Terapie
Deska
o důvěřivosti, úrazu krční páteře a zlých lidech
Některé příběhy se musí stát, aby člověk vůbec uvěřil, že je to možné.
To to je jeden z těch příběhů.
Myslím si, že důvěřivost je přirozenou lidskou vlastností, o kterou člověk přichází až na základě životních zkušeností. V lepším případě lidí okolo, v horším případě svých vlastních. Tato příhoda je ten druhý případ.
V lednu 2013 jsme byli čerstvě přestěhováni jako první nájemníci bytu 1+kk po kompletní rekonstrukci v pavlačáku na brněnském Cejlu. Život na 25 m2 nám nevadil, stejně jsme do toho kamrlíku chodili jen přespat a zbytek času trávili hákováním na univerzitě.
Problém byl, že v bytě od nastěhování netopilo topení a netekla teplá voda. Na leden celkem nepříjemný detail i na Brno. Nadšeně jsme tedy přijali nabídku od správcovské firmy, zahrnující technika na bytě a vyřešení problematické situace. To vše v naší nepřítomnosti.
Když jsme večer přišli domů, pokoj už byl příjemně vytopený a my se po náročném dni v zatuchlém kanclu těšili na večerní koupel a film před spaním.
Člověk míní, život mění
„Tak co si dneska dáme?“ ptal se mě manžel z kuchyně od dřezu s nádobím.
„A co ten Nouzovej východ?“ houkla jsem na něj zpátky z koupelny, stáhla si spoďáry a usedla na toaletu. V tu chvíli už jsem ani nevnímala manželovu odpověď, jen drobný šramot v pozadí. V bezvědomí jsem se sesunula na dlažbu, aniž bych si uvědomila, co se stalo.
„Ali?“ volal marně manžel z kuchyně, protože místo odpovědi slyšel jen ránu a tupé žuchnutí.
„Ali?“ zopakoval svůj dotaz už v poklusu a našel mě v bezvědomí na podlaze koupelny spolu s protipožárním uzávěrem stoupaček. Osmikilová deska se železnou hranou, která zachraňuje životy, mě tehdy málem zabila.
Měla jsem otřes mozku, posunuté krční obratle a otok krční páteře jako prase. Takový roztomilý velbloudí hrb. A svým způsobem vlastně i velké štěstí, bo mi ten poklop mohl taky zlomit vaz nebo mě doživotně nechat cucat jídlo brčkem. To je však jen úhel pohledu. Svým způsobem mi totiž vaz zlomil.
Skončila jsem na několik měsíců v pracovní neschopnosti pro nesnesitelné závratě, nevolnosti, trvalé bolesti hlavy a krční páteře. Nakonec jsem byla nucena přerušit doktorát a s manželem jsme se přestěhovali z Brna zpět do České Třebové. Nic už však nikdy nebylo jako dřív.
Za vším tímhle kolotočem byla drobná chyba technika, který přišel zkontrolovat, proč nám netopí radiátory. Protipožární uzávěr stoupaček bohužel pouze postavil do otvoru, ale zapomněl ho uzamknout. Díky železné hraně tam deska zůstala stát a na oko se tvářila, že je všechno jak má být. Mé usednutí na toaletu však dalo celému sádrokartonovému jádru drobnou vibraci, která nešťastný poklop uvolnila přímo mně za krk.
Jednoduché věci nejsou složité.
Naštěstí se viníci k celé záležitosti postavili čelem. Hned druhý den ráno se zástupci firmy sešli na místě s manželem, vše nafotili a přislíbili plnou spolupráci i kompenzaci. Vzniklou událost nahlásili obratem na pojišťovnu a my se dalších několik měsíců soustředili pouze na mé uzdravení.
Oznámení od pojišťovny, že firma uplatnění škodné události stáhla tak pro nás bylo naprosto nečekané. Šok však přišel až na schůzce s panem “jedunagolftakneotravujte“.
„No, nevim, co jste si mysleli, ale já mám tady na firmě pět lidí, který dosvědčej, že tam v ten den technik vůbec nebyl, takže si nás třeba klidně žalujte, ale nic nám nedokážete a jestli už nemáte nic dalšího, tak já spěchám, sbohem.“ A odešel. My zůstali sami sedět v zasedačce, do které se opíralo podvečerní slunce. Já brečela, manžel zíral s otevřenou pusou a nezmohli jsme se ani na slovo.
Přání pana “jedunagolftakneotravujte“ jsme nakonec splnili a podali trestní oznámení na neznámého pachatele. Největší hrdinové tohohle příběhu jsou kluci od policie, kteří sice neměli na toho zmrda skoro žádné páky, ale aspoň nám dali naději, že existují lidé s vírou ve spravedlnost.
Bohužel pro nás věděl pan “jedunagolftakneotravujte“ od samého začátku co dělá. Od omluv a vtíravých slibů manželovi, přes předstírané řešení problémů s pojišťovnou až po teatrální vystoupení v sídle jeho firmy. Následná obhajoba byla postavená na mé neschopnosti dokázat, že jsem s uzávěrem nemanipulovala já sama. Vážnost situace si na rozdíl od nás uvědomoval od první chvíle a než aby mi platil celý život na trvalé následky, raději sehrál tohle nedůstojné divadlo. A vyšlo mu to.
