Zdraví
Z jiného soudku
o slinivce
Bolavé bříško ke mně patří od dětství, jako ta moje bolavá hlava.
S pravidelností preventivní prohlídky u gynekologa jsem kvůli tomu končila v nemocnici. Ale protože se nikdy na nic zásadního nepřišlo, vždy mě po pár kapačkách, Smectách a s doporučením ke gastroenterologovi zase poslali domu.
„A kde vás to bolí?“
„No, tady v tom trojuhelníku pod žebrama a pak jakoby ledviny,“ opakuji až do zblbnutí už několik desetiletí.
„Na retgenu ani ultrazvuku nic není. Gastroskopie byla také v pořádku. Takže jste asi něco špatnýho snědla nebo to máte od psychiky,“ uzavírali pravidelně lékaři mé hospitalizace a já dalších pár týdnů zobala Helicid proti překyselení žaludku.
Když mě 14. prosince 2023 ve dvě ráno odvážela záchranka, čekala jsem podobný průběh. Poprvé se však doktorovi na urgentu „něco nezdálo“ a já šla mimo tradiční zobrazovací metody i na CT břicha. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se na prahu čtyřicítky dozvím o vrozené anomálii slinivky.
Pancreas divisum je vývojová anomálie slinivky břišní, v jejímž důsledku dochází ke splynutí ventrální a dorzální části slinivky a k nesprávnému napojení vývodu odvádějícího pankreatické šťávy. Dochází k váznutí pankreatického sekretu, čímž se pancreas divisum stává predispozicí pro vznik pankreatitid.
https://www.wikiskripta.eu/w/Pancreas_divisumV jejím důsledku jsem od prosince prodělala pět atak akutní pankreatitidy, 3x mě odvážela záchranka, asi 130x jsem zvracela, dostala jsem cca 25 injekcí Dolsinu, zhubla jsem čtyři kila a byla jsem na dvou operacích.
Slinivka v hlavní roli
Po první „smrti z vyděšení“ („Mohla by to být rakovina slinivky paní Suchá, uvidíme co ukáže magnetická rezonance.“) se mi hrozně ulevilo. Roky jsem přesvědčovala samu sebe, že mě to břicho nebolí. Dokud to jen trochu šlo, snažila jsem se všechny nepříjemné pocity ignorovat a tvářit se, že tam nejsou. Před sebou i před okolím.
Akutní pankreatitida je zánětlivé onemocnění slinivky břišní. Projevuje se úpornou bolestí břicha v nadbřišku s vystřelováním do zad a mezi lopatky, zvracením, průjmem či třesavkou. Nejčastější příčinou je alkohol a žlučníkové kameny. Mírný záchvat může zůstat nediagnostikován, naopak těžká forma (cca 25 % případů) může mít fatální následky. Pankreatitida se léčí úplnou dietou, zvýšeným příjmem tekutin a podáváním analgetik proti bolesti.
https://www.lf.upol.cz/fileadmin/userdata/LF/hippokratuv_dum/obory/Interna_Gastro/Akutni_pankreatitida.pdfPokud bych měla vysvětlit nezainteresovanému člověku, jaká je akutní pankreatitida, použila bych příklad své babičky. Ta si takových záchvatů protrpěla v životě několik (alespoň víme, odkud vítr fouká) a vždycky říkala, že to byla nejhorší věc, která se jí v životě stala. Zásadní informací však je, že mluvíme o ženě, která byla v 50. letech vězněna komunisty, držena v temnici a mlácena při výsleších tak, že jí zlámali žebra, utrhli dělohu a poškodili močový měchýř.
Proč se slinivka s tou svou vývojovou nedokonalostí definitivně „sesypala“ zrovna tady a teď, se můžu jenom dohadovat. Ale jsem vlastně ráda, že mi vydržela skoro 40 let sloužit. A věřím, že mi minimálně ještě jednou tak dlouho sloužit bude.
Jako každému, kdo se léta trápil s nevysvětlitelným zdravotním problémem, se mi vyřčením diagnózy změnil život. Člověk není rád, že má nějaký zdravotní problém. Ale je rád, že ví, s čím se potýká.
Motol 2.0
Po sérii nezbytných vyšetření v Motolské nemocnici jsem se upnula na plánovaný zákrok papilotomie metodou ERCP (Endoskopická retrográdní cholangiopankreatikografie). Laicky to chápu jako kombinaci rentgenu a polykání hadice. Naivně jsem se domnívala, že se tím mé problémy vyřeší. Když se však první operace v analgosedaci nevydařila a bylo nutné jí po pár týdnech zopakovat v celkové anestezii, pochopila jsem, že ta cesta nebude ani tentokrát přímočará. Spíš klikatá jak sousedova cesta z hospody a trnitá jak šípkový keř na naší zahradě.
Při druhé operaci mi do toho mého nefunkčního vývodu strčili šest centimetrů dlouhou plastovou trubičku (tzv. pankreatický stent), který mi za tři měsíce buď vyndají nebo vymění za nový. Blbí je, že komplikací tohoto zákroku je následný vznik akutní pankreatitidy. Slinivka totiž opravdu nerada, když do ní někdo šťouchá. A ta moje slinivka je po letech dráždění váznoucím pankreatickým sekretem doslova přecitlivělá.
Takže je to zatím trochu začarovaný kruh.
Dva týdny v nemocnici, další dva týdny, než se tělo alespoň trochu vzpamatuje. Přísná pankreatická dieta (nic smaženého, grilovaného, tučného, nadýmavého, kořeněného apod.), zobat několikrát denně léky, jak kdyby mi bylo devadesát, a brzo se zase uvidíme. A tak se láduju toastovým chlebem s práškama a čekám.
Další operace mě čeká v září. Doufám, že dostanu zase postel u okna.
Dna od půllitru
o nošení brýlí
„Alča totiž neměla brýle, když jsme se poznali,“ říká s oblibou manžel.
„To je pravda,“ dodávám jen s úsměvem.
Brýle nosím už od první třídy základní školy. Ani usazení do šprtské lavice mi nepomohlo k rozeznání soudružkou krasopisně vyvedených písmen na tabuli. Jenže když nepřečtete „Ema má mámu.“ ani „Máma mele maso.“ může to zásadně ohrozit váš další vzdělávací proces.
