Z jiného soudku
o slinivce
Bolavé bříško ke mně patří od dětství, jako ta moje bolavá hlava.
S pravidelností preventivní prohlídky u gynekologa jsem kvůli tomu končila v nemocnici. Ale protože se nikdy na nic zásadního nepřišlo, vždy mě po pár kapačkách, Smectách a s doporučením ke gastroenterologovi zase poslali domu.
„A kde vás to bolí?“
„No, tady v tom trojuhelníku pod žebrama a pak jakoby ledviny,“ opakuji až do zblbnutí už několik desetiletí.
„Na retgenu ani ultrazvuku nic není. Gastroskopie byla také v pořádku. Takže jste asi něco špatnýho snědla nebo to máte od psychiky,“ uzavírali pravidelně lékaři mé hospitalizace a já dalších pár týdnů zobala Helicid proti překyselení žaludku.
Když mě 14. prosince 2023 ve dvě ráno odvážela záchranka, čekala jsem podobný průběh. Poprvé se však doktorovi na urgentu „něco nezdálo“ a já šla mimo tradiční zobrazovací metody i na CT břicha. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se na prahu čtyřicítky dozvím o vrozené anomálii slinivky.
Pancreas divisum je vývojová anomálie slinivky břišní, v jejímž důsledku dochází ke splynutí ventrální a dorzální části slinivky a k nesprávnému napojení vývodu odvádějícího pankreatické šťávy. Dochází k váznutí pankreatického sekretu, čímž se pancreas divisum stává predispozicí pro vznik pankreatitid.
https://www.wikiskripta.eu/w/Pancreas_divisumV jejím důsledku jsem od prosince prodělala pět atak akutní pankreatitidy, 3x mě odvážela záchranka, asi 130x jsem zvracela, dostala jsem cca 25 injekcí Dolsinu, zhubla jsem čtyři kila a byla jsem na dvou operacích.
Slinivka v hlavní roli
Po první „smrti z vyděšení“ („Mohla by to být rakovina slinivky paní Suchá, uvidíme co ukáže magnetická rezonance.“) se mi hrozně ulevilo. Roky jsem přesvědčovala samu sebe, že mě to břicho nebolí. Dokud to jen trochu šlo, snažila jsem se všechny nepříjemné pocity ignorovat a tvářit se, že tam nejsou. Před sebou i před okolím.
Akutní pankreatitida je zánětlivé onemocnění slinivky břišní. Projevuje se úpornou bolestí břicha v nadbřišku s vystřelováním do zad a mezi lopatky, zvracením, průjmem či třesavkou. Nejčastější příčinou je alkohol a žlučníkové kameny. Mírný záchvat může zůstat nediagnostikován, naopak těžká forma (cca 25 % případů) může mít fatální následky. Pankreatitida se léčí úplnou dietou, zvýšeným příjmem tekutin a podáváním analgetik proti bolesti.
https://www.lf.upol.cz/fileadmin/userdata/LF/hippokratuv_dum/obory/Interna_Gastro/Akutni_pankreatitida.pdfPokud bych měla vysvětlit nezainteresovanému člověku, jaká je akutní pankreatitida, použila bych příklad své babičky. Ta si takových záchvatů protrpěla v životě několik (alespoň víme, odkud vítr fouká) a vždycky říkala, že to byla nejhorší věc, která se jí v životě stala. Zásadní informací však je, že mluvíme o ženě, která byla v 50. letech vězněna komunisty, držena v temnici a mlácena při výsleších tak, že jí zlámali žebra, utrhli dělohu a poškodili močový měchýř.
Proč se slinivka s tou svou vývojovou nedokonalostí definitivně „sesypala“ zrovna tady a teď, se můžu jenom dohadovat. Ale jsem vlastně ráda, že mi vydržela skoro 40 let sloužit. A věřím, že mi minimálně ještě jednou tak dlouho sloužit bude.
Jako každému, kdo se léta trápil s nevysvětlitelným zdravotním problémem, se mi vyřčením diagnózy změnil život. Člověk není rád, že má nějaký zdravotní problém. Ale je rád, že ví, s čím se potýká.
Motol 2.0
Po sérii nezbytných vyšetření v Motolské nemocnici jsem se upnula na plánovaný zákrok papilotomie metodou ERCP (Endoskopická retrográdní cholangiopankreatikografie). Laicky to chápu jako kombinaci rentgenu a polykání hadice. Naivně jsem se domnívala, že se tím mé problémy vyřeší. Když se však první operace v analgosedaci nevydařila a bylo nutné jí po pár týdnech zopakovat v celkové anestezii, pochopila jsem, že ta cesta nebude ani tentokrát přímočará. Spíš klikatá jak sousedova cesta z hospody a trnitá jak šípkový keř na naší zahradě.
Při druhé operaci mi do toho mého nefunkčního vývodu strčili šest centimetrů dlouhou plastovou trubičku (tzv. pankreatický stent), který mi za tři měsíce buď vyndají nebo vymění za nový. Blbí je, že komplikací tohoto zákroku je následný vznik akutní pankreatitidy. Slinivka totiž opravdu nerada, když do ní někdo šťouchá. A ta moje slinivka je po letech dráždění váznoucím pankreatickým sekretem doslova přecitlivělá.
Takže je to zatím trochu začarovaný kruh.
Dva týdny v nemocnici, další dva týdny, než se tělo alespoň trochu vzpamatuje. Přísná pankreatická dieta (nic smaženého, grilovaného, tučného, nadýmavého, kořeněného apod.), zobat několikrát denně léky, jak kdyby mi bylo devadesát, a brzo se zase uvidíme. A tak se láduju toastovým chlebem s práškama a čekám.
