal se mě manžel z kuchyně od dřezu s nádobím.
„A co ten Nouzovej východ?“ houkla jsem na něj zpátky z koupelny, stáhla si spoďáry a usedla na toaletu. V tu chvíli už jsem ani nevnímala manželovu odpověď, jen drobný šramot v pozadí. V bezvědomí jsem se sesunula na dlažbu, aniž bych si uvědomila, co se stalo.
„Ali?“ volal marně manžel z kuchyně, protože místo odpovědi slyšel jen ránu a tupé žuchnutí.
„Ali?“ zopakoval svůj dotaz už v poklusu a našel mě v bezvědomí na podlaze koupelny spolu s protipožárním uzávěrem stoupaček. Osmikilová deska se železnou hranou, která zachraňuje životy, mě tehdy málem zabila.
Měla jsem otřes mozku, posunuté krční obratle a otok krční páteře jako prase. Takový roztomilý velbloudí hrb. A svým způsobem vlastně i velké štěstí, bo mi ten poklop mohl taky zlomit vaz nebo mě doživotně nechat cucat jídlo brčkem. To je však jen úhel pohledu. Svým způsobem mi totiž vaz zlomil.
Skončila jsem na několik měsíců v pracovní neschopnosti pro nesnesitelné závratě, nevolnosti, trvalé bolesti hlavy a krční páteře. Nakonec jsem byla nucena přerušit doktorát a s manželem jsme se přestěhovali z Brna zpět do České Třebové. Nic už však nikdy nebylo jako dřív.
Za vším tímhle kolotočem byla drobná chyba technika, který přišel zkontrolovat, proč nám netopí radiátory. Protipožární uzávěr stoupaček bohužel pouze postavil do otvoru, ale zapomněl ho uzamknout. Díky železné hraně tam deska zůstala stát a na oko se tvářila, že je všechno jak má být. Mé usednutí na toaletu však dalo celému sádrokartonovému jádru drobnou vibraci, která nešťastný poklop uvolnila přímo mně za krk.
Jednoduché věci nejsou složité.
Naštěstí se viníci k celé záležitosti postavili čelem. Hned druhý den ráno se zástupci firmy sešli na místě s manželem, vše nafotili a přislíbili plnou spolupráci i kompenzaci. Vzniklou událost nahlásili obratem na pojišťovnu a my se dalších několik měsíců soustředili pouze na mé uzdravení.
Oznámení od pojišťovny, že firma uplatnění škodné události stáhla tak pro nás bylo naprosto nečekané. Šok však přišel až na schůzce s panem “jedunagolftakneotravujte“.
„No, nevim, co jste si mysleli, ale já mám tady na firmě pět lidí, který dosvědčej, že tam v ten den technik vůbec nebyl, takže si nás třeba klidně žalujte, ale nic nám nedokážete a jestli už nemáte nic dalšího, tak já spěchám, sbohem.“ A odešel. My zůstali sami sedět v zasedačce, do které se opíralo podvečerní slunce. Já brečela, manžel zíral s otevřenou pusou a nezmohli jsme se ani na slovo.
Přání pana “jedunagolftakneotravujte“ jsme nakonec splnili a podali trestní oznámení na neznámého pachatele. Největší hrdinové tohohle příběhu jsou kluci od policie, kteří sice neměli na toho zmrda skoro žádné páky, ale aspoň nám dali naději, že existují lidé s vírou ve spravedlnost.
Bohužel pro nás věděl pan “jedunagolftakneotravujte“ od samého začátku co dělá. Od omluv a vtíravých slibů manželovi, přes předstírané řešení problémů s pojišťovnou až po teatrální vystoupení v sídle jeho firmy. Následná obhajoba byla postavená na mé neschopnosti dokázat, že jsem s uzávěrem nemanipulovala já sama. Vážnost situace si na rozdíl od nás uvědomoval od první chvíle a než aby mi platil celý život na trvalé následky, raději sehrál tohle nedůstojné divadlo. A vyšlo mu to.