„Oči jsou ve vývinu, nedělejte si starosti,“ poslouchala maminka několik měsíců. Pomohla až návštěva specializované ordinace v Litomyšli. Závěr byl „neoperovatelná vrozená vada očí“ briskně vyřešená brýlemi na dálku i na blízko o tloušťce tři dioptrie. Věčná památka na mého dědečka, který měl stejnou oční vadu a brýle o tloušťce čočky astronomického teleskopu.
Jako první holce ve třídě s brýlemi se mi tedy dostalo té pocty být titulována jako „ta brejlatá“. Ale furt lepší, než být „ten koktavej“ nebo „ta cikánka“. Ti dostávali od spolužáků mnohem větší bídu.
S dnešními plastovými skly už člověk naštěstí nepozná, jestli má někdo půlky nebo šestky. Ale na začátku devadesátek byste s trochou slunečního svitu už trojkama v pohodě rozdělali oheň. Sklo bylo navíc velmi těžké a jeho životnost prachbídná. Zvláště, když ty brýle furt někde padaly, sklo se nějak nevysvětlitelně poškrábalo nebo si na ně někdo nedopatřením sedl. A ztrácení už by byla úplně samostatná kapitola.
Samo se to
Před pár lety mi však začalo docházet, že vidím lépe bez brýlí než s nimi. Tak dlouho jsem je odkládala bokem, až jsem brýle přestala nosit úplně.
„Může se to stát, že se ta oční vada sama zkoriguje“ dostalo se mi fundovaného vysvětlení od atestovaného očního lékaře.
Ale důvod vlastně nebyl podstatný. Já byla tak ráda! Nošení brýlí není sice žádné drama, ale bez nich je život prostě lepší.
Řekla jsem sbohem otlačenému nosu, mlžení skel nad šálkem čaje, slepeckému bloudění po místnosti při vstupu ze zimy do tepla a nekonečnému hledání hadříku na skla, který člověk nikdy nemá, když ho nejvíce potřebuje.
Sbohem otázko „Neviděl jsi někde moje brejle?“, protože brýle bez brýlí se jednoduše špatně hledají. Těžko říct proč vlastně je pak člověk najde v autokastlíku, v regálu s tričkama v obchodě s oblečením nebo v lednici mezi jogurty a kyselými okurkami. Nebo je má prostě celou dobu na očích.
A sbohem letnímu mžourání bez slunečních brýlí, protože samozatvavovací skla byla retro už v devadesátkách. A slunečnímu klipu na dioptrické brýle (což je mimochodem jeden z nejlepších vynálezů) se tehdy nejvíce přibližovala vyklápěcí skla. Což mít na obličeji prostě nechcete.
Jenže jak modří vědí, nic v životě netrvá věčně.
Znovu a lépe
Nekorigovaná oční vada je totiž častou příčinou migrény. Paradoxně vám však nebudou migrénu spouštět čtyři dioptrie, na které se vám nechcou nosit brýle, protože vám to více sluší bez nich. Ale spíše půl dioptrie, o které ani nemusíte vědět, že ji máte. Oko totiž není žádný hlupák. Velmi rychle zjistí, že snažit se „dorovnat“ vysokou dioptrii nemá vůbec cenu. Ale tu půlku bude doostřovat od ranního rozlepení očí až do chvíle, než usnete u Přátel. A výsledkem budou podrážděná nervová vlákna, přetížené oční svaly a slušný základ pro bolesti hlavy.
Přeměřením těch mých zázračně uzdravených očí se ukázalo, že tam přeci jen nějaké dioptrie mám. Nalevo 0,75 a napravo 0,5. Naštěstí už jsou dnes brýle spíše módním doplňkem než zdravotní pomůckou, takže nadávky jako okoun nebo brejlovec mohou dál upadat v zapomnění.
Ta má extraordinérní migréna se sice ani s brýlemi nikam neodporoučela, ale proč bych jí dávala další náboje. Už tak má na mě slušně nabito.
Alespoň má teď ten můj manžel zase o něco jasnější obrysy.
V tunelu
o magnetické rezonanci
„Nepředpokládám, že v té vaší hlavě něco najdeme, ale asi tím nic nezkazíme,“ řekla mi před pár měsíci moje ošetřující neuroložka.
Taky jsem nepředpokládala, že by se tam něco našlo.
Po dvanácti letech mě čekala kontrolní magnetická rezonance. Mozek servírovaný jako plátky sašimi.
V tunelu už jsem byla v životě několikrát. Nejen pro bolesti hlavy, ale také s krční páteří a kvůli rozsekanému kotníku. Dalo by se tedy říci, že už jsem ostřílený tunelář.
Tentokrát to však bylo jiné. Měla jsem totiž rýmu!
Na toto konkrétní vyšetření objednává specializované pracoviště ve FN Motol pouze na sobotu nebo neděli. V jiné dny to prý nejde. Někdo tedy jede o víkendu na zámek, do ZOO nebo na romantický wellness pobyt. Já jsem podnikla celodenní výlet do Prahy. Taky možnost. Akorát bez vánočních trhů, punče a tlačenice před orlojem.
Do centra zobrazovacích metod v prvním podzemním podlaží nemocnice je nutné dorazit o 20 minut dříve, než na čas, na který jste objednáni. Takové blbuvzdorné opatření, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům.
Před samotným vyšetřením musí člověk pročíst a vyplnit několik formulářů, ve kterých místopřísežně odpřisáhne, že není ani nemůže být v jiném stavu, nemá kardiostimulátor, robotický mozek, kochleární implantát nebo jiné kovové vymoženosti pomáhající držet pohromadě vak tvořený 50 až 60 procenty z vody, kterému běžně říkáme tělo.
„A slečno, nezapomeňte si sundat všechny řetízky, hodinky, naušnice, rovnátka, pírsingy a podobně. To by taky nebylo dobré,“ instruuje mě před vstupem do svlékací kabinky milá paní sestřička.
„Až k nám pujdete příště, tak si vemte legíny. Je tam docela zima, tak si nechte alespoň ponožky. Samotné vyšetření bude trvat asi 45 minut, tak snad nám mezitím nezmrznete,“ pokračuje v instruktáži.