Další operace mě čeká v září. Doufám, že dostanu zase postel u okna.
Zítra ráno vstanu
o tom, jak je občas těžké dělat úplně obyčejné věci
Článek je možné si poslechnout také v audioverzi.
„Zítra ráno vstanu a poklidím to tady,“ říkala jsem si večer před spaním, když jsem při procházení přes kuchyň zpozorovala značně neutěšený stav linky. Několik dní se vršící změť špinavého nádobí již začínala být viditelná z vesmíru jako velká čínská zeď.
Ta mrcha migréna se rozhodla poctít mě svou přítomností už třetí den v řadě, což je příliš dlouhá doba i pro zvanou návštěvu. Mým vrcholným výkonem se během této doby stalo odnesení použitých talířů a misek z postele ke dřezu. Za překonání vzdálenosti mezi ložnicí a kuchyní očekávám každým dnem duručení diplomu a medaile od mezinárodní olympijské federace.
„Zítra už to bude určitě lepší,“ omílám po stopadesáté sama sobě a přidávám oblíbenou mantru „jsem zdravá a je mi dobře“. Někde jsem četla, že to prý pomáhá.
Už jsem se naštěstí celkem naučila nedrásat stavem domácnosti, který občas zásadně vybočuje z mého zajetého standardu. Ostentativně ignoruji svůdné pomrkávání nepořádku po mé perfekcionistické dušičce, protože vím, že tam na mě počká. Když však začne zet prázdnotou šuplík s talíři, příbory i spodním prádlem, je situace kritická. A ne všechno jde vyřešit stylem „zepředu, zezadu, potom naruby a pak naruby zezadu“.
Takže dnes jsem vstávala s přesvědčením, že se s tím už nějak popasuju.
Nebudu lhát. Nepopasovala.
K snídani jsem si sice zvládla „udělat“ müsli s mlékem. Ale protože došly čisté misky, uvařila jsem si tu mňamku do hrnku. A protože už došly i lžíce, opláchla jsem si tu od včerejší snídaně. Vypadala nejčistěji a když jí po každém jídle dobře oblíznu, vydrží mi celý den. Stejně kvůli neustávajícímu pocitu nevolnosti jím minimálně a téměř výhradně stravu kašovité konzistence.
Za normálních okolností si péči o domácnost dělíme na půl s manželem. Když mám navíc podobnou déletrvající epizodu, není pro něj problém si dočasně naložit všechny domácí práce na svá bedra. Tentokrát se to však sešlo tak nešikovně, že není jak na potvoru celý týden doma a tím pádem to můžu přehodit maximálně na psa. Milá pudlice ale veškeré prosby o pomoc neskrývaně ignoruje. Jen upřeně zírá, chce drbat bříško, ale nandat smradlavé nádobí do myčky si prý můžu sama.
Kdyby mi bylo lépe, asi by mě to v tuhle chvíli začalo (a mělo) trápit. Migréna je ale doslova kouzelná. Jak mávnutím čarodějné hůlky s jádrem z žíně jednorožce způsobí, že mi vše připadá naprosto povrchní a nepodstatné.
Uvidíme, co bude, až zítra ráno vstanu.
Nebreč!
o tom proč nepláču, i když bych měla
„Proč brečíte? To vás přece nemůže tak bolet,“ slyšela jsem nesčetněkrát od lékařů a sester na pohotovosti.
„Nevim,“ odpovím a někde uvnitř si jen smutně povzdechnu „Těžko to může být horší.“
Pláč mám dlouhodobě spojený s bolestí hlavy. Ale úplně chybně. Vždy když jsem jako dítě plakala, bolela mě pak hlava. Na základě této zkušenosti jsem se ve své mladické nerozvážnosti rozhodla aplikovat strategii „čím míň budu plakat, tím míň mě bude bolet hlava“. Nikdo mi bohužel neřekl, že slzy jsou způsobem, jak zdravě ventilovat své pocity z dané situace a oplakat ztrátu nějakých hodnot. Ani to, že se tím snižuje nahromaděné napětí, které se dříve či později prostě projeví někde jinde.
Ač nepatřím k osobám s fobií z bílých plášťů, pravidelné návštěvy urgentního příjmu se již před nějakou dobou staly obrovským náporem na moji psychiku. Když se výjezdy na pohotovost opakovaly i několikrát do měsíce, vůbec jsem netušila co mám dělat, co změnit a kde brát další sílu.
„Jak velkou cenu musí člověk platit za privilegium být na světě?“ ptala jsem se sama sebe téměř denně.
Pokaždé, když mi začalo být jasné, že další záchvat zase skončí kapačkou na pohotovosti, úplně mě to položilo. Do toho se v hlavě začne vířit série standardizovaných přednemocničních otázek.
„Jak se dostanu do nemocnice?„
„Jak dlouho tam budeme čekat?“
„Pomůže mi to, nebo si mě tam nechají?“
„Musím se převlíct, nebo můžu jet v pyžamu?“
A jakmile začnu pod tíhou situace brečet, není už cesty zpět. Pláčem se ten stav jen prohlubuje.
Už nechci!
Rozhodnutí jet do nemocnice většinou přichází po hodinách v bolesti. Léky určené k potlačení záchvatu migrény bohužel v tomto případě nezaberou vůbec anebo jen na čas. Poslední desítky minut před odjezdem na urgent už většinou trávím schoulená na podlaze v koupelně u záchodové mísy. V jedné ruce polštář a ve druhé zmuchlaná koule toaletního papíru, promočená od slz a slin. V puse odporný kyselý pocit od žaludečních šťáv a do toho taková bolest hlavy, že by si ji člověk nejradši na místě ustřelil.