Chybami se člověk učí
Některé životní lekce jsou tvrdé a bolí. Mě trvalo několik let, než jsem přestala panu “jedunagolftakneotravujte“ přát denně bídnou smrt a škvaření v rozpáleném oleji. Díky němu jsem se však naučila, že je v pořádku nemít rád zlý lidi.*
Co se stalo, stalo se a nejde to změnit ani vzít zpátky.
Ale když už tady o tom tak mluvím, tak mě přeci jenom ještě na závěr napadá: Shoř v pekle, ty šmejde!
*Pro neznalé tématu zlých lidí doporučuji jako základní výukový materiál hodiny pana Kimbla v Policajtovi ze školky.
Jsem v lese …
o tom, jak jsem přišla o práci
Ten výhled z okna jsem milovala.
Svitavská lesní správa byla (a je) úžasné místo. Starý dům ve vilové čtvrti, vrzající schody, špaletová okna a toaleta splachovaná vodou z horní nádržky zatažením za dvoumetrový provázek. A plný srdcařů, zkušených matadorů co žijí pro les.
Když jsem po letech přijala, že se můj zdravotní stav neshoduje s požadavky na akademického pracovníka, podařilo se mi nečekaně sehnat zaměstnání u státního podniku Lesy České republiky.
Do dnes podezřívám svého vedoucího z Hradce Králové, že mě přijal, protože mu to přišlo vtipné.
„Dobrý den, u telefonu Alice Suchá, správa toků.“
Představení do telefonu, které umělo prolomit ledy. Vtipnými příjmeními se to u nás ostatně jen hemžilo. Kolegové Muška, Jedlička či Hromádka byli v kombinaci se Suchou duem k popukání. Jen nás strčit do mikrovlnky. Vzhledem k mému vzdělání a obecné oblibě lesa a vody byl „adjunkt organizační jednotky LČR: Správa toků – oblast povodí Labe“ doslova vysněným zaměstnáním.
„Chceš mi říct, že tě platěj za to, že chodíš po lese?“ zlehčoval občas manžel důležitost každoroční kontroly stavu obhospodařovaných vodních toků a degradoval ji na obyčejnou vycházku lesem.
„Ano,“ usmívala jsem se na celé kolo, když jsme si spolu vykračovali po cestě podél potoka. Ale bylo toho mnohem víc, co mě tam opravdu bavilo. Věnovala jsem se lesní pedagogice, jezdila jako vedoucí na příměstský i klasický tábor pro děti zaměstnanců, s kolegy na kontroly vodních staveb, psala jsem kroniku nebo organizovala výjezdní poradu. Pro tohle všechno okolo člověk rád překousl to nekonečné papírování. Tabulky jejichž význam už možná neznal ani původní autor, výkazy práce nebo dohánění desítky let starých restů.
Bez zaměstnání
V lednu 2019 jsem šéfovi oznámila, že budu mít z důvodu hospitalizace tři dny neschopenku. Ani mě samotnou by v té době nenapadlo, že už se za svůj pracovní stůl ve Svitavách nikdy neposadím. Dny se protáhly v týdny, týdny v měsíce, a nakonec jsem po dvou letech v pracovní neschopnosti neprošla mimořádnou lékařskou prohlídkou. Z důvodu zdravotní nezpůsobilosti byl můj pracovní poměr ukončen a já jen odevzdala služební mobil, kartičku a klíče od kanceláře. Moji práci už si za ty dva roky dávno převzali jiní a co si nikdo nepřevzal, to prý není důležité.
Ač byly všechny úkony vzhledem k dlouhodobému vývoji očekávatelné, stejně to pro mě byla rána. Přibližně v té stejné době mi byl přiznán první stupeň invalidního důchodu a já začala řešit, co může člověk v mém zdravotním stavu vykonávat za zaměstnání.
„Nezvládnu nikam dojíždět ani docházet, nezvládnu nic manuálně náročného, nezvládnu pravidelnou pracovní dobu a v součtu nezvládnu víc jak pár hodin týdně,“ vyjmenovala jsem své reálné možnosti paní úřednici za přepážkou. Moc se na to netvářila.
„My bychom vám velice rádi pomohli, ale bohužel vám neumíme nabídnout žádné zaměstnání, které by odpovídalo vašemu zdravotnímu stavu,“ vypořádal se se mnou nakonec po pár měsících místně příslušný úřad práce.
„Nejlepší by bylo, kdybyste měla plný invalidní důchod.“
To by samozřejmě bylo nejlepší. Jenže dle platné legislativy umí migréna snížit vaši pracovní schopnost maximálně o 35 % a člověk s prvním stupněm invalidity má v podstatě povinnost pracovat. Nebo se to od něj minimálně očekává a taktně mu to stát naznačuje prostřednictvím výše vypláceného invalidního důchodu.
„To se asi můžu jít tak akorát napást,“ povzdechla jsem si.
Nakonec jsem si na internetu našla práci z domu v chráněné dílně. Mám úvazek nula nula prd a výplatu na hranici špatného vtipu. Ale hradí za mě zdravotní i sociální pojištění a práci můžu dělat ve chvíli, kdy se na to cítím. Co na tom, že to i tak občas vůbec nedávám a už jsem tři čtvrtě roku na neschopence.
Stát říká, že to v pohodě zvládnu.
Zpověď
o cestě s kůží na trh
Všichni jsme voyeři.
Sledujeme životy jiných lidí malými okýnky do jejich života. Přesunuli jsem se z nahlížení do domů a zahrad na scrollování sociálních sítí. Ale vidíme tím pádem jen to, co chtějí, abychom viděli.
Vydat své soukromí na pospas davu je totiž těžší, než si je většina z nás ochotná přiznat.