„A netrpíte klaustrofobií, že ne?“
„Naštěstí ne. Někde jsem četla, že je dobré zavřít oči a zpívat si v hlavě písničky,“ ubezpečuji paní o své zevrubné přípravě na to, co mě čeká.
Hurá na to
„Tak supr. Tak si tady lehněte, hlavu položte do téhle podložky, jé vy ste vážně dlouhá, tak se ještě posuňte, teď vás přikrejeme, na uši vám dám takováhle slušivá sluchátka a pak celou hlavu ještě překryjeme touhle mřížkou. Hlavně se vůbec nehýbejte, ať se nemusí opakovat sekvence a kdyby něco, tak zmáčkněte na čudlík a my to zastavíme,“ vrazí mi do ruky tlačítko a odchází do kabinky pro obsluhu.
Když začnu zajíždět do tunelu, oči už mám zavřené a zpívám si něco od Žalmana.
Cca po pěti písničkách si začnu velmi nezodpovědně libovat, jak to jde všechno dobře. Neteče mi nudle po tváři ani se mi nechce kýchat. Přesně tohle uvědomění má však jen jeden jediný efekt: okamžitě mě začne nesnesitelně svrbět nos!
„Ne ne ne ne ne!“ běží mi hlavou. „Dej na hrob můj, barevný šál,“ začnu si hned pobrukovat, abych zahnala nutkání k nevyhnutelnému kýchnutí. Těch následujících pár vteřin, které jsem ustála s tikem v oku, mi přišlo jako celá věčnost.
„Tak, a máte to za sebou,“ uslyším po dalších dvaceti minutách známý hlas. Mám pocit, že jsem dokonce na okamžik usnula. Ač celý proces provází rachot připomínající mlácení kladivem do kolejnice, způsobený překlápěním magnetických polí, jedná se o neinvazivní a naprosto bezpečné vyšetření. Na rozdíl od CT nebo rentgenu, které jsou postaveny na ionizačním záření, využívá MRI pouze silné elektromagnetické vlnění.
Magnetická rezonance mozku slouží u migrény primárně k vyloučení jiné příčiny bolestí hlavy (artefakty, poruchy odtoku žilní krve z mozku, drobný zánět apod.). Pro migrénu bohužel neexistuje žádné cílené vyšetření, které by tuto diagnózu jednoznačně prokázalo.
„Výsledky budou za dva týdny u vašeho ošetřujícího lékaře,“ dozvím se při odchodu.
Mozek tam raději nečekám. Spíš opičáka mlátícího na činely, drátek držící uši nebo kazeťák donekonečna přehrávající slova „nádech“ a „výdech“.
Jen si tak trochu písknout
o tom, jak mi život otravuje tinnitus
„Slyšíš to taky?“ ptám se manžela a mnu si levé ucho.
„Co myslíš?“ zvedne na mě oči od knihy. „To hučení?“
„Ne, to je lednička,“ zabručím nespokojeně. „To pískání přece,“ přitlačím si prsty na obě uši a zase pustím.
„Jaký pískání?“ zeptá se a tentokrát už se ani neobtěžuje mi věnovat více pozornosti.
„Takže neslyšíš,“ řeknu už spíš jen pro sebe a zkusím si ještě jednou zacpat uši a zase je pustit.
Pííííííííííísk. Je to tam furt.
V hlavě
Tinnitus mě trápí od úrazu krční páteře. Nepříjemné chronické pískání v uších mi dělá trvalou společnost, ať pracuju, koukám na televizi či jdu spát. Na činnosti mu v podstatě nezáleží.
Tinnitus je označení pro obtěžující zvonění, pískání, šelest, hučení, lupání nebo šumění v uších. Má různé mechanizmy vzniku i úrovně intenzity.
https://www.solen.cz/pdfs/med/2011/09/09.pdfNa čem mu naopak opravdu záleží, je míra pozornosti. Čím více se totiž na neodbytné pískání zaměříte, tím více vám začne otravovat život. Jenže ignorovat tinnitus je jako snažit se ignorovat komára, který vám začne bzučet okolo hlavy, jen co zhasnete lampičku na nočním stolku. Možná vám na okamžik pomůže, když si přetáhnete peřinu přes hlavu. Ale to dotěrné bzučení tam stále někde je a dříve nebo později vás i ta peřina začne dusit.
V konečném důsledku se můžete dostat až do velmi nepříjemné spirály, o které ví své například cestovatel Láďa Zibura. A dostat se z ní ven není úplně jednoduché.
Nehuč!
Když se otravné pískání objevilo v mé hlavě, absolvovala jsem obvyklé lékařské kolečko zakončené potvrzením diagnózy na foniatrii. Vzhledem k mechanismu vzniku však nebojuji s příčinou, ale s důsledkem. A boj je to skutečně nerovný, jelikož se snažíte ignorovat něco, co je s vámi 24 hodin denně. Při chronické bolesti hlavy je navíc člověk na jakékoliv ruchy doslova přecitlivělý, takže neodbytné pískání vnímá o to intenzivněji.
„Prosím ztiš to, hrozně to řve,“ řeknu snad u každého filmu. Kina považuji obecně za brutálně hlasitá, na koncerty už vůbec nechodím, na kytaru nehraju a ze společnosti, ve které se baví více jak tři lidi, se raději nenápadně vytratím.
Paradoxně k výše uvedenému nemůžu být v tichu. A tak mi doma ve smyčce jedou Přátelé, Teorie velkého třesku, Městečko záhad, Taková moderní rodinka, Most, Čtvrtá hvězda a Brooklyn 99. Notoricky známé odrhovačky, které mají za úkol překrýt otravné pískání a nedat mu prostor znepříjemňovat mi život.
Někomu pomáhají zejména před spaním různé barevné druhy šumu, které jsou i doporučovány odbornou veřejností. Ale mně v zásadě jakýkoliv šum obtěžuje úplně stejně, jako tinnitus samotný.
„Vopravdu žádný pískání neslyšíš?“ ptám se znovu asi o hodinu později, když manžel vyndává nádobí z myčky.
„Vopravdu ne“ odpoví nabručeně a máchá u toho utěrkou.
„Hodíš mi to na ksicht?“ zeptám se při pohledu na kus hadru opouštějící plavmo sevření pravé ruky a za vteřinu již huhlám zpod mokré pokrývky mého obličeje „A pomohlo to?“.
