Terapie
Ledovec
o doktorátu, cestě na Antarktidu a vlastním egu
„A nechtěla jsi bejt mořskej biolog?“ zeptal se mě manžel, když si chystal věci před odjezdem na týdenní cestu do Prahy a já si na internetu prohlížela doktorské univerzitní obory s kombinovanou formou studia. Bylo mi ten den dobře.
„A proč myslíš, že jím nejsem?“ ušklíbnu se na něj.
„Ale vždyť jsi jezdila na ty kurzy tý mořský biologie,“ řekne a cpe bezhlavě do batohu mnou poctivě složená trička.
„No a tam jsem taky zjistila, že ač by mě to bavilo, moje tělo je s tím v zásadním rozporu. Logicky to obnášelo plavení na moři a já se nezvládnu plavit ani po Slapech. A taky jsme trávili hodiny s vylovenym materiálem u mikroskopu a já už po 20 minutách blinkala na dvoře.“
„Co?“ vykulí na mě manžel nevěřícně oči, bo právě objevil další netušenou odnož mé božské kinetózy a na chvíli dokonce úplně přestal svou činností degradovat tu moji.
Mořský biolog ze mě nebude
„Z čeho ti prosím tě může být špatně při koukání do mikroskopu?“
„A kdy tys naposledy koukal do mikroskopu? Na základce na šlupku z cibule viď,“ zašklebím se na něj, on jen pokrčí rameny a vezme do ruky další kus oblečení.
„Náhodou jsem měl mikroskop doma a čuměl jsem na svý flusance,“ řekne a nacpe si do batohu asi stopadesáté triko.
„Není to tak snadný. Když něco hledáš, posunuješ vzorkem, permanentně přeostřuješ a oko se tomu musí stále přizpůsobovat. Proč myslíš, že jsem si nakonec vybrala na doktorát lesní inženýrství?“
„Ahááá, už to chápu. Les, stromy, pevná zem, žádná loď, žádnej mikroskop,“ tlemí se mi do ksichtu.
„Přesně,“ přitakám mu a otírám si z tváří slzy od smíchu. „Nekecej a bal.“
Nebyla to sice tak úplně pravda, bo analýzy pro disertační práci jsem dělala v laboratoři laserové ablace na Masarykově univerzitě v Brně, ale rozhodně bylo na lesním inženýrství méně plavení na moři a koukání do mikroskopu než v mořské biologii.
„Chceš si teda dodělat doktorát?“ vrátí se manžel ke svému úplně prvnímu dotazu, který mi položil asi před půl hodinou u prázdného zavazadla.
Nevim, dál ….
Tuhle otázku v sobě převaluji už skoro deset let, ale s každým rokem je mi to dokončení postgraduálního studia víc a víc vzdálené. Skončit po třech letech tvrdé práce s doktorátem jen kvůli tomu, že vám spadne za krk deska od stoupaček, když sedíte na záchodě, je fakt neuvěřitelně absurdní. Ale i takové věci se stávají. Možná bych si zasloužila nějaký zápis do knihy rekordů, bo v téhle disciplíně jsem jistojistě jediná. Na startu i v cíli.
„Chci si dodělat doktorát?“ ptám se po milionté sama sebe, i když odpověď znám už dávno.
„Jo já vim, že mi to bude úplně na nic,“ odpovídám tomu protivnýmu Červíčkovi v hlavě. Usilovně se mi snaží nakukat, že pokud nedělám vědeckou práci přímo na univerzitě, bude mi doktorát platný asi jako řidičák. Ten totiž taky jen 20 let nosím v peněžence, ale za volantem jsem od té doby neseděla. Co na tom, že se s ním můžu občas pochlubit, protože tam mám fakt pěknou fotku.
„Jo já vim, že mi to bude úplně na nic,“ když nezvládám ani práci z domu na úvazek nula nula prd. „Jaké by sis tak představovala odpovídající zaměstnání, v tvém zdravotním stavu?“ ptá se Červíček, protože ví, že žádná odpověď neexistuje. Začíná mě pěkně srát.
„Ale přece ty tři roky na doktorátu nezahodím! Vždyť už jsem měla všechny zkoušky hotové a rozepsanou disertaci,“ omílám si celé ty roky stále dokola.