A tak u toho většinou brečím a odplavuji smutek za všechny ty věci, pro které jsem si pláč nedovolila.
„Nebreč! To ti nijak nepomůže. Prostě tady budeš sedět, dokud to nesníš,“ říkala soudružka v mateřské školce ve snaze vykrmit mě jako sváteční husu.
„Nebreč! Než se vdáš, tak se ti to zahojí,“ říkal mi dědeček, když mi rejžákem drbal pod dešťovou vodou ze sudu zadřený štěrk z mého rozbitého kolena.
„Nebreč! Maminka si pro tebe za pár dní přijde,“ říkaly mi sestřičky v nemocnici, když jsem byla za Husáka na trhání mandlí.
„Nebreč! On už byl starej,“ říkala mi babička, když umřel děda na infarkt a mně bylo líto, že už ho neuvidím.
„Nebreč! Není to přece tak hrozný,“ říkala jsem roky sama sobě, když mě vezli s těžkým záchvatem do nemocnice.
Jenže, co když byl všechen ten pláč vlastně v pořádku?
Molekula
o gepantech
„Takže, jak to tam píšou?“ ptám se manžela a držím v ruce podivnou papírovou „obálku“ ukrývající dvě dávky léku.
„Před otevřením si osušte ruce,“ přečte z příbalového letáku o velikosti mapy pražského metra a zvedne na mě oči.
„A co mám dělat, když je mám suchý?“
„Namočit do čokolády a olízat,“ odvětí sarkasticky a nadzvedne mlsně levé obočí.
„Odtrhněte foliový kryt jednoho blistru a jemně vyjměte perorální lyofilizát. Neprotlačujte perorální lyofilizát fólií,“ dočte a zase se na mě podívá.
„Proč prostě nemůžou napsat vyjměte tabletu? Co to jako má bejt ten perorální lyofilizát?“ začnu se vztekat a hledám na blistru onu část k odtrhnutí.
„Ihned po otevření blistru vyjměte PERORÁLNÍ LYOFILIZÁT,“ uchechtne se, „a umístěte ho pod jazyk nebo na jazyk, kde se rozpustí. Není k tomu potřeba žádný nápoj ani voda.“
„Žádný nápoj ani voda? Voda jako není nápoj? To je asi tak dobrej pokyn, jako když jsme měli v interní směrnici na úřadě napsáno „zákaz požívání alkoholu, včetně piva“.“ Chvíli se zamyslím, pak vyloupnu PERORÁLNÍ LYOFILIZÁT z blistru a dám si ho do pusy.
Co je to ten gepanter?
Dnes je zase ten den. Za posledních pět let už asi osmý. S velkou nadějí začínám brát nový lék na migrénu.
Stačilo jen počkat čtvrt roku, podat žádost na pojišťovnu a vydržet 14 migrenických záchvatů v každém z uplynulých dvou měsíců.
Z lékárny FN Motol jsem si před několika týdny odvezla dvě nehezké igelitky, které ukrývaly 23 krabiček v hodnotě skoro 30 tisíc. Zásoba léku na dva měsíce. Proč každá krabička obsahuje pouze dvě tablety (respektive dva perorální lyofilizáty), když se v profylaktické léčbě bere jedna „mentolka“ každé dva dny, je celkem významná filozofická otázka. Svou velikostí by totiž spolehlivě pojala i 20 blistrů a ještě by zbylo místo na roli antistresové praskací fólie. Paradoxně banální odpověď lze pravděpodobně nalézt za skutečností, že původně byl medikament určen pouze k léčbě akutní bolesti hlavy, při které se počítá se značně odlišnou spotřebou.
Gepanty jsou nově zaváděnou skupinou léčiv, která jde trochu jinou cestou, než biologická léčba monoklonálními protilátkami. Stránky farmaceutického giganta ambiciózně tvrdí „úleva od bolesti a návrat k normálnímu fungování po 60 min od podání dávky.“ Což zatím nemohu spolehlivě potvrdit ani vyvrátit. Můj cíl je však mnohem ambicióznější, než jen potlačení akutního záchvatu migrény. Pevně věřím ve statisticky významný pokles četnosti záchvatů, který mě dostane pod 7 záchvatů do měsíce (tedy maximálně dva do týdne). Tady je někdo životní optimista.
Gepanty jsou malé molekuly, které inhibují receptor pro CGRP (neurotransmiter, který signalizuje bolest) spadající do klíčové dráhy v patofyziologii migrény. Koncentrace CGRP se zvyšují během záchvatu a obecně jsou u osob trpících na migrény vyšší než v běžné populaci.
https://www.tribune.cz/archiv/gepanty-nova-nadeje-pro-migreniky/„Tak jaký to je?“ ptá se mě po chvíli manžel, když vidí můj nenadšený výraz.
„Větrový.“
8 bez 2 za 10
o stupnici bolesti
„Tak kolik?“ ptá se mě manžel. Bílý prášek, který si zrovna sypu do skleničky s vodou, rozhodně není Vitacit.
„Zatím tak za sedm,“ odpovídám a se zavřenýma očima míchám dlouhou lžičkou, aby se ten hnus rozpustil.
„Tak když to bude za devět, tak pojedem, jo?“ řekne a pohladí mě po zádech.
„Hm,“ zabručím nešťastně a vyklopím tu mňamku do sebe.