„Ne. Taky tě furt slyším.“
Soud
o tom, jak to chodí v jednací síni
“ … mám rád vůní tvíků … že … “ zpívali jsme dnes s manželem v autě. Vezl mě do Pardubic ke Krajskému soudu a nezbylo nám než nahradit oblíbené Rádio Orlicko něčím místně dostupným. Hlavní ale bylo udržet si dobrou náladu a nepo*rat se z toho.
Domnívám se, že pro většinu z nás nepatří účast na podobných stáních do kategorie rutinních činností. Díky tomu ve mně již několik týdnů vyvolával obraz soudní síně nepříjemné pocity srovnatelné s kolonoskopickým vyšetřením. A to i přes fakt, že mě moje právničky předem ujistili, že se v tomto případě bude s největší pravděpodobností jednat pouze o formalitu, která potvrdí závěry posudku komise MPSV.
Dnes jsem se již od rána cítila, jako když jdu na zkoušku, na kterou jsem se opravdu poctivě učila. Ale je jedno, jak hodně si to opakuji. Stejně mám průjem, jsem bílá jako stěna a tlak by mi nenaměřil ani nejvýkonnější tonometr.
Celá ta obava plynula z neznalosti procesu a prostředí. Nezdravé množství seriálů a filmů z právního prostředí v nás vytvořilo značně zkreslenou představu o průběhu soudního stání. Takové trestní řízení za vraždu u Obvodního soudu Spojených států amerických ale skutečně nemá mnoho společného se stáním u samosoudkyně v Pardubicích. Ano, sedí tam vepředu paní v taláru, jsou tam lavice pro přihlížející a také osoba zapisovatele. Rozhodně však nečekejte dvanáctihlavou porotu, právníka vykřikujícího donekonečna „Námitka!“ a soudce mlátícího kladívkem, jak říká „Klid v soudní síni, nebo ji nechám vyklidit.“.
Při příchodu do soudní budovy musí člověk počítat s kontrolou. To znamená projít bezpečnostním rámem a nechat si zrentgenovat věci, které sebou přináší. Jako na letišti. Tam vás taky nepustí dál, když máte v kapse švýcarák a v batohu pletací jehlice. A těžko to odůvodníte skutečností, že si čekání na chodbě chcete zpříjemnit výrobou heboučkého svetru.
Zvolit mezi deseti jednacími místnostmi tu správnou bych naštěstí zvládla i kdyby mi IQ kleslo o 40 bodů. U každých dveří již nervózně přešlapovali další nešťastníci, které jejich životní situace z nějakého důvodu nasměrovala až do budovy Krajského soudu. Místo pletení jsem se alespoň zabavila rozeznáváním právníků od nás obyčejných labraňoumů.*
Sednout, vstát, sednout, vstát
Přesně ve 13 hodin se otevřely dveře jednací místnosti 112 a paní zapisovatelka vyzvala účastníky řízení ke vstupu do síně. Na rozdíl od zkušené právní zástupkyně ČSSZ jsem se zachovala jako rybka Dory v novém akváriu. Než jsem našla tu správnou lavici, kde mám sedět, obeplula jsem malou místnost dvakrát tam a zase zpátky. Správně to bylo vlevo.
A pak už to šlo jako na drátkách. Přesně tak, jak mě na to ty moje holky připravily. Na otázku, zda mám námitky vůči místní příslušnosti nebo podjatosti vůči osobě soudkyně, jsem jen řekla „bez námitek“. Na vyzvání k přednesu žaloby jsem vykoktala „odkazuji v plném rozsahu na písemné podání“. A po dokazování už jsem ze sebe vysoukala jenom závěrečné „navrhuji, aby soud zrušil žalobou napadená rozhodnutí žalovaného a věc vrátil k dalšímu řízení“.
Pak zpět na chodbu a za pět minut zase zpátky do síně vyslechnout si rozsudek jménem republiky. Soud v tomto případě vycházel výhradně ze závěrů daných lékařským posudkem. A jelikož jsme ani já ani advokátka ČSSZ proti tomuto posudku nic nenamítaly, nebylo moc o čem se bavit.
„Písemné vyhotovení vám bude zasláno do jednoho měsíce,“ uzavřela samosoudkyně řízení a mohly jsme jít domů. Za 20 minut bylo hotovo se vším všudy.
Závěr z celé této eskapády je jasný: člověk se nesmí nechat. Umím si však představit mnohem lepší zábavu, kterou by se daly trávit volné večery ten poslední rok a půl.
Samotné stání není sice nic extra příjemného, ale zároveň se není čeho bát. U soudu vás nikdo nesežere. Ani když ve dvou případech ze čtyř zapomenete při mluvení se soudkyní vstát a motáte se po síni jako rybka s poruchou krátkodobé paměti.
*Právníci nosili přes ruku přehozený talár. Aha!
Skládací metr
o tom, že jsem tak trochu nešika
Skoro mám strach to říci nahlas, abych si to nezakřikla. Ale už víc jak pět let jsem neměla žádný úraz.
Respektive žádný větší úraz.
Téměř bezchybnou statistiku mi pokazilo posezení s postřehovou karetní hrou „Taco, kočka, koza, sýr, pizza“. Nevím, proč jsem se k ní nechala ukecat. Postřehovky zásadně nehraji, protože prostě NEMÁM postřeh. Na rozdíl od ostatních spoluhráčů, jejichž zarputilost mi způsobila zlomeninu malíčku na ruce. A ano, je to hra, při které sedíte u stolu, na který se pokládají karty.
Jelikož jsem však uštíplou kost odhalila až za dva měsíce, kdy se mi na bolavém prstu objevila i podivná boule, nemá vůbec smysl to počítat. Tentokrát nejsem nešika, ale jen v blbej čas na blbym místě. Tím pádem je to můj druhý nejdelší časový úsek bez sádry.
Ten první byl od věku 0 do 6 let. Po noze zlomené na zdravotním tělocviku v první třídě už se to ale nějak vezlo. Když mi mojí rachitickou nožku zavalili v zápalu hry tři sedmáci, poslala mě paní učitelka raději s bolavým kotníkem domů. A tak jsem šla. „Rybičky rybičky lovte se“ ale od té doby zásadně nehraji.