Chybami se člověk učí
Některé životní lekce jsou tvrdé a bolí. Mě trvalo několik let, než jsem přestala panu “jedunagolftakneotravujte“ přát denně bídnou smrt a škvaření v rozpáleném oleji. Díky němu jsem se však naučila, že je v pořádku nemít rád zlý lidi.*
Co se stalo, stalo se a nejde to změnit ani vzít zpátky.
Ale když už tady o tom tak mluvím, tak mě přeci jenom ještě na závěr napadá: Shoř v pekle, ty šmejde!
*Pro neznalé tématu zlých lidí doporučuji jako základní výukový materiál hodiny pana Kimbla v Policajtovi ze školky.
Jsem v lese …
o tom, jak jsem přišla o práci
Ten výhled z okna jsem milovala.
Svitavská lesní správa byla (a je) úžasné místo. Starý dům ve vilové čtvrti, vrzající schody, špaletová okna a toaleta splachovaná vodou z horní nádržky zatažením za dvoumetrový provázek. A plný srdcařů, zkušených matadorů co žijí pro les.
Když jsem po letech přijala, že se můj zdravotní stav neshoduje s požadavky na akademického pracovníka, podařilo se mi nečekaně sehnat zaměstnání u státního podniku Lesy České republiky.
Do dnes podezřívám svého vedoucího z Hradce Králové, že mě přijal, protože mu to přišlo vtipné.
„Dobrý den, u telefonu Alice Suchá, správa toků.“
Představení do telefonu, které umělo prolomit ledy. Vtipnými příjmeními se to u nás ostatně jen hemžilo. Kolegové Muška, Jedlička či Hromádka byli v kombinaci se Suchou duem k popukání. Jen nás strčit do mikrovlnky. Vzhledem k mému vzdělání a obecné oblibě lesa a vody byl „adjunkt organizační jednotky LČR: Správa toků – oblast povodí Labe“ doslova vysněným zaměstnáním.
„Chceš mi říct, že tě platěj za to, že chodíš po lese?“ zlehčoval občas manžel důležitost každoroční kontroly stavu obhospodařovaných vodních toků a degradoval ji na obyčejnou vycházku lesem.
„Ano,“ usmívala jsem se na celé kolo, když jsme si spolu vykračovali po cestě podél potoka. Ale bylo toho mnohem víc, co mě tam opravdu bavilo. Věnovala jsem se lesní pedagogice, jezdila jako vedoucí na příměstský i klasický tábor pro děti zaměstnanců, s kolegy na kontroly vodních staveb, psala jsem kroniku nebo organizovala výjezdní poradu. Pro tohle všechno okolo člověk rád překousl to nekonečné papírování. Tabulky jejichž význam už možná neznal ani původní autor, výkazy práce nebo dohánění desítky let starých restů.
Bez zaměstnání
V lednu 2019 jsem šéfovi oznámila, že budu mít z důvodu hospitalizace tři dny neschopenku. Ani mě samotnou by v té době nenapadlo, že už se za svůj pracovní stůl ve Svitavách nikdy neposadím. Dny se protáhly v týdny, týdny v měsíce, a nakonec jsem po dvou letech v pracovní neschopnosti neprošla mimořádnou lékařskou prohlídkou. Z důvodu zdravotní nezpůsobilosti byl můj pracovní poměr ukončen a já jen odevzdala služební mobil, kartičku a klíče od kanceláře. Moji práci už si za ty dva roky dávno převzali jiní a co si nikdo nepřevzal, to prý není důležité.
Ač byly všechny úkony vzhledem k dlouhodobému vývoji očekávatelné, stejně to pro mě byla rána. Přibližně v té stejné době mi byl přiznán první stupeň invalidního důchodu a já začala řešit, co může člověk v mém zdravotním stavu vykonávat za zaměstnání.