„Ale pak ses bouchla do hlavy a od té doby si za prvé nic nepamatuješ a za druhé tvůj svět už nikdy nebude jako dřív. Což mimochodem zahrnuje také fakt, že i kdyby existovala hypotetická šance, že ti to k něčemu bude, tak ty NEJSI schopná ten doktorát dokončit,“ říká Červíček. A já si pomyslím něco o jeho brzkém putování do míst, kam slunce nesvítí. Přiznání toho všeho je totiž fakt strašně těžké.
„Nevím,“ odpovím manželovi, který už si pro mě mezitím začal chystat otázky na Asimovovy zákony robotiky, protože jsem vypadala, že se zrovna restartuji.
Ledovec na moři nikdy nevidíš celý
Vlastně je to dokončení doktorátu od začátku takový krycí manévr. Už od základky jsem snila o tom, že jednou pojedu jako vědecký pracovník na Antarktidu. Proto jsem šla na zemědělku na ekologii a na vejšku na ochranu a tvorbu krajiny. Proto jsem šla na doktorát a pracovala na univerzitě. Hlásila se s vědeckým projektem na cestu na Špicberky a pokukovala po místu v Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR.
Tři roky jsou totiž jen ta viditelná část. Ledovec vykukující nad hladinu. Všechny ostatní kroky, které mě k tomu snu měli přiblížit, jsou dávno skryté pod vodou.
Ale jak se dá smířit se ztrátou něčeho, co jste si pečlivě hýčkali 15 let a stále věříte, že to není definitivně pryč? Stačí jen, abych se uzdravila a naděje, že se to všechno stane, přece umírá poslední. Tak se to říká, ne? Možná ale pomalu přichází čas nechat ten svůj ledovec roztát.
„Víš co, zeptej se mě za pár dní, až nebudu schopná ani ráno vstát z postele. To bude ta reálná odpověď.“
Ohana
o filmech na blbou náladu, zaměstnávání hlavy a malé Lilo
„Pojď, pustíme film a lehneme si v obýváku,“ snaží se mě manžel rozveselit, jelikož už půl hodiny sedím na křesle jak hromádka neštěstí a na samovolnou změnu stavu rozhodně nevypadám.
„Tak jo,“ řeknu, ale nehnu ani brvou a jen zírám do prázdna.
„Rozestelu, tak si běž vzít pyžamo,“ zkouší mě rozpohybovat jasně daným pokynem, mezitím co roztahuje gauč.
„Tak jo,“ zopakuji nepřítomně a dál tam dřepim jak sádrovej trpaslík přemýšlející o nesmrtelnosti brouka.
„Jacka nebo Lilo?“ usměje se a pohladí mě po vlasech.
„Lilo,“ odpovím hned o trochu veseleji a jdu se převléct do pyžama, abych si mohla pustit pohádku.
Jak to dnes dopadne s čištěním zubů se ještě uvidí.
Odrhovačku, prosím!
Za ty roky doma už máme seznam osvědčených filmů a seriálů takzvaně „na blbou náladu“. Notoricky známé držáky, které si pouštíme, když je mi zle. V tu chvíli potřebuji zaměstnat hlavu, ale zároveň nejsem schopná se soustředit na nic nového nebo číst titulky.
Mezi mé favority jednoznačně patří:
- Lilo a Stitch, protože „Ohana znamená rodina a rodina znamená, že nikdo nezůstane sám a opuštěný“,
- Velký dar, geniální příběh geniálního dítěte s famózním výkonem McKeeny Grece,
- Interstellar, protože miluji sci-fi a Nolana,
- Jurský parky, protože dinosauři,
- Vyvolený, jediný komiksový film bez digibordelu,
- Jak vytrhnout velrybě stoličku / Jak dostat tatínka do polepšovny, protože Tomáš Holý,
- Titanic, protože neuvěřitelné filmařské řemeslo, …. a mnoho dalších.
Raději se ani nebudu zamýšlet nad tím, kolikrát už jsem je všechny viděla. Stejně tak jako seriály Přátelé, Big Bang Theory, Brooklyn 99, Taková moderní rodinka, Most!, Čtvrtá hvězda nebo animované Městečko záhad (které mimochodem doporučuji úplně každému!).
Titulky nebrat
Láska k filmům je jednou z věcí, které máme s manželem společné. Baví nás je sledovat, debatovat o nich a nikdy nevynecháme závěrečné titulky.