„Upřednostnit ochranu vlastní identity nebo potenciální možnost někomu pomoci?“ To je otázka, kterou jsem si pokládala několik měsíců.
Doménu jsem měla zaregistrovanou, články napsané, ale při snaze kliknout u prvního z dokončených textů na tlačítko „publikovat“ jsem vždycky dostala do ruky Parkinsonský třes, poblila se a úplně to vysrabila.
Myslím, že podobné dilema řeší každý člověk, který jde s vlastní kůží na trh. A není žádný extra rozdíl v tom, zda se jedná o téma závislosti, nemoci, coming outu nebo výchovy malého člověka v normální lidskou bytost.
Za vážně míněnou snahou o pomoc vždy musí být skutečný příběh s tváří.
Některé věci ale není vůbec lehké napsat upřímně tak, jak skutečně jsou a jak se dějí. Ubránit se lstivému červíčkovi autokorekce, který mi při každém úderu do klávesnice našeptává do ouška publikovatelnou verzi příběhu, dává celkem zabrat.
„Opravdu chceš napsat, že si nezvládáš mejt hlavu, ty šmudlo jedna?“
„Stěžuješ si na to, že seš celej den doma a spíš do devíti? Kňůůůů.“
„Budeš vypadat jako úplný pako, jestli na sebe práskneš, že neřídíš auto.“
„I ty hysterko. Antidepresiva a myšlenky na sebevraždu? To asi hodně toužíš po pozornosti.“
Budoucnost nejistá
Každá zpověď nádavkem přichází ruku v ruce s pocitem jistého uvolnění a obav zároveň. A jak si tak spolu vykračují, potkávají na své pouti náhodné lidi s jejich vlastními zkušenostmi a názory. Někdy vás srdečně podpoří, někdy jen pozdraví a někdy přijdou s celým kánonem nevyžádaných rad a komentářů.
„Děkuji a za odměnu posílám klíčenku,“ je nejosvědčenější reakce.
Naštěstí nejsem žádná exponovaná osoba, politik, youtuber ani účastník televizní soutěže o vaření. Jenom holka s vážným neurologickým onemocněním, která by svou vlastní zkušeností ráda pomohla jiným lidem s podobným osudem.
Ve výsledku je však jedno, jaké vás ke sdílení vlastního života vedou motivy. Jak dáte jednou něco na internet, už to tam prostě někde je. Každý obyvatel Světa je chtě nechtě zapojen do systému, který stojí a padá na informacích. A je vysoce pravděpodobné, že zatím ani neumíme dohlédnout, k čemu všemu může jednou sloužit moje fotografie ze svatby, informace o podpisu petice proti používání zábavní pyrotechniky nebo seznam shlédnutých filmů.
Ale i kdyby sdílení mého života s chronickou bolestí mělo pomoci jednomu člověku, budu v tom vidět smysl. Snad mě kvůli tomu v budoucnosti nečeká domácí nadvláda toustovače s rychlovarnou konvicí.
Za volantem
o řízení auta
Tu plastovou kartičku s fotkou nosím v peněžence již od 18. narozenin. Ale jak ví i Homer Simpson, na průkazku automobil nejezdí.
Řízení auta je společenskou normou. Kroutit volantem přece dokáže i cvičený medvěd. Jenže, jak všichni ze zkušenosti moc dobře víme, dnešní provoz na pozemních komunikacích je složitá a mnohdy nebezpečná interakce.
„Vjíždíme do obce, tak zrychlíme na 50“ je moje nejoblíbenější poučka z autoškoly, která naprosto přesně demonstruje úroveň mého řidičského umění.
Jak opakovaně neopomenul poznamenat můj učitel jízdy „Vy nejste vyloženě nebezpečná, jenom nejste vyježděná.“. Když se však konečně pustil madla dveří, posunul všechny další jízdy na jaro. Protože když je sníh, tak se semnou v autě bojí. Dost mi to rozhodilo pedál. Možná jsem po třech absolvovaných jízdách nepatřila k nejlepším řidičům, ale možná se prostě jenom na tu práci nehodil.
Každopádně jsem tu autoškolu s vypětím všech sil, jedním uraženým zrcátkem, odřeným blatníkem a novým žaludečním vředem, dokončila. A mohu si od té doby psát do životopisu „řidičské oprávnění skupiny B“.
Pokud se však v době před 20 lety blížila úroveň mých řidičských schopností nule, v současné době je již hodně v mínusu.
A stejně tak, jako mám od tatínka a bratra úplně zakázáno používat flexu, motorovou pilu, křovinořez a příklepovou vrtačku, zakázala jsem si pro všeobecné dobro také sedat za volant.
Mé neexistující řidičské schopnosti, reflexy a zkušenosti pouze ze sedadla spolujezdce jsem vyhodnotila jako nedostatečné pro ovládání stroje schopného zabíjet. A nezměnil to ani nespočet soukromých jízd v autoškole, lekce na buzerplace od kolegů z práce nebo jedna společná cesta s tatínkem v roli lektora jízdy.
Pozor, jedu!
Nikdy jsem se totiž nezbavila pocitu, že auto řídí mě, ač bych měla řídit já jeho. Kdybychom měli doma Bumblebeeho přestrojeného za vůz Škoda Roomster, mnohé by to vysvětlovalo. To by však nebohý Transformer musel mít zároveň nějakou závažnou poruchu objasňující jeho podivné chování v provozu.