„Nezvládnu nikam dojíždět ani docházet, nezvládnu nic manuálně náročného, nezvládnu pravidelnou pracovní dobu a v součtu nezvládnu víc jak pár hodin týdně,“ vyjmenovala jsem své reálné možnosti paní úřednici za přepážkou. Moc se na to netvářila.
„My bychom vám velice rádi pomohli, ale bohužel vám neumíme nabídnout žádné zaměstnání, které by odpovídalo vašemu zdravotnímu stavu,“ vypořádal se se mnou nakonec po pár měsících místně příslušný úřad práce.
„Nejlepší by bylo, kdybyste měla plný invalidní důchod.“
To by samozřejmě bylo nejlepší. Jenže dle platné legislativy umí migréna snížit vaši pracovní schopnost maximálně o 35 % a člověk s prvním stupněm invalidity má v podstatě povinnost pracovat. Nebo se to od něj minimálně očekává a taktně mu to stát naznačuje prostřednictvím výše vypláceného invalidního důchodu.
„To se asi můžu jít tak akorát napást,“ povzdechla jsem si.
Nakonec jsem si na internetu našla práci z domu v chráněné dílně. Mám úvazek nula nula prd a výplatu na hranici špatného vtipu. Ale hradí za mě zdravotní i sociální pojištění a práci můžu dělat ve chvíli, kdy se na to cítím. Co na tom, že to i tak občas vůbec nedávám a už jsem tři čtvrtě roku na neschopence.
Stát říká, že to v pohodě zvládnu.
Za volantem
o řízení auta
Tu plastovou kartičku s fotkou nosím v peněžence již od 18. narozenin. Ale jak ví i Homer Simpson, na průkazku automobil nejezdí.
Řízení auta je společenskou normou. Kroutit volantem přece dokáže i cvičený medvěd. Jenže, jak všichni ze zkušenosti moc dobře víme, dnešní provoz na pozemních komunikacích je složitá a mnohdy nebezpečná interakce.
„Vjíždíme do obce, tak zrychlíme na 50“ je moje nejoblíbenější poučka z autoškoly, která naprosto přesně demonstruje úroveň mého řidičského umění.
Jak opakovaně neopomenul poznamenat můj učitel jízdy „Vy nejste vyloženě nebezpečná, jenom nejste vyježděná.“. Když se však konečně pustil madla dveří, posunul všechny další jízdy na jaro. Protože když je sníh, tak se semnou v autě bojí. Dost mi to rozhodilo pedál. Možná jsem po třech absolvovaných jízdách nepatřila k nejlepším řidičům, ale možná se prostě jenom na tu práci nehodil.
Každopádně jsem tu autoškolu s vypětím všech sil, jedním uraženým zrcátkem, odřeným blatníkem a novým žaludečním vředem, dokončila. A mohu si od té doby psát do životopisu „řidičské oprávnění skupiny B“.
Pokud se však v době před 20 lety blížila úroveň mých řidičských schopností nule, v současné době je již hodně v mínusu.
A stejně tak, jako mám od tatínka a bratra úplně zakázáno používat flexu, motorovou pilu, křovinořez a příklepovou vrtačku, zakázala jsem si pro všeobecné dobro také sedat za volant.
Mé neexistující řidičské schopnosti, reflexy a zkušenosti pouze ze sedadla spolujezdce jsem vyhodnotila jako nedostatečné pro ovládání stroje schopného zabíjet. A nezměnil to ani nespočet soukromých jízd v autoškole, lekce na buzerplace od kolegů z práce nebo jedna společná cesta s tatínkem v roli lektora jízdy.
Pozor, jedu!
Nikdy jsem se totiž nezbavila pocitu, že auto řídí mě, ač bych měla řídit já jeho. Kdybychom měli doma Bumblebeeho přestrojeného za vůz Škoda Roomster, mnohé by to vysvětlovalo. To by však nebohý Transformer musel mít zároveň nějakou závažnou poruchu objasňující jeho podivné chování v provozu.
