Zdraví
Bratrstvo krve
o darování krve, registru dárců kostní dřeně a snech
„Už mám 55. odběr,“ hlásí mi hrdě manžel, když se odpoledne vrátí z transfůzky.
„Super, ty se tak máš,“ ocením jeho odhodlání dotáhnout to minimálně na 250 a zároveň si trochu postesknu, že už sama darovat nemůžu.
„Vždyť víš, že to dávám i za tebe,“ snaží se mě ukonejšit.
„Já vim. A děkuju,“ odpovím smířlivě a jdu mu alespoň uvařit kafe.
Moji rodiče dávali krev na transfúzní stanici v Ústí nad Orlicí co moje paměť sahá. Možná právě proto mi vždy tato aktivita připadala jako přirozená součást lidského bytí a sama jsem se přihlásila jako bezpříspěvkový dárce krve i dárce kostní dřeně hned po sfouknutí 18 svíček na narozeninovém dortu.
„Vy jste si k nám spíš pro něco přišla, ne?“ reagovala paní doktorka při každé kontrole před odběrem, když mi naměřila krevní tlak 88/57.
„Jo jo,“ smála jsem se.
„To já mám tak normálně. Jsem taková vévodkyně Padovská,“ hlásila jsem pokaždé rozverně. Při výšce 187 centimetrů je nízký tlak přirozený jako koláče v podpaží při běhu na tramvaj. Díky dlouholetému tréninku alespoň celkem bezpečně poznám, že sebou do čtyř vteřin šlehnu o zem.
Tohle si raději nechte
Během dárcovství je třeba si hlídat relativně velké množství nejrůznějších faktorů, které vám mohou odběr v aktuální chvíli znemožnit. Seznam je to dlouhý jak výčet ministrů zdravotnictví za covidu a dlouhodobě se nějakému výpadku v podstatě vyhnout nelze. Menstruace, virózy, alergie, očkování, cestování, klíšťata, operace, závažná onemocnění, trhání zubu i tetování. Omezení od pár dnů po „nafurt“.
Taťku, mamku i mě postupně vyřadily z dárcovství zdravotní problémy. V mém případě paradoxně nebyla na vině ani poléková nefropatie ani migréna, ale biologická léčba postavená na tzv. monoklonálních protilátkách.
„Obecně jsou protilátky krevní bílkoviny a z našeho pohledu, pokud má něco jakýkoliv vliv na kvalitu krve, není možné, aby byl takový člověk nadále veden jako dárce. V tomto případě zejména s ohledem na potenciálního příjemce krve,“ vysvětlila mi paní lékařka. Stručně a jasně.
A tak si mě škrtli. Pro jistotu rovnou na trvalo, bo je to prý kontraindikace i v případě, že by mi byla tato léčba ukončena.
Sen, který pomáhá
Bylo to jak přijít po 15 letech o milovaného psa u babičky na Slovensku. Jednou za čtyři měsíce člověk pro toho zbídačeného vořecha udělal něco pěknýho a on vám za to byl vždycky neskonale vděčnej. Jenže teď byl najednou nenávratně pryč a vy přemýšlíte, jestli je vůbec nějakej jinej čokl, kterym se dá tahle díra ještě zalepit.
Vždycky jsem dobře znala své limity, ale přesto jsem brala dárcovství jako přirozené a samozřejmé. Nikdy mě nenapadlo, že to nedotáhnu ani na 30 odběrů. Řeklo by se, že „nejde o život“. Jenže ono o něj někomu ve skutečnosti jde a tohle je hmatatelná forma pomoci, kterou může přispět každý zdravý dospělý od 18 do 65 let. Přesto dle údajů ČČK stále dlouhodobě chybí téměř 50 tisíc pravidelných dárců. A ano, opravdu darování krve nebolí.
Darování krve je s výjimkou vpichu odběrové jehly absolutně bezbolestný úkon, trvající cca 10 minut. Odebráno je vám obvykle 450 ml krve, jejíž objem tělo zvládne nahradit do několika hodin a samotné krvinky tělo obnoví cca do měsíce. Dospělý člověk má cca 60 ml krve na každý kilogram tělesné hmotnosti, tedy cca 4 až 6 litrů krve.
https://www.cervenykriz.eu/postup-pri-odberu-krveDnes už tedy vyrážím na transfůzku pouze výjimečně a jen jako doprovod mého manžela, který běžně chodí se svým Bratrstvem krve. Se sestřičkami si zavzpomínáme na staré dobré časy, když v jídelně ještě vysela nástěnka, tráva byla zelenější a kobercovka víc lepila. Manžel si odbyde své sedmiminutové darování krve a následně se odměníme obědem v nedaleké Nepálské restauraci. Žaludek propalující kuře vindaloo, Malai kofta s chlebem naan a smutek zahánějící mango lassi. A jedeme domů za psem, který se už dávno stál lékem na všechno trápení.