K aktivitám, kterým se dlouhodobě spíše vyhýbám, patří naopak čtení. A do této kategorie bohužel řadím i filmové titulky. S bolavou hlavou si prostě titulkovaný film či seriál nepustíte a absence českého dabingu je tedy prvním vyřazovacím kritériem každého potenciálního snímku.
„Takže Lilo?“ ptá se mě o týden později zase manžel, když vypadám, že nedojdu ani z křesla na gauč.
„Dej ho tam,“ odpovím a s dekou táhnoucí se po podlaze udělám tři kroky přes obývák. Dnes jsem se ani nedostala z pyžama. Manžel si otevře knížku a já po sto padesáté sleduju, jak vyhlášení chráněné rezervace pro komáry zachránilo jednu malou modrou planetu před zničením a schoulená pod dekou věřím, že jednou taky dokážu něco velkého.
Včera, dnes a zítra
o práci z domu a dodržování pravidel
„Ty seš teď snad nějaká odbornice na práci z domu?“ položil mi manžel řečnickou otázku v reakci na můj nesouhlas se sledováním Netflixu ve středu o půl desáté dopoledne. Místo toho, aby šel raději něco dělat.
„Vlastně sem,“ odpověděla jsem více méně sama sobě.
„Sem odbornice na práci z domu,“ protože se tu flákám už čtyři roky. A velice záhy jsem pochopila, že pokud si člověk nenastaví nějaká pravidla, tak doma shnije jak včerejší jahoda z penáče. Zdravému člověku budou pravděpodobně připadat směšná až absurdní, ale pro mě tvoří záchytné body v plynutí času a zdání normálního života.
1. Vstaň před devátou hodinou.
Z výzkumů vyplývá, že více než polovina Čechů vstává před šestou hodinou ranní. Mít tedy pravidlo, že vstanu před devátou hodinou, musí znít jak z jiného světa. Vychází to však z mé „soví“ podstaty a přizpůsobení životního tempa sedmi a půl až osmi hodinám spánku. Na druhou stranu, když je člověk celé dny doma a 75 % bdělého času mu není dobře, velice snadno sklouzne k tomu, že se mu prostě ráno nechce vstávat. Proto jsem si pevně stanovila opuštění postele před devátou hodinou a porušuji to jen v případě, že mám vyloženě špatný den, kdy si s obtížemi dojdu 2x za den na záchod.
2. Převleč se z pyžama.
Na předchozí bod tento přímo navazuje. „V pyžamu celý den jsou jen nemocný lidi,“ řekl mi před lety kamarád. A tak každé ráno vyměním spací triko a kalhoty za domácí triko a kalhoty, čímž se snažím sama sebe přesvědčit, že nejsem nemocná. Ne že by to teda fungovalo.
3. Minimálně 3x denně se najez.
Ano, opravdu musí mít člověk jako pravidlo pravidelně se najíst. Čas v domácím prostředí totiž plyne jinak. Řídit svůj příjem potravy jen podle kručícího žaludku se však ukázalo jako značně neefektivní. S BMI pod 17,5 je navíc nejezení luxus, který si opravdu nemohu dovolit. Reálně mi totiž hrozí, že skrze mě začne prosvítat slunce.
4. Když to jde, tak pracuj.
Když mi je zle, tak se sice nedá moc mluvit o plnohodnotném odpočinku, ale nemíním kvůli nemoci svůj život proflákat. Pokud to tedy jen trochu jde, snažím se čas využít k nějaké činnosti a práci z domu. Sledování seriálu si schovávám na „mezidobí“, kdy nezvládnu nic jiného než čumění do blba.
5. Pij.
„To že řekla? To musela bejt ženská!“ Už přes 30 let poslouchám otázku „A pilas?“, kterou se moje okolí snaží určit příčinu mé bolesti hlavy. „Pila. Jsem jako žába,“ odpovídám na to vždy, protože tak to prostě je. I když není žádné parno, vypiji za den i několik půllitrů kohoutkové vody. Protože co kdyby ty hlavy pomazané měly s tou mojí hlavou přece jen pravdu?
6. Jdi na procházku.
Tohle mi hrozně dlouho vůbec nešlo a změna nastala až s pořízením psa. To nebohé čtyřnohé stvoření má totiž kouzelnou moc, která vás prostě donutí se minimálně 2x denně vykopat ven na čerstvý vzduch, bez ohledu na to, že tam padají
hovna s háčkamatrakaře a vaše tělo vyhodnotilo jako jedinou možnost seberealizace ležící polohu v temné místnosti.7. Řekni sítím ne.