Když jde do tuhého, tak si sice mozek dokáže vybavit, jestli je spojka brzda plyn zleva doprava anebo zprava doleva. Ale kamarádi pravděpodobně za těch pár minut v autě hrůzou raději úplně vystřízlivěli a zbytek cesty došly pěšky, než aby strávili další kilometr s mou osobou za volantem.
Za vrchol svého řidičského umění pak považuji služební automobil zaparkovaný přes tři místa na stání před městským úřadem. Když jsem hodila klíčky od nebohé Škodovky na stůl správci vozového parku se slovy „Raději si to přeparkujte!“ bylo to zároveň poprvé i naposledy, co jsem byla někam vyslána.
Ve své podstatě naštěstí řízení vozidla nijak zásadně nepotřebuji. Na velké nákupy jezdím s manželem, na terapii autobusem, do města chodím pěšky a po republice jezdím vlakem. A když náhodou potřebuji se záchvatem do nemocnice, rozhodně nejsem ve stavu umožňujícím sednutí za volant.
Postupem času jsem však došla ke zklidňujícímu pochopení. Protože stejně jako já neumím všechno, neumí všechno vlastně nikdo. Takže jsem se smířila s faktem, že sice neřídím auto, ale zvládnu odvzdušnit radiátory, opravit protékající Geberit, vyměnit struny na kytaře nebo upéct dvoupatrový dort. Což vypadá jako blbosti, ale přitom to taky nezvládne každý.
Takže vyhlížím autonomní automobily a do té doby ať raději můj zadek vozí osoba schopná udržet se mezi jízdními pruhy, podélně zaparkovat a řídit bez obav z pokuty za příliš pomalou jízdu.
Ledovec
o doktorátu, cestě na Antarktidu a vlastním egu
„A nechtěla jsi bejt mořskej biolog?“ zeptal se mě manžel, když si chystal věci před odjezdem na týdenní cestu do Prahy a já si na internetu prohlížela doktorské univerzitní obory s kombinovanou formou studia. Bylo mi ten den dobře.
„A proč myslíš, že jím nejsem?“ ušklíbnu se na něj.
„Ale vždyť jsi jezdila na ty kurzy tý mořský biologie,“ řekne a cpe bezhlavě do batohu mnou poctivě složená trička.
„No a tam jsem taky zjistila, že ač by mě to bavilo, moje tělo je s tím v zásadním rozporu. Logicky to obnášelo plavení na moři a já se nezvládnu plavit ani po Slapech. A taky jsme trávili hodiny s vylovenym materiálem u mikroskopu a já už po 20 minutách blinkala na dvoře.“
„Co?“ vykulí na mě manžel nevěřícně oči, bo právě objevil další netušenou odnož mé božské kinetózy a na chvíli dokonce úplně přestal svou činností degradovat tu moji.
Mořský biolog ze mě nebude
„Z čeho ti prosím tě může být špatně při koukání do mikroskopu?“
„A kdy tys naposledy koukal do mikroskopu? Na základce na šlupku z cibule viď,“ zašklebím se na něj, on jen pokrčí rameny a vezme do ruky další kus oblečení.
„Náhodou jsem měl mikroskop doma a čuměl jsem na svý flusance,“ řekne a nacpe si do batohu asi stopadesáté triko.
„Není to tak snadný. Když něco hledáš, posunuješ vzorkem, permanentně přeostřuješ a oko se tomu musí stále přizpůsobovat. Proč myslíš, že jsem si nakonec vybrala na doktorát lesní inženýrství?“
„Ahááá, už to chápu. Les, stromy, pevná zem, žádná loď, žádnej mikroskop,“ tlemí se mi do ksichtu.
