Pořádek je pro blbce

o tom, jak nedělám Velikonoční úklid

„Jaká je vaše nejlepší a nejhorší vlastnost?“ ptala se mě kdysi personalistka na pohovoru.

„Vlastně tatáž,“ řekla jsem skoro bez přemýšlení, „perfekcionismus.“

„Aha. A jak to myslíte?“ odvětila trochu zaraženě.

„Že mám ráda ve věcech řád a dotahuji je do konce, ale pro detail občas nevidím celek, vše musí být naprosto dokonalé a umím u toho být pěkně otravná.“

Kupodivu mě i tak vzali. V pracovním prostředí se pravděpodobně jedná o vyhledávaný osobnostní rys.

V osobním životě to bývá většinou pěkně k vzteku.

Zalíbení v jednoduchosti a řádu ke mně ale prostě patří. Taťka by sice asi úplně nesouhlasil, ale pokud jsou moje měřítka na to, co považuji za uklizené maličko posunutá, ta jeho jsou pro většinovou společnost nedosažitelná.

Onemocnění ale umí přeházet spoustu tradičních hodnot a nastavení.

Ač to nejde změnit jako revoluci, ale spíš jako evoluci, učím se už několik let řídit mantrou „dokonalost není štěstí“ a nebýt totálně rozložená z toho, že okna jsou umytá naposledy o loňských Velikonocích, kýbl s hadrem na podlahu už stojí třetí měsíc zaprášený ve sklepě, kuchyňské skříňky svou upatlaností představují biologickou zbraň a špinavé oblečení začíná kromě prádelny anektovat i další místnosti v domě. Jeho vzpoura a následné ovládnutí světa je jen otázkou času. Ve světle ostatních událostí se však jedná o naprosto nepodstatné drobnosti a až budou, tak budou.

Zní to to až moc dokonale? Pochopitelně. To bych totiž nebyla já.

Osamělost stepních běžců

Paradoxem totiž je, že kamarádi, kteří nás pravidelně navštěvují, neopomenou nikdy zmínit, jak máme dokonale uklizeno. Vždy mě to pak nutí přemýšlet, jak to v tom případě vypadá u nich, nebo zda se jedná z jejich strany pouze o blahosklonnost, která má uchlácholit mou perfekcionistickou dušičku.

V zásadě mi ale přijde, že dojem uklizené domácnosti vytváří primárně nepřeplácanost interiéru a absence línajících koček, línajícího psa, volně poletujícího papouška a dětí, jakožto elementu, který z každého obydlí systematicky vytváří neorganizovaný ulepený chaos. Ale je to takové to „nahoře huj, dole fuj“. Na první pohled pořádek, na druhý už to není žádná sláva a chuchvalce prachu velikosti stepních běžců bystrým pohledům mnohé prozradí.

A tak s tím stále vnitřně tak trochu bojuji a ve dnech, kdy mi to zdravotní stav umožní, se chtě nechtě marně snažím té své představě dokonalosti přiblížit. Protože prostě a jednoduše systém a řád ke svému životu potřebuji. Získávám díky němu vnitřní klid. A ač se říká „pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos“, pro mě tato notorická poučka rozhodně neplatí. Každá věc v domě má své místo.

„Nevidělas moje sluneční brejle?“ ptá se manžel, když se objeví třicet vteřin po odchodu z domu zase u dveří do obýváku.

Jestli dokážu svého manžela něčím spolehlivě vytočit, je to odpověď „Máš je na svém místě.“

Ale miluju ho, takže řeknu jen „v předsíni v šuplíku uprostřed,“ uslyším známé cvaknutí zásuvky, napůl úst řečené „děkuji, jsi báječná“, bouchnutí dveří a je zase pryč.

A mě hřeje pocit, jak to zase jednou k něčemu bylo. Velikonoční úklid ale letos opět vynechám.