Sociální sítě jsou bezkonkurenčně největším žroutem času od vynálezu „hada“ na telefonu. Projíždění Facebooku a Instagramu v mobilu nebo na počítači a sledování života jiných lidí umí ten váš pěkně omezit. Když si odmyslím fakt, že u sítí zvládne člověk prokrastinovat i hodiny denně, vytváří si zároveň i dost zkreslenou představu o skvělých životech ostatních lidí a vlastní zbytečnosti. A nutnosti se jim minimálně vyrovnat. Což zrovna nepřispívalo k mojí duševní rovnováze.
8. Napiš si tři dobré věci, co se ti dnes staly.
Dlouho jsem se tomu bránila, protože to na mě působilo příliš „ezo“ dojmem. Ale při tom všem vedení deníků bolesti je tohle metoda, která vás opravdu i v těch nejhorších dnech donutí se zamyslet a říct si, že i když to vypadá beznadějně, vždycky se v tom zmaru najde něco dobrého.
9. Vyčisti si zuby.
Občas se to asi stane každému. Večer vám to úplně nesedne a před upadnutím do postele proběhne hlavou myšlenka: „dneska na to prdim“. Jenže když vám není dobře skoro pořád, musíte se holt některé věci naučit dělat chtě nechtě. Třeba jít si každý večer před spaním vyčistit zuby. I když máte dojem, že se poblinkáte jen co ucítíte zubní pastu. Ale nepoblinkáte. Není to fakt, ale pocit.
10. Žádné usínání u televize.
Chce se ti jít spát? Tak jdi spát. Žádné takové to: „ale vždyť stejně ráno nevstáváš do práce, tak si pojďme ještě pustit film, co na tom, že se asi režisér pos*al a má to tři hodiny a teď je jedenáct večer“. Jednou za měsíc to možná člověk dá, ale nezapomeň, že chceš dodržet pravidlo číslo 1.
Tachov Baby
o princezně Sofii a životu se psem
Mít svého vlastního psa bylo naše dlouholeté přání, ale s manželem jsme naprosto racionálně vyhodnotili, že pro tvora tohoto typu by bylo celodenní osamění příliš kruté. Tuto situaci zásadně změnilo až mé onemocnění. Dřepět celé dny doma je totiž mnohem lepší se psem, než bez něj.
Jsme psí
Princezna Sofie přišla do našich životů jako blesk z čistého nebe. Roztomilá fenečka pudlíka nás zaujala v přesdíleném příspěvku skupiny „Pudl v nouzi“ na Facebooku. K našemu zklamání jí však již měl v útulku zamluvenou někdo jiný. Mávli jsme nad tím rukou a život šel dál.
Za týden však volala majitelka útulku, že paní si adopci rozmyslela a zda o „holčičku“ máme stále zájem.
„Asi teda jo,“ odpověděla jsem rovnou bez rozmýšlení.
„Kdo to byl?“ zeptal se mě manžel, když jsem dotelefonovala.
„No, asi budeme mít psa,“ řekla jsem trochu rozpačitě, protože jsem to momentální rozhodnutí vlastně udělala bez něj. Tak trochu. Otočilo se to ale rychle. On byl nadšený a já měla obavy.
Druhý den vyrazil s mojí sestřenicí na několikahodinovou cestu z České Třebové až do Tachova.
Když na návsi obce Studánka uviděli vyžilého domorodce s cigaretou a podivnou černou koulí na vodítku, poznali, že jsou na místě.
„To je ona,“ řekl manžel sestřenici, i když chlupatý tvor nepřipomínal roztomilého pudlíka z fotografie ani smykem.
„Neeeee,“ ohradila se sestřenka v naději na „něco lepšího“.
Byla to ona!
„Tu tady nenecháme,“ rozhodl tentokrát manžel bez váhání. Vyplnil v útulku adopční dokumenty a zplstnatělá rozklepaná odpornost byla naše. Cestu zpět absolvovali s vyděšeným psem pod sedačkou a s otevřenými okýnky od auta. Sofie páchla jak pavilon opic.
Mezitím, co já jsem si střihla otočku na urgent s těžkým záchvatem, putovala Sofie rovnou pod holicí strojek a do vany. Z útulku jsme si vzali 10 kilového psa a zůstal nám pětikiláč.