„Přesně,“ přitakám mu a otírám si z tváří slzy od smíchu. „Nekecej a bal.“
Nebyla to sice tak úplně pravda, bo analýzy pro disertační práci jsem dělala v laboratoři laserové ablace na Masarykově univerzitě v Brně, ale rozhodně bylo na lesním inženýrství méně plavení na moři a koukání do mikroskopu než v mořské biologii.
„Chceš si teda dodělat doktorát?“ vrátí se manžel ke svému úplně prvnímu dotazu, který mi položil asi před půl hodinou u prázdného zavazadla.
Nevim, dál ….
Tuhle otázku v sobě převaluji už skoro deset let, ale s každým rokem je mi to dokončení postgraduálního studia víc a víc vzdálené. Skončit po třech letech tvrdé práce s doktorátem jen kvůli tomu, že vám spadne za krk deska od stoupaček, když sedíte na záchodě, je fakt neuvěřitelně absurdní. Ale i takové věci se stávají. Možná bych si zasloužila nějaký zápis do knihy rekordů, bo v téhle disciplíně jsem jistojistě jediná. Na startu i v cíli.
„Chci si dodělat doktorát?“ ptám se po milionté sama sebe, i když odpověď znám už dávno.
„Jo já vim, že mi to bude úplně na nic,“ odpovídám tomu protivnýmu Červíčkovi v hlavě. Usilovně se mi snaží nakukat, že pokud nedělám vědeckou práci přímo na univerzitě, bude mi doktorát platný asi jako řidičák. Ten totiž taky jen 20 let nosím v peněžence, ale za volantem jsem od té doby neseděla. Co na tom, že se s ním můžu občas pochlubit, protože tam mám fakt pěknou fotku.
„Jo já vim, že mi to bude úplně na nic,“ když nezvládám ani práci z domu na úvazek nula nula prd. „Jaké by sis tak představovala odpovídající zaměstnání, v tvém zdravotním stavu?“ ptá se Červíček, protože ví, že žádná odpověď neexistuje. Začíná mě pěkně srát.
„Ale přece ty tři roky na doktorátu nezahodím! Vždyť už jsem měla všechny zkoušky hotové a rozepsanou disertaci,“ omílám si celé ty roky stále dokola.
„Ale pak ses bouchla do hlavy a od té doby si za prvé nic nepamatuješ a za druhé tvůj svět už nikdy nebude jako dřív. Což mimochodem zahrnuje také fakt, že i kdyby existovala hypotetická šance, že ti to k něčemu bude, tak ty NEJSI schopná ten doktorát dokončit,“ říká Červíček. A já si pomyslím něco o jeho brzkém putování do míst, kam slunce nesvítí. Přiznání toho všeho je totiž fakt strašně těžké.
„Nevím,“ odpovím manželovi, který už si pro mě mezitím začal chystat otázky na Asimovovy zákony robotiky, protože jsem vypadala, že se zrovna restartuji.
Ledovec na moři nikdy nevidíš celý
Vlastně je to dokončení doktorátu od začátku takový krycí manévr. Už od základky jsem snila o tom, že jednou pojedu jako vědecký pracovník na Antarktidu. Proto jsem šla na zemědělku na ekologii a na vejšku na ochranu a tvorbu krajiny. Proto jsem šla na doktorát a pracovala na univerzitě. Hlásila se s vědeckým projektem na cestu na Špicberky a pokukovala po místu v Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR.
Tři roky jsou totiž jen ta viditelná část. Ledovec vykukující nad hladinu. Všechny ostatní kroky, které mě k tomu snu měli přiblížit, jsou dávno skryté pod vodou.
Ale jak se dá smířit se ztrátou něčeho, co jste si pečlivě hýčkali 15 let a stále věříte, že to není definitivně pryč? Stačí jen, abych se uzdravila a naděje, že se to všechno stane, přece umírá poslední. Tak se to říká, ne? Možná ale pomalu přichází čas nechat ten svůj ledovec roztát.
„Víš co, zeptej se mě za pár dní, až nebudu schopná ani ráno vstát z postele. To bude ta reálná odpověď.“