Stupnice pro stanovení míry bolesti je již několik let mým každodenním společníkem. Normální člověk se s ní pravděpodobně setká pouze v nemocničním prostředí nebo v seriálu, který si na něj hraje. Odpověď na otázku „Na kolik vás to bolí od nuly do desíti?“ je totiž základním stavebním kamenem pro stanovení odpovídající medikace.
Mně na základě letitých zkušeností a poznání vlastního těla a bolesti pomáhá s každodenním fungováním. Kdyby byla moje většinová odpověď „nula“, byl by život úplně dokonalej a stupnice by někde v koutě zapadla prachem. Ale zatím mi sedí někde na rameni, jak užvaněný pirátský papoušek.
Od 1 do 4 jsem schopná relativně normálně vykonávat běžné činnosti. Bolest cítím, ale že nejsem úplně v pohodě na mě pozná jen manžel. Já se v rámci možností snažím něco dělat a nevyhýbat se tomu, co mám v plánu. Teoreticky by se to totiž nemuselo dál zhoršovat.
Od 5 do 6 už začínám být nervózní, že by se to mohlo zhoršovat i dál. Chci si vzít pytlík chladivého gelu, jít si lehnout, spát a nebo si pustit nějakou blbinu, která mě odvede od myšlenek na bolest a přicházející nevolnost. Pokud mám něco naplánované, tak to pravděpodobně zruším. A pokud jsem někde na akci mimo domov vezmu si už v téhle fázi léky.
Od 7 do 8 už začínám mít vážné obavy z cesty do nemocnice a beru si léky vždy (pokud už jsem si je nevzala dříve). Všechnu svou energii soustředím na to, aby bolest ustoupila. Někdy se to stane, někdy ne. Ve většině případů si beru také čípek proti zvracení, jelikož s bolestí přichází i silné nevolnosti.
9 a 10 jsou dva stupně, při kterých na 90 % skončím v nemocnici. Při této bolesti již obvykle zvracím, bez ohledu na to, zda jsem si vzala nebo nevzala čípek proti zvracení. Bolest je již téměř nesnesitelná a léky co mám doma jsou v tu chvíli účinné asi jako homeopatika. V nemocnici mi buď zabere podaná kapačka, nebo jsem přijata na neurologické oddělení pro další doléčení záchvatu.
Život podle stupnice
Stupnice bolesti je taková dvojsečná zbraň. Dobrý sluha, ale špatný pán. Na jednu stranu mně a manželovi obrovsky usnadňuje život, protože je vše jasně definované. Stačí jen říct číslo a přesně oba víme, na čem jsme. Není potřeba, do toho v tu chvíli více zabrušovat a věnovat tomu další pozornost.
Na druhou stranu je to neuvěřitelně otravný prvek existence, který byste si nejradši úplně vygumovali z hlavy i ze života. Protože kdo kromě Sheldona Coopera by chtěl mít své bytí postavené na nějaké desetibodové stupnici?
„Pořád sedm?“ ptá se mě manžel, když se asi po dvou hodinách proberu z dočasného kómatu.
„Tak za pět,“ řeknu po chvíli přemýšlení, když porovnám současný stav s předcházejícím.
„Takže na hovno, ale dobrý,“ zhodnotí úspěšné „zvládnutí“ počínajícího záchvatu.
„Jo,“ odpovím znechuceně a pošlu ho do mrazáku vyměnit mi můj zteplalý chladící pytlík za studený.
Deska
o důvěřivosti, úrazu krční páteře a zlých lidech
Některé příběhy se musí stát, aby člověk vůbec uvěřil, že je to možné.
To to je jeden z těch příběhů.
Myslím si, že důvěřivost je přirozenou lidskou vlastností, o kterou člověk přichází až na základě životních zkušeností. V lepším případě lidí okolo, v horším případě svých vlastních. Tato příhoda je ten druhý případ.
V lednu 2013 jsme byli čerstvě přestěhováni jako první nájemníci bytu 1+kk po kompletní rekonstrukci v pavlačáku na brněnském Cejlu. Život na 25 m2 nám nevadil, stejně jsme do toho kamrlíku chodili jen přespat a zbytek času trávili hákováním na univerzitě.
Problém byl, že v bytě od nastěhování netopilo topení a netekla teplá voda. Na leden celkem nepříjemný detail i na Brno. Nadšeně jsme tedy přijali nabídku od správcovské firmy, zahrnující technika na bytě a vyřešení problematické situace. To vše v naší nepřítomnosti.
Když jsme večer přišli domů, pokoj už byl příjemně vytopený a my se po náročném dni v zatuchlém kanclu těšili na večerní koupel a film před spaním.
Člověk míní, život mění
„Tak co si dneska dáme?“ ptal se mě manžel z kuchyně od dřezu s nádobím.
„A co ten Nouzovej východ?“ houkla jsem na něj zpátky z koupelny, stáhla si spoďáry a usedla na toaletu. V tu chvíli už jsem ani nevnímala manželovu odpověď, jen drobný šramot v pozadí. V bezvědomí jsem se sesunula na dlažbu, aniž bych si uvědomila, co se stalo.
„Ali?“ volal marně manžel z kuchyně, protože místo odpovědi slyšel jen ránu a tupé žuchnutí.
„Ali?“ zopakoval svůj dotaz už v poklusu a našel mě v bezvědomí na podlaze koupelny spolu s protipožárním uzávěrem stoupaček. Osmikilová deska se železnou hranou, která zachraňuje životy, mě tehdy málem zabila.
Měla jsem otřes mozku, posunuté krční obratle a otok krční páteře jako prase. Takový roztomilý velbloudí hrb. A svým způsobem vlastně i velké štěstí, bo mi ten poklop mohl taky zlomit vaz nebo mě doživotně nechat cucat jídlo brčkem. To je však jen úhel pohledu. Svým způsobem mi totiž vaz zlomil.