Když jde do tuhého, tak si sice mozek dokáže vybavit, jestli je spojka brzda plyn zleva doprava anebo zprava doleva. Ale kamarádi pravděpodobně za těch pár minut v autě hrůzou raději úplně vystřízlivěli a zbytek cesty došly pěšky, než aby strávili další kilometr s mou osobou za volantem.
Za vrchol svého řidičského umění pak považuji služební automobil zaparkovaný přes tři místa na stání před městským úřadem. Když jsem hodila klíčky od nebohé Škodovky na stůl správci vozového parku se slovy „Raději si to přeparkujte!“ bylo to zároveň poprvé i naposledy, co jsem byla někam vyslána.
Ve své podstatě naštěstí řízení vozidla nijak zásadně nepotřebuji. Na velké nákupy jezdím s manželem, na terapii autobusem, do města chodím pěšky a po republice jezdím vlakem. A když náhodou potřebuji se záchvatem do nemocnice, rozhodně nejsem ve stavu umožňujícím sednutí za volant.
Postupem času jsem však došla ke zklidňujícímu pochopení. Protože stejně jako já neumím všechno, neumí všechno vlastně nikdo. Takže jsem se smířila s faktem, že sice neřídím auto, ale zvládnu odvzdušnit radiátory, opravit protékající Geberit, vyměnit struny na kytaře nebo upéct dvoupatrový dort. Což vypadá jako blbosti, ale přitom to taky nezvládne každý.
Takže vyhlížím autonomní automobily a do té doby ať raději můj zadek vozí osoba schopná udržet se mezi jízdními pruhy, podélně zaparkovat a řídit bez obav z pokuty za příliš pomalou jízdu.
Životní rozhodnutí
o dobrovolném darování těla
Máte potřebu být užiteční a přemýšlíte někdy, co s vámi bude po smrti? Pokud jste alespoň na jednu z těchto otázek odpověděli kladně, je toto článek přímo pro vás.
Každý z nás si asi někdy položil otázku: „Co se bude dít, až zemřu.“. A nemám na mysli putování duše za bílým světlem někam do nebe, protože Bůh ve mě věří, i když já v něj ne. Nebo do horoucích pekel, za neuváženou krádež žvýkačky Pedro v samoobsluze u Hejla, kam jsem šla tatínkovi pro dva lahváče a deset rohlíků.
Myslím tím, jak „se sebou naložím“. Respektive, jak bych si přála, aby se mnou jednou někdo naložil.
Tak nějak to považuji za velice důležité téma, protože tomu prostě nikdo z nás neunikne. Jen to vyslovení vlastního názoru bývá v tu chvíli již značně omezené.
Asi jako pro mojí babičku. Když se někdo z rodiny pokusil ještě za jejího života o rozhovor zavánějící umíráním, skončilo to většinou tematickou litanií „Už jsem vám na obtíž“ a „Já už tady stejně dlouho nebudu“. A tak, když její srdce před pár lety na Vánoce definitivně dotlouklo, nevěděl nikdo co s ní. A kam s ní. Nerudovské dilema nás postavilo před řadu otázek. Přála by si smuteční obřad, nebo jen rozloučení v kruhu rodiny? Pohřbít v rakvi, spálit a uložit v urně na hřbitově, nebo vysypat do Balatonu?
Tak jsme jí nakonec spálili. Respektive v krematoriu jí spálili, bo jinde člověka ani pálit nemůžete, ač se vás některá česká filmová tvorba může snažit přesvědčit o opaku. Následně jsme šoupli její urnu s popelem do batohu a šli na chatu. Milovala to tam a posledních 30 let co byla v důchodu tam trávila veškerý volný čas. Zapálili jsme oheň, pustili trempské písně z magneťáku a s babičkou „sedící“ na sudu společně opekli špekáčky na ohni.
Nikdy není brzo
Utvrdilo mě to však v přesvědčení o důležitosti vedení těchto rozhovorů ještě za života. A věty typu „To mě nezajímá, ať si se mnou pak dělají, co chtějí.“ neberu. To je alibismus nejhrubšího zrna překrývající strach z vlastní smrtelnosti.
Když se tak ke mně před několika měsíci dostala informace, že je možné darování těla vědě a výukovým účelům ve zdravotnictví, okamžitě mě tato myšlenka zaujala. Nikdy dříve jsem o tom totiž neslyšela.
„To řešíš nějak předčasně, ne?“ řekla mi maminka, když jsem se jí zeptala, co si o tom myslí.
„A kdy je to tedy vlastně včas?“ odpověděla jsem jí otázkou. V padesáti, v šedesáti, v sedmdesáti? Pro někoho může být i v osmdesáti brzo, pro někoho i ve čtyřiceti pozdě. Na co konkrétně mám čekat?
Situace je vlastně celkem jednoduchá. Podle platné legislativy jsme všichni automaticky dobrovolnými dárci orgánů (pokud za svého života nepodepíšeme nesouhlas). A naopak, pokud se chceme stát dárci celého těla pro vědecké a lékařské účely, musíme ještě za svého života podepsat smlouvu o darování těla s konkrétní institucí.
Institucemi, se kterými je možné podepsat dárcovskou smlouvu, jsou například 2. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, Lékařská fakulta Masarykovi univerzity či Lékařská fakulta univerzity Palackého v Olomouci.