Osobně myslím, že nikomu neuškodí, když si párkrát v životě „výchovně“ odře koleno. Já jsem ale v určitých ohledech reálně šikovná jak ten pověstný skládací metr. Výčet mých úrazů by s přehledem vydal na samostatnou bezpečnostní brožuru. Pády ze schodů, z kola, koloběžky, z patrové postele, na chodníku i v suťovisku.
Marné pokusy o sportovní výkony zahrnující bruslení, basket, fotbal, běh či lyžování na mě dnes působí až komickým dojmem. Mé snahy o nějaký měřitelný výkon totiž skončili u dávání jedné nohy před druhou (rozuměj chůze). V životě jsem nedokázala udělat ani pitomou hvězdu a je s podivem, že jsem nekoordinované výšvihy žirafích nohou nad hlavu neodnesla dalším pobytem na chirurgickém oddělení.
Asi se štěstím
Rozhodně se ale v tomto výčtu najde i pár pověstných bizárů, které dodnes slouží k všeobecnému pobavení. Zlomený prst na ruce o futra u dveří, kterými jsem pouze procházela. Otřes mozku po nechycené přihrávce basketbalového míče od mojí vyučující. Zlomené prsty na noze při podklouznutí na koupališti v den propuštění z rehabilitačního ústavu, kde jsem byla šest týdnů pro úraz kotníku. Nebo otřes mozku na školním výletě do Francie.
„Pane profesore, Alici určitě vemte, o ní nebudete ani vědět, ona je taková tichá,“ přemlouvala tehdy kamarádka svého vyučujícího na gymnáziu, ať obsadí uvolněné místo v autobuse neznámou holkou z hnojárny. Plán nevyčuhovat vzal za své hned první večer v hotelu. Alice v bezvědomí ležící před zabouchnutými dveřmi do pokoje, do kterého se tím pádem nejde dostat, se panu profesorovi natolik vryla do paměti, že ji vzal na výlet automaticky i další rok. Na můj otřes mozku, korunovaný nosem rozseknutým o železný žebřík, podle mě vzpomíná do dnes.
A pracovní úraz u Lesů České republiky číslo 001, který jsem si způsobila hned po Novém roce při vynášení odpadkového koše.
Dnes už naštěstí vím, že za tou mojí nekonečnou sérií úrazů je něco víc, než jen prachobyčejná nešikovnost. Kromě nadprůměrné výšky a nízkého tlaku stojí za mými nekoordinovanými pády dyspraxie.
Národní institut pro neurologická onemocnění a cévní mozkové příhody (NINDS) popisuje dyspraxii jako „neschopnost synchronizace“ s okolním prostředím. Mezi příznaky dyspraxie patří potíže při udržování rovnováhy, vadné držení těla, únava, nešikovnost, poruchy vnímání či poruchy koordinace ruka – oko.
https://www.ninds.nih.gov/health-information/disorders/developmental-dyspraxiaNa rozdíl od normálních lidí tak mám u svého obvodního lékaře dvě karty. Jednu na nemoci a druhou na úrazy. Když se nad tím zamyslím, tak ve skutečnosti možná nejsem nešika, ale vlastně klikař. Reálně si totiž skoro každý den řeknu: „Tak teď to bylo o fous!“.
Stačí jen, abych šla do sklepa pro okurky, sekala třísky, trhala jablka ze stromu, krájela nožem meloun nebo lezla na židli do nejvyšší police v ložnici.
Blejstra
o ČSSZ, invaliditě a tabulkách
„Tak mi dnes přišel od doktorky posudek o invaliditě,“ volám tu novinu mamce do práce.
„A? Zvýšili ti to?“ ptá se s očekáváním v hlase.
„Ne no,“ řeknu jen zklamaně.
„Takže máš pořád jedničku,“ konstatuje domněle holý fakt, který bude ještě cca dvě vteřiny považovat v dané chvíli za zklamání.
„No to taky ne,“ reaguji dost rozmrzele.
„Tak tomu nerozumim,“ je z toho už mamka evidentně celá zmatená.
„Oni mi ho totiž sebrali úplně,“ říkám už značně rozrušeně a pak se rozbrečím jako želva.
Pyrrhovo vítězství
Long story short: v květnu 2022 jsem si na základě doporučení svých ošetřujících lékařů požádala o zvýšení stupně invalidity. O pár měsíců později jsem místo toho obdržela rozhodnutí o odebrání invalidního důchodu, který jsem v té době měla. Proti tomuto rozhodnutí jsem podala námitky (protože proti samotnému posudku se odvolat nelze) a v lednu 2023 mi byl odebraný první stupeň invalidity vítězoslavně zase navrácen.
Půlrok v totální nejistotě jsem zvládla jen díky manželovi. Jak takový fatální zásah do rozpočtu zvládají vážně nemocní lidé, kteří se nemají o koho opřít, si raději ani nedomýšlím.
„Gratuluji k úpěchu,“ napsala mi tehdy personalistka z práce, když jsem jí o této skutečnosti zpravila. Celé toto několikaměsíční martýrium mělo pochopitelně vliv i na mojí práci v „chráněné dílně“.
Jenže já se neradovala. Byla jsem smutná a naštvaná. Z toho, že se musím furt někde obhajovat, doprošovat, ponižovat a stejně se na mě dívají jako na simulanta. Z toho, že nadměrně zatěžuji systém, který zároveň není dizajnovaný na mou diagnózu. A z toho, že to málo energie které mám, nemohu věnovat něčemu užitečnému a duchaplnému.
Co teď s tím? Pěkně poděkovat za milostivé navrácení toho, co jsem už měla? Přežívat na prvním stupni invalidity, nebo pokračovat v boji se systémem, který více trestá, než pomáhá?
V náplni práce úředníků a posudkových lékařů je automatický předpoklad, že za hrbem každého kulhavého invalidy se ve skutečnosti schovává simulant s alergií na práci. Když tam však stojí nemocný jen sám za sebe, je to pro něj vysilující jako práce horského nosiče v Tatrách. A ponižující jak čivabčiči letící z vašeho talíře přímo do klína nejhezčího kluka na škole.
Migréna vs. ČSSZ
„Na tragickej život já jsem pes.“
Často si na tuhle větu vzpomenu. Není ale náhodou rozdíl v tom, jaké zastupuji plemeno? Chci se rvát jako rotvajler, ale ve skutečnosti jen kňučím na gauči jako pražský krysařík se zkaženejma zubama a s takovým tím límcem proti drbání kolem krku.