Skončila jsem na několik měsíců v pracovní neschopnosti pro nesnesitelné závratě, nevolnosti, trvalé bolesti hlavy a krční páteře. Nakonec jsem byla nucena přerušit doktorát a s manželem jsme se přestěhovali z Brna zpět do České Třebové. Nic už však nikdy nebylo jako dřív.
Za vším tímhle kolotočem byla drobná chyba technika, který přišel zkontrolovat, proč nám netopí radiátory. Protipožární uzávěr stoupaček bohužel pouze postavil do otvoru, ale zapomněl ho uzamknout. Díky železné hraně tam deska zůstala stát a na oko se tvářila, že je všechno jak má být. Mé usednutí na toaletu však dalo celému sádrokartonovému jádru drobnou vibraci, která nešťastný poklop uvolnila přímo mně za krk.
Jednoduché věci nejsou složité.
Naštěstí se viníci k celé záležitosti postavili čelem. Hned druhý den ráno se zástupci firmy sešli na místě s manželem, vše nafotili a přislíbili plnou spolupráci i kompenzaci. Vzniklou událost nahlásili obratem na pojišťovnu a my se dalších několik měsíců soustředili pouze na mé uzdravení.
Oznámení od pojišťovny, že firma uplatnění škodné události stáhla tak pro nás bylo naprosto nečekané. Šok však přišel až na schůzce s panem “jedunagolftakneotravujte“.
„No, nevim, co jste si mysleli, ale já mám tady na firmě pět lidí, který dosvědčej, že tam v ten den technik vůbec nebyl, takže si nás třeba klidně žalujte, ale nic nám nedokážete a jestli už nemáte nic dalšího, tak já spěchám, sbohem.“ A odešel. My zůstali sami sedět v zasedačce, do které se opíralo podvečerní slunce. Já brečela, manžel zíral s otevřenou pusou a nezmohli jsme se ani na slovo.
Přání pana “jedunagolftakneotravujte“ jsme nakonec splnili a podali trestní oznámení na neznámého pachatele. Největší hrdinové tohohle příběhu jsou kluci od policie, kteří sice neměli na toho zmrda skoro žádné páky, ale aspoň nám dali naději, že existují lidé s vírou ve spravedlnost.
Bohužel pro nás věděl pan “jedunagolftakneotravujte“ od samého začátku co dělá. Od omluv a vtíravých slibů manželovi, přes předstírané řešení problémů s pojišťovnou až po teatrální vystoupení v sídle jeho firmy. Následná obhajoba byla postavená na mé neschopnosti dokázat, že jsem s uzávěrem nemanipulovala já sama. Vážnost situace si na rozdíl od nás uvědomoval od první chvíle a než aby mi platil celý život na trvalé následky, raději sehrál tohle nedůstojné divadlo. A vyšlo mu to.
Chybami se člověk učí
Některé životní lekce jsou tvrdé a bolí. Mě trvalo několik let, než jsem přestala panu “jedunagolftakneotravujte“ přát denně bídnou smrt a škvaření v rozpáleném oleji. Díky němu jsem se však naučila, že je v pořádku nemít rád zlý lidi.*
Co se stalo, stalo se a nejde to změnit ani vzít zpátky.
Ale když už tady o tom tak mluvím, tak mě přeci jenom ještě na závěr napadá: Shoř v pekle, ty šmejde!
*Pro neznalé tématu zlých lidí doporučuji jako základní výukový materiál hodiny pana Kimbla v Policajtovi ze školky.
Dna od půllitru
o nošení brýlí
„Alča totiž neměla brýle, když jsme se poznali,“ říká s oblibou manžel.
„To je pravda,“ dodávám jen s úsměvem.
Brýle nosím už od první třídy základní školy. Ani usazení do šprtské lavice mi nepomohlo k rozeznání soudružkou krasopisně vyvedených písmen na tabuli. Jenže když nepřečtete „Ema má mámu.“ ani „Máma mele maso.“ může to zásadně ohrozit váš další vzdělávací proces.
„Oči jsou ve vývinu, nedělejte si starosti,“ poslouchala maminka několik měsíců. Pomohla až návštěva specializované ordinace v Litomyšli. Závěr byl „neoperovatelná vrozená vada očí“ briskně vyřešená brýlemi na dálku i na blízko o tloušťce tři dioptrie. Věčná památka na mého dědečka, který měl stejnou oční vadu a brýle o tloušťce čočky astronomického teleskopu.
Jako první holce ve třídě s brýlemi se mi tedy dostalo té pocty být titulována jako „ta brejlatá“. Ale furt lepší, než být „ten koktavej“ nebo „ta cikánka“. Ti dostávali od spolužáků mnohem větší bídu.
S dnešními plastovými skly už člověk naštěstí nepozná, jestli má někdo půlky nebo šestky. Ale na začátku devadesátek byste s trochou slunečního svitu už trojkama v pohodě rozdělali oheň. Sklo bylo navíc velmi těžké a jeho životnost prachbídná. Zvláště, když ty brýle furt někde padaly, sklo se nějak nevysvětlitelně poškrábalo nebo si na ně někdo nedopatřením sedl. A ztrácení už by byla úplně samostatná kapitola.
Samo se to
Před pár lety mi však začalo docházet, že vidím lépe bez brýlí než s nimi. Tak dlouho jsem je odkládala bokem, až jsem brýle přestala nosit úplně.
„Může se to stát, že se ta oční vada sama zkoriguje“ dostalo se mi fundovaného vysvětlení od atestovaného očního lékaře.