Jedna nebo druhá volba znamenají po smrti diametrálně odlišné zacházení. A stejně tak, jako není možné vždy použít orgány k darování, mohou nastat také okolnosti, že nebude vhodné k darování naše tělo. Nesmíte například zemřít na nebezpečné infekční onemocnění (třeba ebolu), nebo se rozšlehat na motorce na kaši. Tělo jako celek musí zůstat neporušeno z důvodu procesů konzervace, které následují.
Užitečná až za hrob
Je to tedy takové buď anebo. Buď chcete být dárcem orgánů (a nemusíte podnikat nic), nebo chcete být dárcem těla (a v tom případě doporučuji se o to začít zavčasu zajímat). Není však možné být obojí. Pokud nechcete být ani jedno, je to vaše věc. Ale je mi vás trochu líto.
Pro někoho je v rámci tohoto rozhodnutí nejnáročnější skutečností fakt, že vaše tělo od okamžiku smrti již patří obdarované instituci. Ta si pro něj v nejkratším možném termínu přijede a na své náklady ho odveze k dalšímu „zpracování“. A nejkratší možná doba pro návrat ostatků (popela) rodině jsou cca tři roky, protože první rok se konzervujete a až po důkladném nasáknutí jste teprve vhodní k nějakým výkonům. Je tedy důležité sdělit svým nejbližším, že pro případné rozloučení již nebude tělo k dispozici. Paradoxně je však toto přesně ta otázka, která trápí mnohem více potenciální pozůstalé, než samotného nebožtíka. I na tuto situaci je však možné se předem připravit. Třeba uschovaným pramenem vlasů.
Moto dárcovských programů: „Není většího daru života, než darování těla po smrti.“ ve mně tak dlouho rezonovalo, až jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Snad mají kádě i na žirafy.
Už teď jsem chronicky nemocná a své drahocenné orgány si celkem systematicky dojebávám nejrůznějšími výzkumnými šmakuládami a povolenými dryáky na bolest, kvůli kterým nemůžu ani dávat krev. Dost silně tedy pochybuji, že by někdo stál o ty mé fermentované ledviny, játra nebo slinivku. A v tom případě mi dává mnohem větší smysl, ať se na té bezduché hroudě masa a kostí, která ze mě po smrti zbyde, klidně někdo něco naučí nebo vyzkoumá.
Rozhodně to vypadá jako lepší finiš, než bez užitku blafnout v peci při 900 °C a pak se nechat shrnout hrabičkami do plechovky.
Proč vlastně?
o touze žít a občasné touze tu nebýt
Co beru antidepresiva, stává se mi to minimálně.
Není to však tak dlouho, co byla věta „Proč vlastně?“ mojí téměř každodenní myšlenkou.
Při poslední cestě do nemocnice se ta mrcha zase objevila.
Ať hodí plesnivým chlebem každý, koho to nikdy v životě nenapadlo.
„Má můj život cenu?“ „Stojí mi to za to?“ „Proč to všechno dělám?“
Otázky života, vesmíru a vůbec napadnou někdy bez rozdílu úplně každého. ÚPLNĚ KAŽDÉHO! A ne každého ta odpověď uspokojí.
Ale jak často někoho slyšíte nahlas reálně pochybovat o smyslu své existence?
Člověku s takovými myšlenkami byste nejen naordinovali antidepresiva, ale pravděpodobně ho ve svěrací kazajce umístili do místnosti bez oken. Jenže pro osoby s chronickou bolestí může být samotný pobyt na světě tak náročný, že se myšlenky o významu bytí stanou jejich stejně neoddělitelnou součástí, jako bolest samotná.
Antidepresiva v tomto umí udělat velký dobrý. Myšlenky se sice objevovat nepřestanou, ale změní se z úvah, zda jsou lepší prášky nebo skok pod vlak, na existenciální projekci na pozadí. Opustí rovinu proveditelnosti a přesunou se na úroveň suicidiálních rozvah bez tendence k realizaci.
Jenže těžko se zbavíte depresivních myšlenek, když nesesekáte jejich původce. A pokud je tím původcem neodbytná mrcha v převleku chronické bolesti, nevyžene vám občasné nepopulární myšlenky z hlavy ani ten nejnamakanější princ na bílém koni s kapsami plnými kouzelných cukrátek.
Moje poslední tři měsíce byly hrozné, ale zároveň plné naděje. Čekání na novou biologickou léčbu s antidepresivy se stalo mnohem snesitelnějším obdobím než to předchozí bez nich.
Když jsem však pár dní po jejím podání skončila opět s těžkým záchvatem na urgentu, hodila moje hlava zpátečku přes ruční brzdu. A kola bludného kruhu se zase začala na plno roztáčet.
Proč? Protože!
„Mažeš se večer sajrajtem proti vráskám a přitom přemýšlíš, jaký je smysl tvého života s chronickou bolestí? Děvče, ty máš v hlavě slušnej galimatiáš,“ říkám si při pohledu do zrcadla, kde se odráží nejen tvář s vráskami jak oraniště po vysázení brambor, ale také obavy, tužby a očekávání.
Mám pocit, že jsem za posledních pět let zestárla ve tváři o patnáct. Z pětadvacítky rovnou na čtyřicítku. A ani centimetrová vrstva krému tuhle proměnu nezvrátí. Tuplem, když ho zvládnu použít tak jednou za týden, což mu dává šanci na úspěch jako jednonohému na maratonu. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se však v tomhle případě moc aplikovat nelze.
„Je to dobré znamení, že pro sebe děláš věci, které mají dlouhodobý horizont,“ uklidňuji sama sebe. Ale zároveň mi hlavou běží, že kdybych dneska usnula a zítra už se nevzbudila, vůbec by mi to nevadilo.