Běh na dlouhou trať
Facelift je však jen jedna věc. Alespoň částečně napravit rok a půl špatného zacházení od původních majitelů nás stálo několik dalších měsíců, spoustu úsilí a pramen šedých vlasů.
„Představ si, jak skvělej pes, by to mohl být, kdyby byla od začátku u normálních lidí,“ říkali jsme si první rok skoro každý den. Na psa ani dítě totiž není potřeba „řidičák“. Může ho mít v podstatě každý, bez ohledu na jeho schopnost se o živého tvora adekvátně postarat.
„Jak kdyby nebyla v životě venku, viď?“
Vyprazdňovala se jenom doma na cokoliv co leželo na zemi. Venku se bála úplně všeho, včetně ptáků, koček i jiných psů. Granule buď hltala, nebo pro jistotu nechtěla žrát vůbec. Nebyla ochotná udělat ani krok od domu, natož se vyčůrat. Před každým člověkem kromě nás hned utekla nebo sebevražedně skočila do silnice pod jedoucí auto. A každou návštěvu s pravidelnou vibrací sledovala z uctivé vzdálenosti nejvzdálenějšího rohu místnosti.
A do toho nás čekala veterina, čipování, přeočkování, přeléčení těžkého zánětu uší, dásní, kastrace, operace kýly a čištění totálně zanedbaných zubů. Těch jí nakonec museli 9 vytrhnout.
Po třech letech je však ze Sofie naprosto úžasný pes. Je absolutně nekonfliktní, hravá, zvídavá a přátelská. Občas štěká, občas se pobleje, občas jí vyděsí i spadlý špendlík a občas vůbec neposlouchá. Ale i když to s ní ze začátku nebylo vůbec jednoduché, šli bychom do toho znovu. Ukázalo se totiž, že život se psem je v mnohém lepší, než bez něj. Donutí Vás jít ven, i když by ani psa nevyhnal. Donutí Vás vypnout Netflix, protože sledovat, jak si hraje s gumičkou do vlasů, je vlastně mnohem větší zábava. A donutí Vás jí milovat takovou, jaká je. Naše „Tachov baby“.
50 na 50
o rušení plánů, MacGyverovi a akreditaci na Comic-Con
„Dnešek byl nejlepší den!“
„Comic-Con, vítězství ve filmovém kvízu, nezapomenutelné setkání s MacGyverem a nakonec posezení s Kristýnou Sněgoňovou, Františkem Kotletou a Leošem Kyšou.“
„Fakt super.“
Slibem nezarmoutíš
Poslední tři dny mi bylo příšerně. Včerejšek jsem celý proležela a potácela se mezi strachem z cesty do nemocnice a nemožností vzít si léky na bolest, protože jsem si je přece brala už předevčírem. Supermoderní pohotovost ústecké nemocnice jsem měla navíc tu čest vidět letos již dvakrát, a zatím to vypadá, že tři loňské urgenty do blížících se vánoc překonám s prstem v nose. Vzhledem k tomu, že máme teprve duben. Blbý.
V rušení plánů jsem navzdory snaze nikomu nic neslibovat doslova přeborníkem. Taková moje medailová disciplína jako pro Aleše Valentu akrobatické skoky. Možná i to trojité salto s pěti vruty bych vyšvihla. Přesto se stále snažím nevzdávat věci předem a dát jim alespoň jednu šanci. Můj seznam vyloučených akcí je již sice dlouhý jak účtenka z Kauflandu, ale jsou i jiné možnosti než hudebními festivaly, 3D kino či Matějská pouť. Třeba když někdo přijde na návštěvu k nám domů, nebo se jde se mnou projít do lesa. I ty však mají šanci na úspěch jen 50 na 50.
„Z 50 % je šance, že to nedám,“ varuji každého, kdo má snahu se mnou cokoliv domluvit.
„Uvidíš, jak ti bude,“ reaguje chápavě většina kamarádů. A vím, že to myslí upřímně. I tak pro mě není úplně jednoduché svou účast v každém druhém případě na poslední chvíli zrušit.
Změnit alespoň částečně vnitřní nastavení si vyžádalo léta cviku a desítky akcí urvaných totálně na sílu. Zásady slušného chování říkající, že domluvené akce se prostě neruší, nebylo (není a nebude) jednoduché ignorovat. Stále se v tom necítím úplně dobře a uvádí mě to do stejného diskomfortu jako bolest samotná.