Ale důvod vlastně nebyl podstatný. Já byla tak ráda! Nošení brýlí není sice žádné drama, ale bez nich je život prostě lepší.
Řekla jsem sbohem otlačenému nosu, mlžení skel nad šálkem čaje, slepeckému bloudění po místnosti při vstupu ze zimy do tepla a nekonečnému hledání hadříku na skla, který člověk nikdy nemá, když ho nejvíce potřebuje.
Sbohem otázko „Neviděl jsi někde moje brejle?“, protože brýle bez brýlí se jednoduše špatně hledají. Těžko říct proč vlastně je pak člověk najde v autokastlíku, v regálu s tričkama v obchodě s oblečením nebo v lednici mezi jogurty a kyselými okurkami. Nebo je má prostě celou dobu na očích.
A sbohem letnímu mžourání bez slunečních brýlí, protože samozatvavovací skla byla retro už v devadesátkách. A slunečnímu klipu na dioptrické brýle (což je mimochodem jeden z nejlepších vynálezů) se tehdy nejvíce přibližovala vyklápěcí skla. Což mít na obličeji prostě nechcete.
Jenže jak modří vědí, nic v životě netrvá věčně.
Znovu a lépe
Nekorigovaná oční vada je totiž častou příčinou migrény. Paradoxně vám však nebudou migrénu spouštět čtyři dioptrie, na které se vám nechcou nosit brýle, protože vám to více sluší bez nich. Ale spíše půl dioptrie, o které ani nemusíte vědět, že ji máte. Oko totiž není žádný hlupák. Velmi rychle zjistí, že snažit se „dorovnat“ vysokou dioptrii nemá vůbec cenu. Ale tu půlku bude doostřovat od ranního rozlepení očí až do chvíle, než usnete u Přátel. A výsledkem budou podrážděná nervová vlákna, přetížené oční svaly a slušný základ pro bolesti hlavy.
Přeměřením těch mých zázračně uzdravených očí se ukázalo, že tam přeci jen nějaké dioptrie mám. Nalevo 0,75 a napravo 0,5. Naštěstí už jsou dnes brýle spíše módním doplňkem než zdravotní pomůckou, takže nadávky jako okoun nebo brejlovec mohou dál upadat v zapomnění.
Ta má extraordinérní migréna se sice ani s brýlemi nikam neodporoučela, ale proč bych jí dávala další náboje. Už tak má na mě slušně nabito.
Alespoň má teď ten můj manžel zase o něco jasnější obrysy.
Jsem v lese …
o tom, jak jsem přišla o práci
Ten výhled z okna jsem milovala.
Svitavská lesní správa byla (a je) úžasné místo. Starý dům ve vilové čtvrti, vrzající schody, špaletová okna a toaleta splachovaná vodou z horní nádržky zatažením za dvoumetrový provázek. A plný srdcařů, zkušených matadorů co žijí pro les.
Když jsem po letech přijala, že se můj zdravotní stav neshoduje s požadavky na akademického pracovníka, podařilo se mi nečekaně sehnat zaměstnání u státního podniku Lesy České republiky.
Do dnes podezřívám svého vedoucího z Hradce Králové, že mě přijal, protože mu to přišlo vtipné.
„Dobrý den, u telefonu Alice Suchá, správa toků.“
Představení do telefonu, které umělo prolomit ledy. Vtipnými příjmeními se to u nás ostatně jen hemžilo. Kolegové Muška, Jedlička či Hromádka byli v kombinaci se Suchou duem k popukání. Jen nás strčit do mikrovlnky. Vzhledem k mému vzdělání a obecné oblibě lesa a vody byl „adjunkt organizační jednotky LČR: Správa toků – oblast povodí Labe“ doslova vysněným zaměstnáním.
„Chceš mi říct, že tě platěj za to, že chodíš po lese?“ zlehčoval občas manžel důležitost každoroční kontroly stavu obhospodařovaných vodních toků a degradoval ji na obyčejnou vycházku lesem.
„Ano,“ usmívala jsem se na celé kolo, když jsme si spolu vykračovali po cestě podél potoka. Ale bylo toho mnohem víc, co mě tam opravdu bavilo. Věnovala jsem se lesní pedagogice, jezdila jako vedoucí na příměstský i klasický tábor pro děti zaměstnanců, s kolegy na kontroly vodních staveb, psala jsem kroniku nebo organizovala výjezdní poradu. Pro tohle všechno okolo člověk rád překousl to nekonečné papírování. Tabulky jejichž význam už možná neznal ani původní autor, výkazy práce nebo dohánění desítky let starých restů.
Bez zaměstnání
V lednu 2019 jsem šéfovi oznámila, že budu mít z důvodu hospitalizace tři dny neschopenku. Ani mě samotnou by v té době nenapadlo, že už se za svůj pracovní stůl ve Svitavách nikdy neposadím. Dny se protáhly v týdny, týdny v měsíce, a nakonec jsem po dvou letech v pracovní neschopnosti neprošla mimořádnou lékařskou prohlídkou. Z důvodu zdravotní nezpůsobilosti byl můj pracovní poměr ukončen a já jen odevzdala služební mobil, kartičku a klíče od kanceláře. Moji práci už si za ty dva roky dávno převzali jiní a co si nikdo nepřevzal, to prý není důležité.
Ač byly všechny úkony vzhledem k dlouhodobému vývoji očekávatelné, stejně to pro mě byla rána. Přibližně v té stejné době mi byl přiznán první stupeň invalidního důchodu a já začala řešit, co může člověk v mém zdravotním stavu vykonávat za zaměstnání.
