Zítra ráno vstanu

o tom, jak je občas těžké dělat úplně obyčejné věci

Článek je možné si poslechnout také v audioverzi.

„Zítra ráno vstanu a poklidím to tady,“ říkala jsem si večer před spaním, když jsem při procházení přes kuchyň zpozorovala značně neutěšený stav linky. Několik dní se vršící změť špinavého nádobí již začínala být viditelná z vesmíru jako velká čínská zeď.

Ta mrcha migréna se rozhodla poctít mě svou přítomností už třetí den v řadě, což je příliš dlouhá doba i pro zvanou návštěvu. Mým vrcholným výkonem se během této doby stalo odnesení použitých talířů a misek z postele ke dřezu. Za překonání vzdálenosti mezi ložnicí a kuchyní očekávám každým dnem duručení diplomu a medaile od mezinárodní olympijské federace.

„Zítra už to bude určitě lepší,“ omílám po stopadesáté sama sobě a přidávám oblíbenou mantru „jsem zdravá a je mi dobře“. Někde jsem četla, že to prý pomáhá.

Už jsem se naštěstí celkem naučila nedrásat stavem domácnosti, který občas zásadně vybočuje z mého zajetého standardu. Ostentativně ignoruji svůdné pomrkávání nepořádku po mé perfekcionistické dušičce, protože vím, že tam na mě počká. Když však začne zet prázdnotou šuplík s talíři, příbory i spodním prádlem, je situace kritická. A ne všechno jde vyřešit stylem „zepředu, zezadu, potom naruby a pak naruby zezadu“.

Takže dnes jsem vstávala s přesvědčením, že se s tím už nějak popasuju.

Nebudu lhát. Nepopasovala.

K snídani jsem si sice zvládla „udělat“ müsli s mlékem. Ale protože došly čisté misky, uvařila jsem si tu mňamku do hrnku. A protože už došly i lžíce, opláchla jsem si tu od včerejší snídaně. Vypadala nejčistěji a když jí po každém jídle dobře oblíznu, vydrží mi celý den. Stejně kvůli neustávajícímu pocitu nevolnosti jím minimálně a téměř výhradně stravu kašovité konzistence.

Za normálních okolností si péči o domácnost dělíme na půl s manželem. Když mám navíc podobnou déletrvající epizodu, není pro něj problém si dočasně naložit všechny domácí práce na svá bedra. Tentokrát se to však sešlo tak nešikovně, že není jak na potvoru celý týden doma a tím pádem to můžu přehodit maximálně na psa. Milá pudlice ale veškeré prosby o pomoc neskrývaně ignoruje. Jen upřeně zírá, chce drbat bříško, ale nandat smradlavé nádobí do myčky si prý můžu sama.

Kdyby mi bylo lépe, asi by mě to v tuhle chvíli začalo (a mělo) trápit. Migréna je ale doslova kouzelná. Jak mávnutím čarodějné hůlky s jádrem z žíně jednorožce způsobí, že mi vše připadá naprosto povrchní a nepodstatné.

Uvidíme, co bude, až zítra ráno vstanu.