Podle posledního posudku mám sice změněnou určující diagnózu, ale ani tak neshledala posudková lékařka ČSSZ důvod ke zvýšení stupně invalidity. A to i přes fascikl zpráv ošetřujících lékařů, které tvrdí pravý opak.
Dle přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity č. 359/2009 Sb. vás migrény umí v pracovní činnosti omezit maximálně o 35 % a je tedy možné na tuto diagnózu získat maximálně první stupeň invalidity, a to i po přičtení (maximálně 10 %) za další diagnózy. Víc v tuto chvíli dle tabulek, které určují míru snížení pracovní schopnosti, získat nelze.
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009-359#f4031909Po dalším kole neúspěšných odvolání se tak mojí jedinou možností stalo podání žaloby k soudu. Žaloby na ČSSZ. Ve výsledku je totiž jedno, jestli jste zaprcatělej vořech nebo bafan s hlavou jako kýbl. Když čokla zaženete do kouta, nemá jinou šanci, než se po vás ohnat. Límec nelímec.
Když s touto žalobou člověk teoreticky uspěje, výsledkem není případné zvýšení stupně invalidity, ale pouze navrácení rozhodnutí zpět ČSSZ s doporučením k přepracování. Alespoň tak mi to bylo sděleno.
A tak jsem v červnu podala žalobu. Výsledek je asi stejně nejistý, jako cokoliv, co se dělo do teď. Ale těžko už můžu něco ztratit. Pokusím se nějak obhájit před tříčlennou ministerskou komisí, projdu si dalším kolem revizního šetření, soudním stáním a když to všechno dobře půjde, možná budu vědět verdikt do vánoc 2023.
Momentálně má však Ministerstvo práce a sociálních věcí požádáno o prodloužení tříměsíční lhůty na vypracování posudku. Takže kdo ví.
Horší, když se nechce, než když se nemůže
o tom, jak mě (ne)vezla sanitka
Minulý týden jsem skončila v jedné nejmenované české nemocnici.
Prvotním důvodem tentokráte nebyla migréna, ale břichabol. V jednu hodinu v noci si mě naložila rychlá pro zvracení s příměsí krve.
„To jsme jeli přes Paříž?“ vykřesala jsem ze sebe po nekonečných 30 minutách problitých v sanitce, ze samé úlevy, že nezhynu bídnou smrtí někde mezi poli.
Na příjmu mě čekalo klasické prohmatávací a prosvěcovací kolečko zakončené informací o přijetí na chirurgické oddělení.
„Nic jiného jsem ani nečekala,“ říkám vysokému lékaři s vírou, že ta hrůza snad už brzo skončí. Nemocniční kapačky jsou zázrakem na úrovni tekoucí vody z kohoutku.
Skutečnou zkouškou vůle a sebeovládání se tak stalo až následujících 36 hodin o hladu.
„Nechcete alespoň banán nebo přesnídávku?“ snaží se mi v mém utrpení ulehčit paní na vedlejší posteli. Myslí to dobře, ale já ze své podstaty v nemocnici prostě dělám, co mi řeknou. Nezvládnu do sebe nacpat ovocnou hmotu a pak se teoreticky tvářit, že opravdu nemám zdání, proč zase zvracím.
Těžko tedy říct, jestli se mi v té době žaludek kroutí bolestí z hladu nebo z jiného důvodu. Ale jsem zvyklá jíst každé dvě hodiny. Raději menší porce a častěji, než se třikrát za den narvat k prasknutí. Jako migrenik navíc hladovění velice špatně toleruji.
Vynechá-li migrenik jídlo, může si vyvolat záchvat migrény. Při hladovění klesá glukóza, narůstají hodnoty inzulínu a takový stav může spustit záchvat. Hypoglykemie má vliv na tonus mozkových cév, proto může být příčinou migrény. Mozek migrenika navíc špatně toleruje změny.
https://theses.cz/id/47z62n/Bakal_sk_prce_-_Zuzana_La_t_vkov.pdfNení tedy překvapením, že se mi druhý den večer rozjela migréna.
Super. Takže další kolo nevolnosti, bolesti a kapaček.
Hlava 22
„Tak dnes vás pustíme domů. Nic závažného se nezjistilo, takže nemá cenu vás tu déle držet,“ řekl mi třetí den ráno na vizitě ošetřující lékař.
Bylo mi sice furt celkem blbě, ale zároveň jsem byla po třech dnech v nemocnici vlastně ráda, že už pojedu domu.
„Mohu tedy poprosit o sanitku. Nemá pro mě kdo přijet,“ poprosila jsem a jen se štěstím přežila spalující pohledy devíti párů očí, které mě v tu chvíli sežehli, jak kdybych je požádala o krev novorozeňat.
„Proč?“
„Nemůžeme vás převést do jiného kraje.“
„Já vím, že můžete.“
„Ale vy nejste po operaci.“
„Nemusím být po operaci. O přidělení sanitky rozhoduje ošetřující lékař na základě aktuálního zdravotního stavu.“
„My jsme vás přijali pro bolesti břicha a to už je v pořádku. Nemůžeme vám dát sanitku pro migrénu, protože jsme vás pro ni nepřijímali.“
„Ale já s tou migrénou rozhodně nezvládnu jet vlakem nebo autobusem.“
„Tak si zaplaťte 3000,- a odveze vás soukromá sanitka.“
„Vypadám jako někdo kdo má 3000,- na sanitku?“
„Vaše sociální situace bohužel není náš problém. Můžeme pro vás udělat to, že tu můžete zůstat do zítřka, než si nějaký odvoz seženete.“
„A to je ekonomičtější, než mi dát se záchvatem migrény sanitku domů?“
„Rozmyslete si to a pak nám řekněte, jak jste se rozhodla. Nashledanou.“
Funkční nesystém
Nemocnice je místo, kde se většinou cítím úplně nejvíc bezbranně. Pět lékařů a čtyři sestry vždy dokázali najít důvod, proč ve svém zdravotním stavu nemohu dostat sanitku domů. A já jsem ve svém stavu nezvládla více, než uvedenou konfrontaci.