Pravděpodobně se však zítra ráno vzbudím a život půjde dál. S vráskami, bolestí i nadějí.
Proč? Protože i při té bídě je tu pořád člověk, pro kterého mi dává smysl se snažit.
Protože manžel!
Masterchef
o vaření a nejvděčnějším strávníkovi
„Co bude k obědu?“ ptá se mě manžel troufale, potom co jsem strávila 27 minut v kuchyni u plotny, zatímco on seděl v obýváku na gauči s notebookem.
„Hele, dala jsem dohromady nějaké zbytky, co jsem tu našla, …“ říkám a beru ke stolu příbory a půllitr s vodou.
„… a vznikla ti nějaká podivnost, viď?“ vychrlí za mě druhou půlku věty, zaklapne počítač a vyhlíží naložený talíř.
Posledních pár let moc nevařím. A když už se náhodou postavím ke kuchyňské lince, tvoří základní přísadu žvance koření zvané „maximálně 30 minut u plotny“. Na rozdíl od účastníků televizních soutěží s vařečkou však do tohoto času nepočítám, když se to samo peče v troubě nebo klokotá v hrnci.
Ze špajzky na mě už roky čumí „válečné“ zásoby těstovin, čočky, rýže a kuskusu, které se asi množí dělením, protože vůbec neubývají. Mít vždycky všeho dostatek mě naučili rodiče, které to naučili jejich rodiče. Nově ale tuto filozofii přehodnocuji na strategii „mít vždycky všeho tak akorát“. Jen ten obsah spíže se mnou zatím moc nespolupracuje.
Vařím převážně vegetariánsky, protože domů sami vůbec nekupujeme maso. Občas se mi sice úplnou náhodou podaří i jídlo veganské, ale primárně za tím nejdu, jelikož zatím neumíme z jídelníčku vyřadit sýry, tvaroh, máslo, šlehačku, tatarku, vejce a med. Obecně bychom se asi řadili do skupiny flexitariánů.
Díky vaření bez masa však vařím jinak než moje maminka, tchýně, sestřenice, švagrová, sousedka, kamarádky a účastníci soutěže Masterchef. A dost to ve mně vyvolává pocit, že vlastně vařit neumím. Protože VAŘIT přece umí ten, co dělá řízky, svíčkovou, knedlo-vepřo, pečený kuře a moravského vrabce.
A já vařím jídla, která se nedají takto snadno identifikovat a zařadit. Omáčka z červené čočky, tarhoňoto, nonchilinoncarne, rýžové nudle se zeleninou, houbové „rizoto“, skorolečo, pečený květák, nesvíčková nebo nejrůznější polévky. Paradoxně to však dávno není jen improvizace „co dům dal“. Nemalé množství receptů, které vznikly z náhodných surovin osamoceně čumících z lednice, se dávno etablovalo do rodinné kuchařky. I tak u nás nejvíce frčí můj majstrštyk dýňová polévka a v létě ovocné tvarohové neknedlíky.
Vše až na ananas
„Tak jaký to je?“ položím obvyklou otázku, i když odpověď znám už předem.
„Výborný,“ pochválí manžel podivnost s rýží, květákem a kokosovým mlékem.
„Víš, co by se tam hodilo?“ ptám se ho z legrace.
„Vtipný. To můžeš rovnou objednat pizzu havaj,“ kontruje. A pak že čtení myšlenek nefunguje.
Můj manžel je snem každé kuchařky. Sní úplně cokoliv, a ještě si přidá. Nikdy si nevymýšlí ani neremcá, a kromě ananasu spořádá cokoliv, co mu nandám na talíř. Sice mu nic jiného nezbývá, bo sám moc vařit neumí. Ale znám i takové, jejichž kuchařské umění končí u pytlíkového čaje, ale vymrzování jim jde na jedničku.
Dřív jsem vařila denně a s chutí. Když se však mé migrény staly chronickými, a začaly mě zásadně omezovat v běžném denním fungování, byl pobyt u kuchyňské linky jednou z prvních aktivit, která šla do kopru.
Nesnášenlivost k teplu, výrazným pachům a hluku, neschopnost cokoliv dělat a nevolnosti způsobující soustavné nechutenství, zapříčinily můj výskyt v kuchyni jen po dobu nezbytně nutnou k udržení těla při životě. Veškerá radost z vaření se vytratila a tempo jejího návratu není vražedné ale sebevražedné.
Biologická léčba naštěstí trochu přispěla k nesmělému našlapování mezi špajzkou, prkénkem a myčkou na nádobí. Rozhodně ze mě však nebude Masterchef ani kuchařka, která začne o půl desáté dopoledne vařit oběd, aby byl s úderem dvanácté na stole.
Na zdraví!
o alkoholu
„Ali, co si dáš?“ ptal se mě před lety kolega na teambuildingu.
„Mně stačí voda. Ale děkuju,“ řekla jsem s úsměvem.
„A nechceš natočit pivo? Máme tu soudek s Poličkou,“ nabídl po česku něco vydatnějšího.
„Ne, díky, já nepiju,“ odpověděla jsem s vírou, že tím téma alkoholu končí. Nekončilo.
„A co piješ? Tak chceš třeba víno?“ nechtěl se dát tak snadno a zkusil brnknout na moravskou strunu.