„Nezvládnu nikam dojíždět ani docházet, nezvládnu nic manuálně náročného, nezvládnu pravidelnou pracovní dobu a v součtu nezvládnu víc jak pár hodin týdně,“ vyjmenovala jsem své reálné možnosti paní úřednici za přepážkou. Moc se na to netvářila.
„My bychom vám velice rádi pomohli, ale bohužel vám neumíme nabídnout žádné zaměstnání, které by odpovídalo vašemu zdravotnímu stavu,“ vypořádal se se mnou nakonec po pár měsících místně příslušný úřad práce.
„Nejlepší by bylo, kdybyste měla plný invalidní důchod.“
To by samozřejmě bylo nejlepší. Jenže dle platné legislativy umí migréna snížit vaši pracovní schopnost maximálně o 35 % a člověk s prvním stupněm invalidity má v podstatě povinnost pracovat. Nebo se to od něj minimálně očekává a taktně mu to stát naznačuje prostřednictvím výše vypláceného invalidního důchodu.
„To se asi můžu jít tak akorát napást,“ povzdechla jsem si.
Nakonec jsem si na internetu našla práci z domu v chráněné dílně. Mám úvazek nula nula prd a výplatu na hranici špatného vtipu. Ale hradí za mě zdravotní i sociální pojištění a práci můžu dělat ve chvíli, kdy se na to cítím. Co na tom, že to i tak občas vůbec nedávám a už jsem tři čtvrtě roku na neschopence.
Stát říká, že to v pohodě zvládnu.
Síla zvyku
o prahu bolesti
Větu „To vás přece nemůže tak moc bolet!“ mi už párkrát v životě chrstl někdo z doktorů nebo sestřiček přímo do ksichtu. Kýbl vařícího oleje vždycky v tu nejnevhodnější dobu.
Jediná správná odpověď na ní je „Může.“, ale převážně zvládnu jen mlčet, brečet nebo dál zvracet.
O bolesti je obecně rozšířena spousta mýtů, polopravd a kardinálních nesmyslů, které přetrvávají nejen u laické veřejnosti, ale paradoxně i v lékařských kruzích. Do jedné z těchto kategorií se řadí předpoklad, že na bolest si člověk zvykne a automaticky se mu přitom zvyšuje práh bolesti.
Nezvykne. A nezvyšuje.
Dlouhodobá bolest paradoxně působí tak, že začnete být k bolesti mnohem citlivější. Mnohem dříve vám začne vadit a její sílu vnímáte mnohem intenzivněji.
Prokázaným faktem je tzv. paměť bolesti v mozku, kterou si lze dobře demonstrovat na příkladu dítěte, které je vystaveno silným bolestivým podnětům. Tato skutečnost vede v dospělosti k nižšímu prahu bolesti, větší citlivosti k bolesti a k větší náchylnosti ke vzniku bolesti chronické.
Vzhledem k tomu, že mám migrény diagnostikované neurologem ještě za Karla Klacka, tedy v roce 1988 ve věku tří let, tak zde vidím celkem zřetelnou paralelu mezi výše uvedenými poznatky a mojí současnou realitou.
Ať už však byla příčina vzniku tohoto onemocnění v raném věku jakákoliv, na rozdíl od všeho ostatního, co můj mozek dlouhodobě ostentativně ignoruje a o zapamatování nejeví sebemenší zájem, paměť bolesti zafungovala špičkově. Není divu, že na data, čísla a cizí jazyky už nemá kapacitu.
Ano, mozek si může zvyknout na bolest a neoznamovat jí tak intenzivně. Ale má to háček. Tímto mechanismem totiž dochází ke vzniku bolesti chronické. Sice méně intenzivní, ale o to více otravující život a každodenní aktivity. Chronická bolest způsobuje předrážděnost nervových vláken vedoucích bolest, která pak reagují nejen na signály bolesti, ale i na jiné podněty (světlo, hluk, tlak apod.), které pro běžné lidi bolestivé nejsou.
Klinické bolesti jako takové se v obecné populaci u různých osob velmi liší. Vnímání bolesti může ovlivnit několik faktorů, jako jsou pozornost, očekávání bolesti, kognitivní a emoční stavy, spánkové návyky nebo stres. Mozek pacientů s migrénou navíc abnormálně zpracovává všechny senzorické informace.
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC6082953/Pokud se navíc narodíte s dispozicí k migréně, pravděpodobně je vaše nervová soustava už od samého začátku mnohem citlivější na podněty z venku a má už v samém základu nižší práh bolesti.
Nižší práh bolesti a zvýšená citlivost na bolest jsou tedy jak primárním rizikovým faktorem, tak sekundárním důsledkem recidivy migrény.
Člověk si tedy nevybere. Třetí možnost, tedy život bez bolesti, v tomto případě asi není ve hře.
Úsměv prosím
Toto nastavení se dle mé dosavadní zkušenosti dá jen velmi těžko změnit. Bojovat proti fyziologickému procesu, který v těle probíhá již skoro 40 let, je úkolem na úrovní změny pohlaví. Ač některé vědecké studie tvrdí, že přenastavení vnímání bolesti se dá napomoci jednoduchými kroky.
Například dle disertační práce z University of California měli pacienti, kteří se během akutní fyzické bolesti usmívali, výrazně vyšší práh bolesti než pacienti, kteří dělali bolestivé grimasy. Předpokladem je, že mimické svaly obličeje aktivují uvolňování endorfinů, dopaminu a serotoninu.
Další studie zase tvrdí, že je možné si psychickou cestou o něco zvýšit práh bolesti vykřikováním sprostých nadávek. Hypotézou tohoto objevu je, že aktivací mozkového centra amygdala dojde k uvolnění adrenalinu, který má analgetické účinky.
