Dna od půllitru

o nošení brýlí

„Alča totiž neměla brýle, když jsme se poznali,“ říká s oblibou manžel.

„To je pravda,“ dodávám jen s úsměvem.

Brýle nosím už od první třídy základní školy. Ani usazení do šprtské lavice mi nepomohlo k rozeznání soudružkou krasopisně vyvedených písmen na tabuli. Jenže když nepřečtete „Ema má mámu.“ ani „Máma mele maso.“ může to zásadně ohrozit váš další vzdělávací proces.

„Oči jsou ve vývinu, nedělejte si starosti,“ poslouchala maminka několik měsíců. Pomohla až návštěva specializované ordinace v Litomyšli. Závěr byl „neoperovatelná vrozená vada očí“ briskně vyřešená brýlemi na dálku i na blízko o tloušťce tři dioptrie. Věčná památka na mého dědečka, který měl stejnou oční vadu a brýle o tloušťce čočky astronomického teleskopu.

Jako první holce ve třídě s brýlemi se mi tedy dostalo té pocty být titulována jako „ta brejlatá“. Ale furt lepší, než být „ten koktavej“ nebo „ta cikánka“. Ti dostávali od spolužáků mnohem větší bídu.

S dnešními plastovými skly už člověk naštěstí nepozná, jestli má někdo půlky nebo šestky. Ale na začátku devadesátek byste s trochou slunečního svitu už trojkama v pohodě rozdělali oheň. Sklo bylo navíc velmi těžké a jeho životnost prachbídná. Zvláště, když ty brýle furt někde padaly, sklo se nějak nevysvětlitelně poškrábalo nebo si na ně někdo nedopatřením sedl. A ztrácení už by byla úplně samostatná kapitola.

Samo se to

Před pár lety mi však začalo docházet, že vidím lépe bez brýlí než s nimi. Tak dlouho jsem je odkládala bokem, až jsem brýle přestala nosit úplně.

„Může se to stát, že se ta oční vada sama zkoriguje“ dostalo se mi fundovaného vysvětlení od atestovaného očního lékaře.

Ale důvod vlastně nebyl podstatný. Já byla tak ráda! Nošení brýlí není sice žádné drama, ale bez nich je život prostě lepší.

Řekla jsem sbohem otlačenému nosu, mlžení skel nad šálkem čaje, slepeckému bloudění po místnosti při vstupu ze zimy do tepla a nekonečnému hledání hadříku na skla, který člověk nikdy nemá, když ho nejvíce potřebuje.

Sbohem otázko „Neviděl jsi někde moje brejle?“, protože brýle bez brýlí se jednoduše špatně hledají. Těžko říct proč vlastně je pak člověk najde v autokastlíku, v regálu s tričkama v obchodě s oblečením nebo v lednici mezi jogurty a kyselými okurkami. Nebo je má prostě celou dobu na očích.

A sbohem letnímu mžourání bez slunečních brýlí, protože samozatvavovací skla byla retro už v devadesátkách. A slunečnímu klipu na dioptrické brýle (což je mimochodem jeden z nejlepších vynálezů) se tehdy nejvíce přibližovala vyklápěcí skla. Což mít na obličeji prostě nechcete.

Jenže jak modří vědí, nic v životě netrvá věčně.

Znovu a lépe

Nekorigovaná oční vada je totiž častou příčinou migrény. Paradoxně vám však nebudou migrénu spouštět čtyři dioptrie, na které se vám nechcou nosit brýle, protože vám to více sluší bez nich. Ale spíše půl dioptrie, o které ani nemusíte vědět, že ji máte. Oko totiž není žádný hlupák. Velmi rychle zjistí, že snažit se „dorovnat“ vysokou dioptrii nemá vůbec cenu. Ale tu půlku bude doostřovat od ranního rozlepení očí až do chvíle, než usnete u Přátel. A výsledkem budou podrážděná nervová vlákna, přetížené oční svaly a slušný základ pro bolesti hlavy.

Přeměřením těch mých zázračně uzdravených očí se ukázalo, že tam přeci jen nějaké dioptrie mám. Nalevo 0,75 a napravo 0,5. Naštěstí už jsou dnes brýle spíše módním doplňkem než zdravotní pomůckou, takže nadávky jako okoun nebo brejlovec mohou dál upadat v zapomnění.

Ta má extraordinérní migréna se sice ani s brýlemi nikam neodporoučela, ale proč bych jí dávala další náboje. Už tak má na mě slušně nabito.

Alespoň má teď ten můj manžel zase o něco jasnější obrysy.