„Vlastně nepiju žádnej alkohol, ale díky. S vodou si úplně vystačím,“ odvětila jsem za nápadného cinkání dlouhou lžící a pošťuchování plátku citrónu plujícího na hladině.
„No ale aspoň panáčka na zdraví si s námi dát musíš,“ postavil přede mě štamprli s nějakou domácí samohonkou a čekal, že si s nimi všemi přiťuknu.
„Připiju si s vámi ráda, ale tohle si opravdu nedám. Ale děkuju,“ snažila jsem se stále o milou komunikaci.
„Ty jo, co z toho života máš,“ zabručel nakonec sarkasticky, se značně nechápavým výrazem přesunul nalitého panáka k jinému nalitému panákovi a šel se raději družit jinam.
Já vs. alkohol
Pití alkoholu nikdy nebyla disciplína pro mě. Špatně ho odbourávám, necítím se dobře už po velmi malém množství a žádná z jeho variant mi nijak zvlášť nechutná. Ač jsem po něm nikdy v životě nezvracela, minimálně dvakrát mi nebylo úplně dobře. Můj největší alkoholový exces zahrnující vánoční večírek, tři piva, spaní na lavičce a odvoz domů městskou policií tu raději více rozpitvávat nebudu. V závěsu za ním se drží fotbalový ples v den mého svátku, který se po 12 panácích se všemi členy výboru stal poslední instancí pro jistý nejmenovaný bylinný likér z Karlových Varů.
Pravdou ale je, že k pocitu opilosti mi až na výše uvedené výjimky vždy úplně bohatě stačilo jedno pivo a nijak zvlášť oslnivě jsem to nevnímala. Spíš jako něco obtěžujícího, čeho se chci zase co nejdříve zbavit.
Když si k tomu člověk ještě přičte migrény a chronické bolesti hlavy, stane se ze samovolné intoxikace naprosto nežádoucí a nepochopitelný stav těla.
Dle výzkumů patří alkohol (zejména víno) mezi nejčastější spouštěče migrény, cca u 29 až 35 %. Ataka se může spustit v řádu několika desítek minut až hodin, nebo může mít tzv. kocovinový efekt. Je však třeba odlišit alkoholovou bolest hlavy od migrény spuštěné alkoholem.
https://is.muni.cz/th/xupue/Kamenska-Bolesti_hlavy_a_vyziva.pdfOsobně se tedy považuji víc jak deset let za abstinenta. Dva loky bublinek na oslavu příchodu Nového roku mě dle mého mínění neřadí ani do kategorie „piji alkohol příležitostně“. V českém prostředí tuto kolonku zaškrtnou spíše osoby, co si každou sobotu vožerou držku s kámošema.
V zemi, kde schvaluje občasné pití alkoholu 70 % populace, není postavení člověka co „nepije“ úplně jednoduché. Dát si v restauraci vodu nebo džus bývá dražší než orosená dvanáctka a ještě si málokdy spolustolovníci odpustí poznámku typu „ty si nic nedáš?“ nebo „přece tady nebudeš sedět celý večer jen s vodou“.
„Když chci snídat nanuka, budu snídat nanuka,“ běží mi v hlavě, ale mlčím a usmívám se.
Tlak okolí i veřejného mínění je u nás opravdu veliký. Pití alkoholu není vnímáno jako neřest, ale národní sport. Je měřítkem vaší společenskosti a „divné“ je nepít. Nikoliv obráceně.
Osobně však k pití alkoholu nemám sebemenší důvod. Bavit se zvládnu obstojně i bez něj, pocit alkoholového opojení ve svém životě nepostrádám a kocovinu mi bohatě vynahradí nevolnosti během migrenických záchvatů.
Bohužel se stále najdou tací, kterým se musím ospravedlňovat.
Nebo nemusím?
Bablbam!
Hlava děravá
o zapomínání, biofeedbacku a vzkazech na ruce
Za cinkotu psích granulí sypaných do misky mi dnes ráno vytanul na mysli včerejší telefonát s bratrem.
„Máš dneska odpoledne čas?“ zeptal se mě.
„Jo, jasně, co bys potřeboval,“ odvětím celá nadšená, že chce s něčím pomoct.
„Mám jít od tří na masáž a nestíhám to. Nechceš jít místo mě?“ vyhrkne nabídku, která se neodmítá.
„Klidně, vlastně docela ráda,“ řeknu potěšeně, protože občas chodím ke stejné paní.
Další vývoj událostí vypadal ve zjednodušené verzi takto: chystám se jít na masáž, staví se mamka s cuketou, předvedu jí šaty zakoupené na svatbu kamarádky, jdu ven se psem, dám mu nažrat, udělám a sním večeři, umeju se, jdu spát, vstanu, jdu ven se psem.
Že tam úplně chybí „jdu na masáž“?
Pokud podle křivky zapomínání průměrný člověk „vytěsní“ do měsíce 82 % informací, vypadala by ta moje jen jako svislá čára. Informace, zahrnující cestu na masáž, se mi vykouřila z hlavy někde mezi obří zeleninou a prvním oblečením splňujícím dress code Black Tie. Proč se opět vynořila v naprosto nesouvisející chvíli při krmení psa druhý den ráno, je mi samotné záhadou.
Po posledním otřesu mozku (posledním, protože jich bylo rozhodně více, než je průměr běžného obyvatele východočeského maloměsta), jsem zůstala doslova dutá jak bambus. Udržet myšlenku z obýváku do kuchyně byl nadlidský výkon. Měla jsem tak velké problémy s pamětí, že mi v rámci rehabilitační péče v Hamzově léčebně Luže-Košumberk naordinovali i terapii formou tzv. EEG Biofeedbacku. Touto metodou totiž dosahuje mozek sebe-učení pomocí biologické zpětné vazby a má skvělé výsledky například při stavech po mozkové mrtvici.
