Jsem v lese …

o tom, jak jsem přišla o práci

Ten výhled z okna jsem milovala.

Svitavská lesní správa byla (a je) úžasné místo. Starý dům ve vilové čtvrti, vrzající schody, špaletová okna a toaleta splachovaná vodou z horní nádržky zatažením za dvoumetrový provázek. A plný srdcařů, zkušených matadorů co žijí pro les.

Když jsem po letech přijala, že se můj zdravotní stav neshoduje s požadavky na akademického pracovníka, podařilo se mi nečekaně sehnat zaměstnání u státního podniku Lesy České republiky.

Do dnes podezřívám svého vedoucího z Hradce Králové, že mě přijal, protože mu to přišlo vtipné.

„Dobrý den, u telefonu Alice Suchá, správa toků.“

Představení do telefonu, které umělo prolomit ledy. Vtipnými příjmeními se to u nás ostatně jen hemžilo. Kolegové Muška, Jedlička či Hromádka byli v kombinaci se Suchou duem k popukání. Jen nás strčit do mikrovlnky. Vzhledem k mému vzdělání a obecné oblibě lesa a vody byl „adjunkt organizační jednotky LČR: Správa toků – oblast povodí Labe“ doslova vysněným zaměstnáním.

„Chceš mi říct, že tě platěj za to, že chodíš po lese?“ zlehčoval občas manžel důležitost každoroční kontroly stavu obhospodařovaných vodních toků a degradoval ji na obyčejnou vycházku lesem.

„Ano,“ usmívala jsem se na celé kolo, když jsme si spolu vykračovali po cestě podél potoka. Ale bylo toho mnohem víc, co mě tam opravdu bavilo. Věnovala jsem se lesní pedagogice, jezdila jako vedoucí na příměstský i klasický tábor pro děti zaměstnanců, s kolegy na kontroly vodních staveb, psala jsem kroniku nebo organizovala výjezdní poradu. Pro tohle všechno okolo člověk rád překousl to nekonečné papírování. Tabulky jejichž význam už možná neznal ani původní autor, výkazy práce nebo dohánění desítky let starých restů.

Bez zaměstnání

V lednu 2019 jsem šéfovi oznámila, že budu mít z důvodu hospitalizace tři dny neschopenku. Ani mě samotnou by v té době nenapadlo, že už se za svůj pracovní stůl ve Svitavách nikdy neposadím. Dny se protáhly v týdny, týdny v měsíce, a nakonec jsem po dvou letech v pracovní neschopnosti neprošla mimořádnou lékařskou prohlídkou. Z důvodu zdravotní nezpůsobilosti byl můj pracovní poměr ukončen a já jen odevzdala služební mobil, kartičku a klíče od kanceláře. Moji práci už si za ty dva roky dávno převzali jiní a co si nikdo nepřevzal, to prý není důležité.

Ač byly všechny úkony vzhledem k dlouhodobému vývoji očekávatelné, stejně to pro mě byla rána. Přibližně v té stejné době mi byl přiznán první stupeň invalidního důchodu a já začala řešit, co může člověk v mém zdravotním stavu vykonávat za zaměstnání.

„Nezvládnu nikam dojíždět ani docházet, nezvládnu nic manuálně náročného, nezvládnu pravidelnou pracovní dobu a v součtu nezvládnu víc jak pár hodin týdně,“ vyjmenovala jsem své reálné možnosti paní úřednici za přepážkou. Moc se na to netvářila.

„My bychom vám velice rádi pomohli, ale bohužel vám neumíme nabídnout žádné zaměstnání, které by odpovídalo vašemu zdravotnímu stavu,“ vypořádal se se mnou nakonec po pár měsících místně příslušný úřad práce.

„Nejlepší by bylo, kdybyste měla plný invalidní důchod.“

To by samozřejmě bylo nejlepší. Jenže dle platné legislativy umí migréna snížit vaši pracovní schopnost maximálně o 35 % a člověk s prvním stupněm invalidity má v podstatě povinnost pracovat. Nebo se to od něj minimálně očekává a taktně mu to stát naznačuje prostřednictvím výše vypláceného invalidního důchodu.

„To se asi můžu jít tak akorát napást,“ povzdechla jsem si.

Nakonec jsem si na internetu našla práci z domu v chráněné dílně. Mám úvazek nula nula prd a výplatu na hranici špatného vtipu. Ale hradí za mě zdravotní i sociální pojištění a práci můžu dělat ve chvíli, kdy se na to cítím. Co na tom, že to i tak občas vůbec nedávám a už jsem tři čtvrtě roku na neschopence.

Stát říká, že to v pohodě zvládnu.