„Není to tvoje nezodpovědnost nebo neschopnost si věci plánovat,“ musím si vždycky zopakovat. Vše řídí faktor, který jsem sama schopná ovlivnit asi jako schodek státního rozpočtu.
Ani MacGyver všechno nezachrání
Comic-Con je tedy ideální akce. Pokud tam půjdu, budu ráda. Když tam nepůjdu, nic hrozného se nestane. Manžel je tam pracovně, takže není komplikované za ním kdykoliv během víkendu dorazit. A ani si nemusím oblékat kostým Captain Marvel, Galadriel nebo Chewbaky.
Když jsem se dnes ráno vzbudila, bylo mi celkem dobře. Po třech dnech jsem v sobě našla chuť vstát z postele, umýt se, učesat si vlasy a jít ven. Líčení sice bylo nad moje síly, ale už jsem si za ta léta zvykla chodit mezi lidi pouze s vlastním obličejem. Vše tedy vypadalo naprosto ideálně a k nejlepšímu dni za poslední měsíc bylo směle nakročeno.
Ve skutečnosti se však Richard Dean Anderson, kamarádi i výhra ve filmovém kvízu obešli beze mě. Akreditace do O2 arény my posloužila ubohých 13 minut. Přesně tak dlouho trvalo než mě z vydýchaného vzduchu, hluku a asi milionu lidí, začala bolet hlava. Takže jsem se otočila na patě a o báječném dni si nechala vyprávět večer od manžela.
O další ročník už se pro jistotu ani nepokusím a Comic-Con si přidám na seznam akcí, které nenavštěvuji. Vmáčknu ho na 258. místo mezi Colours of Ostrava a dětské karnevaly.
Pořádek je pro blbce
o tom, jak nedělám Velikonoční úklid
„Jaká je vaše nejlepší a nejhorší vlastnost?“ ptala se mě kdysi personalistka na pohovoru.
„Vlastně tatáž,“ řekla jsem skoro bez přemýšlení, „perfekcionismus.“
„Aha. A jak to myslíte?“ odvětila trochu zaraženě.
„Že mám ráda ve věcech řád a dotahuji je do konce, ale pro detail občas nevidím celek, vše musí být naprosto dokonalé a umím u toho být pěkně otravná.“
Kupodivu mě i tak vzali. V pracovním prostředí se pravděpodobně jedná o vyhledávaný osobnostní rys.
V osobním životě to bývá většinou pěkně k vzteku.
Zalíbení v jednoduchosti a řádu ke mně ale prostě patří. Taťka by sice asi úplně nesouhlasil, ale pokud jsou moje měřítka na to, co považuji za uklizené maličko posunutá, ta jeho jsou pro většinovou společnost nedosažitelná.
Onemocnění ale umí přeházet spoustu tradičních hodnot a nastavení.
Ač to nejde změnit jako revoluci, ale spíš jako evoluci, učím se už několik let řídit mantrou „dokonalost není štěstí“ a nebýt totálně rozložená z toho, že okna jsou umytá naposledy o loňských Velikonocích, kýbl s hadrem na podlahu už stojí třetí měsíc zaprášený ve sklepě, kuchyňské skříňky svou upatlaností představují biologickou zbraň a špinavé oblečení začíná kromě prádelny anektovat i další místnosti v domě. Jeho vzpoura a následné ovládnutí světa je jen otázkou času. Ve světle ostatních událostí se však jedná o naprosto nepodstatné drobnosti a až budou, tak budou.
Zní to to až moc dokonale? Pochopitelně. To bych totiž nebyla já.
Osamělost stepních běžců
Paradoxem totiž je, že kamarádi, kteří nás pravidelně navštěvují, neopomenou nikdy zmínit, jak máme dokonale uklizeno. Vždy mě to pak nutí přemýšlet, jak to v tom případě vypadá u nich, nebo zda se jedná z jejich strany pouze o blahosklonnost, která má uchlácholit mou perfekcionistickou dušičku.
V zásadě mi ale přijde, že dojem uklizené domácnosti vytváří primárně nepřeplácanost interiéru a absence línajících koček, línajícího psa, volně poletujícího papouška a dětí, jakožto elementu, který z každého obydlí systematicky vytváří neorganizovaný ulepený chaos. Ale je to takové to „nahoře huj, dole fuj“. Na první pohled pořádek, na druhý už to není žádná sláva a chuchvalce prachu velikosti stepních běžců bystrým pohledům mnohé prozradí.