EEG Biofeedback je metodou tréninku nervové soustavy prostřednictvím na míru nastavené videohry. Mozek svou činností ovládá pohyb auta, robota, vody apod. Trénink je mimo jiné vhodný při poruchách pozornosti, ADHD, migrénách, depresi či úzkostech.
http://eegbiofeedback.cz/trenink-metodou-eeg-biofeedback/Co si nenapíšu, to nevím
Za celkem odborně a neurčitě znějícím pojmenováním se v mém případě skrývala aktivita, při které jsem se vlastními myšlenkami a soustředěním snažila udržet závodní formuli mezi jízdními pruhy. Tato činnost naprosto dokonale kombinovala mé tristní řidičské schopnosti, brutální kinetózu a nesnášenlivost k motosportu a počítačovým hrám. Navzdory zjevným překážkám mi těch několik týdnů „za volantem“ pomohlo vykřesat se z nejhoršího, i když vzpomenout si na včerejší oběd pořád nedokážu.
Zapomínání mám tudíž stále jako sport.
V současné době je již vědecky prokázáno, že opakované otřesy mozku vedou k nevratným změnám, ač se dlouho předpokládalo, že tato diagnóza nemá žádné trvalé následky. Těm vévodí zhoršení paměti, bolesti hlavy a dále například nespavost, snížená tolerance vůči stresu, emočnímu vzrušení či alkoholu.
Obvykle si tedy raději všechno píšu na ruku, do bločku nebo do mobilu. Tentokrát však stačilo jen obout boty, vzít peněženku a vyrazit. A na co si to ještě psát. Stejně jako když jsem (ne)šla na sraz s kamarádkou, která byla náhodou ve městě a čekala na mě v cukrárně, nebo se (ne)připojila k ranní pracovní poradě v půl osmé, kvůli které jsem si nařídila budík na sedmou ráno.
Hlava děravá permanentně zasypaná popelem.
„Brácha promiň, já tam včera zapomněla jít,“ kaju se mladšímu sourozencovi do telefonu. Pes hltá z misky granule a já se můžu hanbou propadnout.
„A kam?“
Paralelní světy
o plynutí času
„Už by to chtělo nový článek na blog. Nemám co číst,“ psal mi včera kamarád a mně došlo, jak se ten čas umí vléct i utíkat zároveň.
Poslední týden stál doslova za prd. Tři těžké záchvaty migrény proložené dny, o kterých bych rozhodně neřekla, že byly dobré.
„Mám teď špatné období,“ omluvila jsem se. Víc už po těch letech ani říkat nemusím. Všichni vědí, co to znamená.
Uvědomila jsem si však ten zvláštní časový paradox.
Na jedné straně nekonečno v bolesti, kdy se člověku zdá každá minuta jako hodina, každé dupnutí jako průjezd nákladního vlaku a každé bliknutí světla jako silvestrovský ohňostroj.
Na straně druhé čas uhánějící jako japonský Shinkansen v neutuchající snaze zveličit to všechno co člověk neudělal, i když by chtěl a potřeboval. Od obyčejného zavolání kamarádům nebo rodičům, přes repetitivní domácí činnosti až po neodevzdanou práci do práce.
A na straně třetí dlouhodobě odkládané činnosti, u kterých jsem si před čtyřmi roky řekla, že stačí je udělat za týden, za měsíc nebo za dva. Neumytá okna, nedokončená zahrada plná stavebního bordelu nebo sklep žijící doslova vlastním životem. Hora povinností o velikosti Mont Blancu, která se s každým dalším dnem v bolesti přibližuje nedosažitelnosti Ká dvojky. Protože když už se z toho člověk jakš takš vyhrabe, nejde přerovnávat zahradu, ale vyprat prádlo a umýt nádobí.
A tak si spolu vesele běží. Ruku v ruce, tři paralelní světy, které mají své vlastní časové souvislosti, kauzalitu a zákonitosti.
Spider-vepř, Spider-vepř …
Občas přemýšlím, jestli je někde zároveň nějaký paralelní vesmír, ve kterém mě nebolí hlava. Alča, která jezdí po světě a leze po horách, dělá skriptku u filmu, zkoumá zmrzlou půdu na Antarktidě nebo závodně běhá. Spíš to ale bude Alča, která dřepí na úřadě, jezdí na Mácháč a u televize fandí fotbalu. Chtěla by totiž být některý z kůl Spider-manů, ale ve skutečnosti je jen Spider-vepř.
„Můj svět je ten malej umaštěnej hranolek,“ napadlo mě hned po zhlédnutí traileru na film „Spider-Man: Paralelní světy“. Ale není to tak vždy. Protože po špatných dnech přijde zase pár těch lepších, ve kterých je ta moje hranolka o něco zlatavější a křupavější. Jen by potřebovala ještě trochu dosolit, aby nebyla úplně planá.
A tak se v tom neustále plácám. Paralelní světy si vesele běží vedle sebe a většinu času mi připomínají cestu po Dé jedničce z Prahy do Brna pozorovanou z rychlovlaku.
Naštěstí není potřeba propadat panice, protože sklep, okna ani zahrada nikam neutečou. Jak říkal už pan kotelník: „nemají nožičky„.