Ač jsem před rozhovorem s lékaři mluvila přímo s pracovnicí pojišťovny, která mi sdělila, za jakých okolností mám nárok na sanitku, nebylo mi to nic platné. Nechtěli mi jí dát, a tak mi jí prostě nedali. A já nebyla ve stavu si zarputile trvat na svém.
Ironií je, že české zdravotnictví navzdory výše uvedenému skutečně funguje.
Jen je občas prostě o hodně horší když se nechce, než když se nemůže.
Sanitka mě nakonec domů neodvezla. Stačilo „157“ telefonátů, trocha sebeponížení a do večera jsem byla doma.
Je však takové zacházení s pacientem stále ještě nutné?
Calvin
o samovyšetření prsu a jednom mimozemšťanovi
„PRSA,“ vyskočil na mě dnes můj tři roky starý příspěvek na Facebooku a hned mi připomněl, že bych si měla zase udělat samovyšetření prsu.
V únoru 2020 jsem si při jednom takovém nahmatala bulku. Na první vyšetření jsem šla klidná a s pocitem, že to bude jen nějaký úplně neškodný „uzlík“.
Nebyl.
Když to nabere na obrátkách
„To jste takhle hodně hubená normálně?“
„Jojo,“ odpověděla jsem panu doktorovi s úsměvem. Celý život jsem jako lunt, bez ohledu na to, že mám pro svou nenažranost přezdívku „popelnice“.
„Akorát teď za poslední třeba dva tři měsíce jsem vlastně celkem zhubla,“ dodala jsem ještě po chvíli přemýšlení.
„A kolik to je to celkem?“ udělal doktor pauzu při psaní lékařské zprávy a podíval se na mě.
„No ani přesně nevim,“ odpověděla jsem trochu nejistě.
„Vlezte mi ještě teda na váhu, než se obléknete,“ pokynul mi do tmavého kouta místnosti.
„V listopadu jsem měla ještě 68,“ říkám pro upřesnění, než udělám těch pár kroků.
„A teď?“
„No teď 58 a půl,“ sdělím konečný verdikt a samotnou mě to zarazí. Bylo však vidět, že ani lékaře tahle informace zvlášť nepotěšila. Při mé výšce 187 cm nebyla ani ta předchozí hodnota žádná hitparáda.
„Předpokládám, že nedržíte žádnou dietu?“ zeptá se mě ještě pro jistotu.
„Ne ne,“ usměju se na něj. Hubnutí jsem považovala za důsledek stresu spojeného s chronickými bolestmi hlavy, neúspěšnou profylaxí a náročným pobytem v rehabilitačním ústavu Slapy.
„Hned zítra ráno zavoláte paní primářce z Mammacentra, řeknete, že vás posílám a prosím o co nejdřívější termín dalšího vyšetření,“ říká s vážnou tváří.
„S jistotou mohu říct, že to není cysta, ale o jaký útvar se jedná, v tuto chvíli určit neumím,“ dokončí svůj monolog, předá mi závěrečnou zprávu a já odcházím s tak vykulenýma očima, že by se podle mě dal kreslit komiks.
To bylo 18. února. V neděli 1. března 2020 ve 4 hodiny odpoledne byly na českém území potvrzeny první tři případy onemocněním covid-19. Já začala té věci v prsu říkat Calvin, podle životní formy z mého oblíbeného sci-fi filmu „Life“, a čekalo nás několik společně prožitých měsíců. Covid totiž všechno změnil.
Dlouhá cesta od samovyšetření prsu
Do Mammacentra na Budějovické jsem se dostala naštěstí ještě celkem rychle, ale průběh prvního vyšetření naznačoval mnohé. Po vstupní sonografii bylo totiž upuštěno od objednávání na další termín a přistoupeno k okamžité biopsii. Ta sama o sobě nebolí, jelikož se provádí v lokální anestezii, a kromě injekce je nepříjemný jen ten zvuk, který vydává nástroj odebírající vzorek tkáně. Nepříjemné (kulantně řečeno) jsou ale minimálně dva následující dny, během kterých odezní anestezie a vaše prso se musí vyrovnat se situací, že z něj někdo něco vyjmul. Takže nosíte v podprsence mraženou zeleninu, vyhýbáte se situacím, které by vás mohly rozesmát a pochopitelně nemůžete dělat žádné domácí práce. Pochopitelně. Ne dva dny, ale minimálně týden.
A čekáte.
Čekání mi na těchto situacích obecně přijde jako nejnáročnější část. Bolest po odběru odezní, ale Červíček v hlavě začne hlodat a nedá vám pokoj, dokud neznáte výsledek. Po dvou týdnech hlodání už je z toho člověk úplně šedivej. A když vám pak zavolají, že se máte pro výsledky dostavit osobně za paní primářkou, skoro to s váma sekne.
„Proč by s tebou asi chtěla mluvit osobně, kdyby to nic nebylo? To by ti přece mohli říct i do telefonu, kdyby to nic nebylo, ne?“ našeptává Červíček a vy máte reálně pocit, že slyšíte, jak se Calvin tiše chechtá.
Žádné drama ….
„Není to žádné drama,“ uklidní mě primářka hned, co si sednu do křesílka.
„Jedná se patrně pouze o nezhoubný nádor. 100% jistotu bohužel nemáme nikdy, jelikož tkáň se odebere vždy jen z určitého místa. Ale pravděpodobnost, že by v jiné části útvaru bylo zhoubné bujení, je malá. Nabízí se tedy možnost útvar sledovat, zda se v něm neodehrávají nějaké změny anebo ho bez odkladů vyoperovat,“ dává mi rovnou na výběr a já mám v tomhle naštěstí jasno. Raději podstoupím operaci než se nervovat při každém samovyšetření prsu, dvakrát za rok při čekání na výsledky a zbytek roku, kdy už bude zase ta kontrola.
Zároveň tu ale stále probíhá počáteční fáze pandemie. Po nepočítaně telefonátech, x přeloženích a zrušených termínech jsem nakonec dostala datum operace v Ústavu pro péči o matku a dítě v červnu. Calvin si u mě do té doby vesele vegetil a já už se nemohla dočkat, až se naše cesty rozejdou. Nejhorší na celém pobytu v nemocnici byl paradoxně vstupní test na koronavirus, po kterém jsem skoro hodinu dost nepříjemně krvácela z nosu. Oproti tomu už bylo vše ostatní jako procházka Růžovou zahradou a za čtyři dny jsem byla zpátky doma.