A tak s tím stále vnitřně tak trochu bojuji a ve dnech, kdy mi to zdravotní stav umožní, se chtě nechtě marně snažím té své představě dokonalosti přiblížit. Protože prostě a jednoduše systém a řád ke svému životu potřebuji. Získávám díky němu vnitřní klid. A ač se říká „pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos“, pro mě tato notorická poučka rozhodně neplatí. Každá věc v domě má své místo.
„Nevidělas moje sluneční brejle?“ ptá se manžel, když se objeví třicet vteřin po odchodu z domu zase u dveří do obýváku.
Jestli dokážu svého manžela něčím spolehlivě vytočit, je to odpověď „Máš je na svém místě.“
Ale miluju ho, takže řeknu jen „v předsíni v šuplíku uprostřed,“ uslyším známé cvaknutí zásuvky, napůl úst řečené „děkuji, jsi báječná“, bouchnutí dveří a je zase pryč.
A mě hřeje pocit, jak to zase jednou k něčemu bylo. Velikonoční úklid ale letos opět vynechám.
Prsty od hlíny
o pravidelnosti, hliněných ptácích a přínosu arteterapie
„Tak jaký to dnes bylo?“ ptá se manžel, když mě doprovází domů z kroužku keramiky.
„Super. Vyráběla sem ptáka,“ chlubím se mu hned radostně.
„Ptáka jo?“ odvětí s výrazem patnáctiletého puberťáka.
„No, takový obří dildo z hlíny,“ nechám ho ještě na moment v tom jeho klukovském světě.
„Fakt?“ řekne vykuleně a vypadá, že by mi to opravdu věřil.
„Neasi. Takovýho ptáka, co je zároveň krmítko. Měla to bejt pěnkava a vyšla mi slepice,“ vysvětlím a vidím v jeho tváři mírné zklamání. Rozhodně ale ne ze slepice. Patrně je ještě pořád u toho prvního „opeřence“.
Osobně se nepovažuji za příliš kreativního člověka, jelikož abych něco vytvořila, potřebuji nějakou inspiraci z venku. Jako žačka základní školy jsem sice navštěvovala výtvarný obor v lidušce, ale malování nakonec úplně převálcoval zájem o životní prostředí. Výtvarku jsem tedy ještě před nedávnem považovala spíše za výplňovou volnočasovou aktivitu reálně neodrážející mimořádné výtvarné nadání.
V této tezi mě systematicky utvrzovala i učitelka výtvarné výchovy na základce. Kule za nedokončený výjev slunce s měsícem složený z pruhů v odstupňovaných barvách mě straší ve snech do dnes.
„Je to rozhodně nejlepší obrázek ze třídy, ale ty chodíš do výtvarky, Alice!“ slýchala jsem asi víc, než by bylo zdrávo. Soudě podle toho, jak dobře si to pamatuji.
Pro každou osobnost je bohužel motivující trochu jiný přístup a mě přesně tenhle dovedl až ke strachu vytvářet cokoliv „umělecky“ zaměřeného, abych se zase nedočkala kritiky. Ač dnes už vím, že to ze strany pedagožky byla jistá forma pochvaly a motivace, jako dítě jsem si z toho vzala pouze „obrázek za tři, takže špatnej a malovat neumíš„.
Zlom přišel až v psychosomatickém stacionáři, kde byla arteterapie mojí nejoblíbenější disciplínou. Vždy jsem se na ní celý týden těšila, jak ta malá holka a zvládla jí absolvovat, i když mi nebylo na začátku vůbec dobře.
Za zkoušku nic nedám
Chození na keramiku je v současné době jednou z mých velkých radostí, ač mi přišla do života tak nějak náhodou.
„Nechceš se za námi přijít v pondělí podívat? Máme ještě jedno volné místo,“ řekla mi před rokem manželova kolegyně z Domu dětí.
„No já nevim. Jako bavilo by mě to, ale nechci nic slibovat,“ odpověděla jsem rozpačitě dle naučeného scénáře zahrnujícího primárně strach z jakékoliv pravidelné aktivity.
„Tak když ti bude dobře, tak doraz,“ odpověděla s pochopením milá paní keramička.