Zkusím se tedy příště na urgentu více usmívat a sprostě u toho nadávat. Přestože modřiny z mé nedávné nemocniční eskapády se mi na rukách ještě ani nestačily vstřebat.
„Máte nezvykle nízký práh bolesti, takže vám budeme muset podávat něco silnějšího,“ řekla mi ošetřující lékařka. Několik dalších dní jsem si užila na injekcích preparátu, jehož strukturální a chemická podobnost s kokainem je čistě náhodná. Pravděpodobnost, že mi cenění zubů za současného vykřikování „do prdele“ a „seru na to“ pomohou, tak není příliš vysoká.
Ale vyzkoušet se to musí. Úplně to totiž vidím v barvách.
V tunelu
o magnetické rezonanci
„Nepředpokládám, že v té vaší hlavě něco najdeme, ale asi tím nic nezkazíme,“ řekla mi před pár měsíci moje ošetřující neuroložka.
Taky jsem nepředpokládala, že by se tam něco našlo.
Po dvanácti letech mě čekala kontrolní magnetická rezonance. Mozek servírovaný jako plátky sašimi.
V tunelu už jsem byla v životě několikrát. Nejen pro bolesti hlavy, ale také s krční páteří a kvůli rozsekanému kotníku. Dalo by se tedy říci, že už jsem ostřílený tunelář.
Tentokrát to však bylo jiné. Měla jsem totiž rýmu!
Na toto konkrétní vyšetření objednává specializované pracoviště ve FN Motol pouze na sobotu nebo neděli. V jiné dny to prý nejde. Někdo tedy jede o víkendu na zámek, do ZOO nebo na romantický wellness pobyt. Já jsem podnikla celodenní výlet do Prahy. Taky možnost. Akorát bez vánočních trhů, punče a tlačenice před orlojem.
Do centra zobrazovacích metod v prvním podzemním podlaží nemocnice je nutné dorazit o 20 minut dříve, než na čas, na který jste objednáni. Takové blbuvzdorné opatření, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům.
Před samotným vyšetřením musí člověk pročíst a vyplnit několik formulářů, ve kterých místopřísežně odpřisáhne, že není ani nemůže být v jiném stavu, nemá kardiostimulátor, robotický mozek, kochleární implantát nebo jiné kovové vymoženosti pomáhající držet pohromadě vak tvořený 50 až 60 procenty z vody, kterému běžně říkáme tělo.
„A slečno, nezapomeňte si sundat všechny řetízky, hodinky, naušnice, rovnátka, pírsingy a podobně. To by taky nebylo dobré,“ instruuje mě před vstupem do svlékací kabinky milá paní sestřička.
„Až k nám pujdete příště, tak si vemte legíny. Je tam docela zima, tak si nechte alespoň ponožky. Samotné vyšetření bude trvat asi 45 minut, tak snad nám mezitím nezmrznete,“ pokračuje v instruktáži.
„A netrpíte klaustrofobií, že ne?“
„Naštěstí ne. Někde jsem četla, že je dobré zavřít oči a zpívat si v hlavě písničky,“ ubezpečuji paní o své zevrubné přípravě na to, co mě čeká.
Hurá na to
„Tak supr. Tak si tady lehněte, hlavu položte do téhle podložky, jé vy ste vážně dlouhá, tak se ještě posuňte, teď vás přikrejeme, na uši vám dám takováhle slušivá sluchátka a pak celou hlavu ještě překryjeme touhle mřížkou. Hlavně se vůbec nehýbejte, ať se nemusí opakovat sekvence a kdyby něco, tak zmáčkněte na čudlík a my to zastavíme,“ vrazí mi do ruky tlačítko a odchází do kabinky pro obsluhu.
Když začnu zajíždět do tunelu, oči už mám zavřené a zpívám si něco od Žalmana.
Cca po pěti písničkách si začnu velmi nezodpovědně libovat, jak to jde všechno dobře. Neteče mi nudle po tváři ani se mi nechce kýchat. Přesně tohle uvědomění má však jen jeden jediný efekt: okamžitě mě začne nesnesitelně svrbět nos!
„Ne ne ne ne ne!“ běží mi hlavou. „Dej na hrob můj, barevný šál,“ začnu si hned pobrukovat, abych zahnala nutkání k nevyhnutelnému kýchnutí. Těch následujících pár vteřin, které jsem ustála s tikem v oku, mi přišlo jako celá věčnost.
„Tak, a máte to za sebou,“ uslyším po dalších dvaceti minutách známý hlas. Mám pocit, že jsem dokonce na okamžik usnula. Ač celý proces provází rachot připomínající mlácení kladivem do kolejnice, způsobený překlápěním magnetických polí, jedná se o neinvazivní a naprosto bezpečné vyšetření. Na rozdíl od CT nebo rentgenu, které jsou postaveny na ionizačním záření, využívá MRI pouze silné elektromagnetické vlnění.
Magnetická rezonance mozku slouží u migrény primárně k vyloučení jiné příčiny bolestí hlavy (artefakty, poruchy odtoku žilní krve z mozku, drobný zánět apod.). Pro migrénu bohužel neexistuje žádné cílené vyšetření, které by tuto diagnózu jednoznačně prokázalo.
„Výsledky budou za dva týdny u vašeho ošetřujícího lékaře,“ dozvím se při odchodu.
Mozek tam raději nečekám. Spíš opičáka mlátícího na činely, drátek držící uši nebo kazeťák donekonečna přehrávající slova „nádech“ a „výdech“.