A pak se zase čekalo.
Dalších šest týdnů trvalo, než mi byly oznámeny výsledky histologického vyšetření ze vzorku odebraného při operaci. „Benigní“ od té doby patří mezi má oblíbená slova. Jako věčná památka na Calvina mi zůstala jizva, pravidelné kontroly v senologické poradně a příspěvek na Facebooku, kterým se mi ten mimozemšťan každý rok nezapomene připomenout.
PS: Dělejte si to samovyšetření prsu!
Diagnóza
o škole a rozpoznání dyslexie
Myslíte, že umí jedna věta změnit váš život?
Už od první třídy základní školy jsem se musela hodně učit. I tak jsem dle známek v žákovské knížce patřila spíše k průměrným žákům. Šprtka, která nosí domů trojky. Hermiona Grangerová, které někdo vrazil do hlavy desítku hřebík. Brácha měl celou základku jedničky a učit se nikdy nemusel.
Vzhledem k zájmu o životní prostředí a neuspokojivým studijním výsledkům tak byla volba hnojárny místo gymnázia celkem jednoznačná. S trojkama (známkama, pozn. autorky) můžete tak maximálně jít zametat do prasečáku.
První ročník střední zemědělské školy v Chrudimi byl na pohodu. Takové opakování ze základky, které mi nedělalo větší problémy. Když však ve druháku přibyly odborné předměty klesl můj studijní průměr na úroveň Pažouta s Horáčkem. Jenže já se vždy považovala spíše za Šebestovou.
Přechytralá, otravná a vlasatá
Neúnosná situace mě dovedla do ordinace pedagogicko-psychologické poradny. Několik hodin testů paměti, inteligence, motoriky, schopností či pozornosti přineslo na tehdejší dobu překvapivý závěr. Dyslexie a dyspraxie.
Děti s dyspraxií mají kupříkladu problém poslouchat a psát zároveň a dle výzkumů je následně po návratu ze školy bolí hlava. Důvodem je přetěžování krční páteře, jelikož takové dítě neumí během psaní dobře odizolovat práci ruky, ramene a krční páteře. Lidé s dyspraxií navíc často nechápou co se po nich chce: „sice poslouchají, ale nerozumí“.
https://www.bolton.ac.uk/assets/Uploads/SPLD-Marking-Guidelines-April-2014.pdfPtát se, jak je možné, že se na takovou diagnózu přijde až v 16 letech, je celkem bezpředmětné. Ač při zpětném pohledu vypadá vše naprosto jednoznačně, stále se bavíme o období, kdy byla diagnostika specifických poruch učení (SPU) u dětí spíše výjimečná. Bylo jednodušší předpokládat, že je dítě líné, nešikovné a hloupé jako kýbl bláta, než že je inteligentní a má zároveň nějaký specifický problém, který ho brzdí.
Za celá svá školní léta si vybavuji pouze jednoho kamaráda s diagnostikovanou SPU a většinu času mi ho bylo líto. Učitelé se k němu chovali jako k méněcennému, spolužáci ho šikanovali a ti ostatní ho ignorovali. Jeho kroky směřovali nepřekvapivě ze základky rovnou na učňák. Jenže tenhle Nevill Longbotom všem nakonec vytřel zrak. Dodělal si maturitu i vysokou školu, a dnes pracuje v mezinárodní společnosti na pozici (a za mzdu), o které si může většina posměváčků nechat jenom zdát.
Dyslexie je porucha, která postihuje kódování psaného jazyka. Projevuje se například záměnou zrcadlově podobných písmen, chybami při čtení i psaní, v umísťování interpunkčních znamének apod. Chyby, jichž se dítě dopouští, nejsou vnímány, a není tudíž schopno je opravit.
https://is.muni.cz/th/w2box/Diplomova_prace.pdfO přesné příčině dyspraxie se přou odborníci dodnes a ani stanovení příčiny dyslexie není úplně jednoduché. Dle výzkumů za ní může stát dědičnost, neurotické faktory i otřes mozku v ranném dětství. Vzhledem k mému letu plavmo z patrové postele přímo na hlavu, který se odehrál ještě před nástupem do školy, nebude asi nutné chodit moc daleko. Draka jsem sice nechytila, ale chlapi na pokoji v nemocnici mě učili hrát prší. Na dětském oddělení tehdy neměly volnou postel, a tak jsem skončila na chirurgii pro dospělé s operovanými kýlami, žlučníky a slepáky.
Chytrá, ale …
„Dyslexie není nic hrozného a když se bude Alča snažit, může dojít až k maturitě.“
Toto sdělení bylo pro mě i mamku s taťkou naprostým šokem. Rodiče začali zvažovat můj přestup na učňák a moje představa o budoucím studiu na univerzitě začala mít povážlivé trhliny. Ale aniž bych tehdy tušila, že to jednou uslyším z rádia třikrát denně, jsem si však řekla: „Když nemůžeš, tak přidej!“
Na rozdíl od jiných dětí s diagnózou dyslexie mi naštěstí nikdy nedělalo větší problémy čtení samotné. Onen pověstný pes byl zakopán o jednu jámu vedle. Vůbec jsem nerozuměla tomu co čtu. Tím pádem jsem si to nebyla schopná zapamatovat ani to později vysvětlit. K překonání tohoto hendikepu jsem si však už na základní škole (vůbec nevím jak) zvládla vytvořit sérii pomocných mechanizmů, které uměly tuto bariéru o pár stupňů snížit. Asi tak z Eifelovky na Petřín. Zatrhávání důležitých pasáží, dělání výpisků z knih, lístečková metoda pro zapamatování slovíček či 600 druhů rostlin v češtině a latině.
Zpětně mohu tedy bez okolků říci, že mi tahle jedna věta v pedagogicko‑psychologické poradně změnila život. Stala jsem se cílevědomější, vytrvalejší a svědomitější. A to, jak jsem se s tím ve výsledku popasovala máte tu čest tady číst. Já v těch textech naštěstí žádné chyby nevidím a jen usilovně doufám, že to vám ostatním nerve oční bulvy z důlků.
PS: Pardon.