A tak jsem navštívila jeden kurz, pak druhý a nakonec se rozhodla chodit pravidelně. Což je pro mě po letech strávených doma naprosto nová zkušenost. Celou dobu totiž žiji v představě, že nejsem schopná podnikat nic, co má jakýkoliv řád.
„Kroužek, který je každé pondělí od šesti do osmi? To si děláš prdel, ne?“ říkal mi Červíček v hlavě.
Jenže smyslem arteterapie je právě to odvedení pozornosti, zapojení jiných hemisfér, sebepoznání a smysluplné vyplnění života. Když už tam tedy zvládnu dojít i ve stavu, že mi není úplně dobře, na keramice na to dokážu zapomenout a oprostit se od toho. Stejně jako v psychosomatickém stacionáři. Zároveň se však učím i přijmout fakt, že občas mi můj zdravotní stav opravdu neumožní tam jít a já si to nejen dovolím, ale ani nevyčítám.
„A už víš, co budeš matlat příště?“ zeptal se manžel, když konečně začal znovu vnímat.
„Chtěla bych dělat takové ozdobné kuličky,“ řeknu a mezitím, co si čistím špatně umytý prst od hlíny, pozoruji manžela, jak opět chytá ten svůj pubertální výraz.
Jak to vůbec nezačalo
o diagnóze jménem migréna a psaní (o ní)
„Ne, dneska ne, mám migrénu!“
Povědomí veřejnosti o bolestech hlavy často začíná a končí u vtipu postaveném na předpokladu, že jediným důvodem jejich existence je vyhýbání se manželským povinnostem. Migréna a bolesti hlavy ale opravdu nejsou jenom smyšleným pseudoproblémem, který si vytvořilo ženské pokolení s cílem šikany manželů. Jedná se o nepříjemné a závažné onemocnění, které zásadně ovlivňuje životy konkrétních lidí i jejich blízkých. Ač je mnohými stále považována jen za trapnou výmluvu.
Obecně lze říci, že chronickou bolestí trpí přibližně 20 % populace a konkrétně chronickou bolestí hlavy asi 5 % populace. To je jen u nás cirka půl milionu lidí. Kdo by to byl býval řek!
Vypiš se z toho!
„Víte, kdo je Michaela Duffková?“ zeptala se mě na nedávném sezení moje terapeutka.
„Jooo,“ řekla jsem rozpačitě a přemýšlela, kam tohle celé povede. Michaela Duffková je autorka úspěšného blogu Zápisník alkoholičky, který popisuje její strastiplný boj s alkoholovou závislostí.
„Nechtěla byste o té vaší cestě, zkušenostech a životě s bolestí hlavy také psát?“ zeptala se mě obratem v návaznosti na probírané téma: „jak může mít tříleté dítě migrénu?“.
„Jenže Duffková začala psát proto, aby pomohla i jinejm ženskejm s podobnym problémem. Protože alkoholismus u žen je pořád tak trochu stigmatizovaný téma, že jo. Sdílením těch mejch problémů můžu jako asi dost těžko někomu pomoct,“ přemýšlela jsem na hlas.
„A proč si myslíte, že by to nikoho nezajímalo?“ nechce se nechat tak snadno odbýt.
„Spíš si říkám kdo a proč by to chtěl proboha číst?“ zhodnocuji reálné možnosti v dané oblasti. V době Facebooku a Instagramu, pozlátka báječných životů, úchvatných dovolených a vysněných postav. Kdo by chtěl ráno vstát a přečíst si, jak jsem se měla zase celej den blbě? Furt to stejné dokola.
„Vždyť jenom dřepim doma na zadku,“ řeknu nakonec po chvíli přemýšlení.
„Víte proč vznikají nejrůznější podpůrné skupiny?“ ušklíbla se na mě a nadzvedla pravé obočí. „Že je to od těch lidí nějaké sebemrskačství? Ne, naopak. Sdílená starost je poloviční starost. Když vidíte, že někdo prožívá to stejné, co vy, necítí se v tom pak tak sám. Vy máte tři desetiletí zkušeností se zdravotním systémem, kterými můžete reálně pomoci někomu dalšímu.“
Kdo nic nedělá, nic nezkazí
A tak jsem poposedla od Netflixu k počítači, začala potit krev a tenhle blog. Pro všechny, kteří hledají radu, oporu nebo obyčejné souznění. Ať už kvůli sobě, nebo někomu jinému.
Pokud se to však rozhodnete číst dál, předem vás varuji, že to bude občas bolet.