Ženská nemoc
o stereotypech
„Zníte, jako že se ještě válíte v posteli,“ řekl mi dnes ráno řemeslník, se kterým domlouvám instalaci branky do předzahrádky.
„Jo, já ještě ležim. Měla jsem totiž celou noc migrénu,“ potvrdila jsem mu jeho odhad, že se stále choulím pod peřinou.
„Heh, to je taková ta „ženská nemoc“, když se jim nic nechce, ne?“ zpražil mě nečekaně rádoby vtipnou odpovědí venkovského Balíka v dresu FK Chrtníky.
„No, vzhledem k tomu, že jich mám i 15 za měsíc, a jsem kvůli tomu na invalidním důchodu, je to spíš než výmluva vážné neurologické onemocnění,“ vyburcovala mě jeho věta k značně popudlivé reakci záměrně zaobalené do cukrové posypky lehkého pohrdání.
„Tak to slyšim poprvé. Co vim, ženský se tim oháněj, jen když se jim to hodí,“ vykrucuje se Balík neobratně další urážkou.
„Skvělý!“
Těchto pár vět ve mně rezonovalo ještě několik následujících hodin. Z mého pohledu mají tak vysokou vypovídací hodnotu, že by se na nich dala postavit celá disertační práce na filozofické fakultě. Pomyslným vyvrcholením celého dne pak bylo večerní sebemrskačské sledování českého filmu Po čem muži touží 2.
Opravdu je v naší společnosti stále migréna vnímána jako ta trapně průhledná vytáčka? Podstatné jméno nahrazující sloveso „nechci“?
Reálně by mě zajímalo, kolik dnešních holek se vymluví na migrénu, když nemají chuť prcat.
Šebková taky
Evidentně se nám tu však stále drží takový nešvar. A trvalý základ tohoto narativu tvoří předpoklad, že bolest hlavy je čirý výmysl líných, hysterických a frigidních ženštin. Když přihodil Balík ještě poznámku ze skupiny genderových rolí ve společnosti, bylo to už celé naprosto dokonalé.
Jenže stejně tak, jako není žena jen kuchařka, uklízečka a chůva, není migréna jen trapná výmluva, ani obyčejná bolest hlavy a ani ryze ženská nemoc.
Otázkou tedy zůstává, jak s těmito stereotypy pracovat.
Pro začátek můžeme zkusit je stále dokola neopakovat. Ať už v kanceláři, v hospodě nebo v romantických českých komediích.
Nepřesné zobrazení migrény v hromadných sdělovacích prostředcích přispívá k nedostatečnému rozpoznání nemoci. Navzdory snahám o obhajobu je migréna kvůli stereotypům často nepochopena. Jednou ze zažitých představ je, že migréna je „ženská nemoc“. Je důležité, aby mediální zobrazení migrény byla přesná a legitimizovala nemoc pro to, čím je, a nikoli prostřednictvím stereotypů.
Ve scénářích se to bezmyšlenkovitým házením migrénou hemží jak spálenými zády na Mělicích. Ale skutečnou ataku s jejím reálným průběhem aby člověk pohledal. Žena se chytí za hlavu, otočí na bok nebo spolyká půl plata ibáčů. A vlastně ve skutečnosti ani nezáleží na tom, zda o migréně hovoří protože se jí nechce, „jen“ jí bolí hlava nebo má skutečný záchvat migrény. Pokud je migréna zmíněna, ale ataku neviděla ani z rychlíku, podporuje to stereotypní vnímání neurologického onemocnění. Tak jako tak.
Všeobecně převažující vyobrazení migrény připomíná nemoc asi jako porno manželský sex.
Budou-li filmaři s migrénou stále pracovat s cílem vyvolat v divákovi salvu smíchu, těžko se pohled široké veřejnosti změní. A dokuď bude stereotypní myšlenky reprodukovat Polívková a Langoš, bude je jednoduše opakovat taky Balík a Šebková.
A tak to prostě je.
Na branku si ale pro své vlastní dobro radši seženu někoho jiného.