Přesně tak se jedna ze součástí mého života, stala součástí života mého muže. Mně nezbývá než se s tím smířit a držet mu pěsti, ať si alespoň on splní svůj sen.
Se značnou mírou patetičnosti však musím konstatovat, že kdyby bylo lidí s podobným snem víc, hned by bylo na světě lépe.
Mořský vlk
o lodích, autobusech a nedokonalosti jménem kinetóza
„A blinkal si?“ ptám se manžela, když se vrátil domů po dvou týdnech plavby Středozemním mořem.
„Ne, ale asi první dvě hodiny mi bylo trochu špatně,“ postěžuje si mi, ale já jen vyprsknu smíchy.
„No, to je teda fakt hrozný,“ polituji ho sarkasticky.
„Jako upřímně – umřela bys tam,“ zhodnotí objektivně mé šance na přežití objevitelského dobrodružství.
„Já vim,“ přikývnu smířlivě a uvnitř jsem pěkně vzteklá na tu přiblblou vývojovou nedokonalost.
Od dětství je mi zle úplně ve všem, co se pohybuje. Auto, autobus, vlak, tramvaj, trolejbus, metro, letadlo, trajekt, ponorka i lodička na přehradě. Výjimkou je snad jen kolo a kůň, které však k nezbytné přepravě z bodu A do bodu B využívám naprosto minimálně.
Oblíbené dětské kratochvíle jako řetízkáč, houpačky nebo horskou dráhu řadím do samostatné kategorie mučících nástrojů mezi palečnici a španělskou botu. Kinetóza se mi však umí projevit i ve značně nečekaných životních situacích. Nemyslím si, že diváci běžně opouštějí kino kvůli nevolnosti způsobené sledováním automobilové honičky nebo záběrů točených ruční kamerou. Spíš proto, že se to prostě nedá.
Při nemoci z pohybu mozek vyhodnotí nesoulad v informacích od orientačních systémů těla jako počínající otravu a případné neurotoxiny z potravy (které tento stav podle něj způsobují) se pokusí vyvrhnout z těla zvracením.
Pasivní pohyb je pro lidstvo „přirozený“ až od vynálezu lodě a jízdy na hospodářských zvířatech, tedy pouhých cca 150 až 200 generací. Záleží tedy, zda jste z větve, která se tomu již za proběhlá staletí zvládla přizpůsobit anebo zda vám byl dán do vínku citlivější vestibulární aparát. Jako mně.
Vzhůru na palubu
Když tedy kamarádi přišli plní elánu s nabídkou, ať se s nimi plavíme českou replikou brigy z 18. století La Grace, byl manžel nadšený a já smutná. Při naší poslední plavbě po moři jsem totiž blila jako šakal. Dvouhodinová cesta obřím trajektem, moře jako zrcadlo, já v sobě půl Kinedrylu a stejně jsem většinu času objevovala zelená jak sedma kouzlo lodních záchodků.
„To máš jen v hlavě. Když se pokusíš to změnit, podaří se ti to přenastavit,“ radil mi před lety kamarád a já si začala při každé cestě vlakem z práce sedat proti směru jízdy a u toho si číst časopis. Vydržela jsem to asi tři týdny. Možná to chtělo vydržet déle, ale můj organismus snášel každodenní žaludeční nevolnost spíš čím dál hůře. K přenastavení mozku nedošlo. Kinetóza zůstala.
Mám pocit, že jsem už proti nemoci z pohybu vyzkoušela úplně všechno, co existuje. Tabletky, žvýkačky, čípky, homeopatika, jíst, nejíst, pít, cucat. Kdyby to však bylo možné, koupím si akcie firmy vyrábějící Kinedryl. Proti nevolnosti mi to sice nepomůže, ale aspoň bych na tom něco trhla. Bezkonkurenčně jsem jeho největším odběratelem.
Můj manžel je naopak rozený mořský vlk. Ve vousech se mu třpytí krystalky soli, v pruhovaném tričku leze do plachtoví a sedíce na houpající se palubě popíjí z lahve kubánský rum a čte si knížku.
Já se v autě nemůžu ani podívat do mapy.