Calvin
o samovyšetření prsu a jednom mimozemšťanovi
„PRSA,“ vyskočil na mě dnes můj tři roky starý příspěvek na Facebooku a hned mi připomněl, že bych si měla zase udělat samovyšetření prsu.
V únoru 2020 jsem si při jednom takovém nahmatala bulku. Na první vyšetření jsem šla klidná a s pocitem, že to bude jen nějaký úplně neškodný „uzlík“.
Nebyl.
Když to nabere na obrátkách
„To jste takhle hodně hubená normálně?“
„Jojo,“ odpověděla jsem panu doktorovi s úsměvem. Celý život jsem jako lunt, bez ohledu na to, že mám pro svou nenažranost přezdívku „popelnice“.
„Akorát teď za poslední třeba dva tři měsíce jsem vlastně celkem zhubla,“ dodala jsem ještě po chvíli přemýšlení.
„A kolik to je to celkem?“ udělal doktor pauzu při psaní lékařské zprávy a podíval se na mě.
„No ani přesně nevim,“ odpověděla jsem trochu nejistě.
„Vlezte mi ještě teda na váhu, než se obléknete,“ pokynul mi do tmavého kouta místnosti.
„V listopadu jsem měla ještě 68,“ říkám pro upřesnění, než udělám těch pár kroků.
„A teď?“
„No teď 58 a půl,“ sdělím konečný verdikt a samotnou mě to zarazí. Bylo však vidět, že ani lékaře tahle informace zvlášť nepotěšila. Při mé výšce 187 cm nebyla ani ta předchozí hodnota žádná hitparáda.
„Předpokládám, že nedržíte žádnou dietu?“ zeptá se mě ještě pro jistotu.
„Ne ne,“ usměju se na něj. Hubnutí jsem považovala za důsledek stresu spojeného s chronickými bolestmi hlavy, neúspěšnou profylaxí a náročným pobytem v rehabilitačním ústavu Slapy.
„Hned zítra ráno zavoláte paní primářce z Mammacentra, řeknete, že vás posílám a prosím o co nejdřívější termín dalšího vyšetření,“ říká s vážnou tváří.
„S jistotou mohu říct, že to není cysta, ale o jaký útvar se jedná, v tuto chvíli určit neumím,“ dokončí svůj monolog, předá mi závěrečnou zprávu a já odcházím s tak vykulenýma očima, že by se podle mě dal kreslit komiks.
To bylo 18. února. V neděli 1. března 2020 ve 4 hodiny odpoledne byly na českém území potvrzeny první tři případy onemocněním covid-19. Já začala té věci v prsu říkat Calvin, podle životní formy z mého oblíbeného sci-fi filmu „Life“, a čekalo nás několik společně prožitých měsíců. Covid totiž všechno změnil.
Dlouhá cesta od samovyšetření prsu
Do Mammacentra na Budějovické jsem se dostala naštěstí ještě celkem rychle, ale průběh prvního vyšetření naznačoval mnohé. Po vstupní sonografii bylo totiž upuštěno od objednávání na další termín a přistoupeno k okamžité biopsii. Ta sama o sobě nebolí, jelikož se provádí v lokální anestezii, a kromě injekce je nepříjemný jen ten zvuk, který vydává nástroj odebírající vzorek tkáně. Nepříjemné (kulantně řečeno) jsou ale minimálně dva následující dny, během kterých odezní anestezie a vaše prso se musí vyrovnat se situací, že z něj někdo něco vyjmul. Takže nosíte v podprsence mraženou zeleninu, vyhýbáte se situacím, které by vás mohly rozesmát a pochopitelně nemůžete dělat žádné domácí práce. Pochopitelně. Ne dva dny, ale minimálně týden.
A čekáte.
Čekání mi na těchto situacích obecně přijde jako nejnáročnější část. Bolest po odběru odezní, ale Červíček v hlavě začne hlodat a nedá vám pokoj, dokud neznáte výsledek. Po dvou týdnech hlodání už je z toho člověk úplně šedivej. A když vám pak zavolají, že se máte pro výsledky dostavit osobně za paní primářkou, skoro to s váma sekne.
„Proč by s tebou asi chtěla mluvit osobně, kdyby to nic nebylo? To by ti přece mohli říct i do telefonu, kdyby to nic nebylo, ne?“ našeptává Červíček a vy máte reálně pocit, že slyšíte, jak se Calvin tiše chechtá.
Žádné drama ….
„Není to žádné drama,“ uklidní mě primářka hned, co si sednu do křesílka.
„Jedná se patrně pouze o nezhoubný nádor. 100% jistotu bohužel nemáme nikdy, jelikož tkáň se odebere vždy jen z určitého místa. Ale pravděpodobnost, že by v jiné části útvaru bylo zhoubné bujení, je malá. Nabízí se tedy možnost útvar sledovat, zda se v něm neodehrávají nějaké změny anebo ho bez odkladů vyoperovat,“ dává mi rovnou na výběr a já mám v tomhle naštěstí jasno. Raději podstoupím operaci než se nervovat při každém samovyšetření prsu, dvakrát za rok při čekání na výsledky a zbytek roku, kdy už bude zase ta kontrola.
Zároveň tu ale stále probíhá počáteční fáze pandemie. Po nepočítaně telefonátech, x přeloženích a zrušených termínech jsem nakonec dostala datum operace v Ústavu pro péči o matku a dítě v červnu. Calvin si u mě do té doby vesele vegetil a já už se nemohla dočkat, až se naše cesty rozejdou. Nejhorší na celém pobytu v nemocnici byl paradoxně vstupní test na koronavirus, po kterém jsem skoro hodinu dost nepříjemně krvácela z nosu. Oproti tomu už bylo vše ostatní jako procházka Růžovou zahradou a za čtyři dny jsem byla zpátky doma.
A pak se zase čekalo.
Dalších šest týdnů trvalo, než mi byly oznámeny výsledky histologického vyšetření ze vzorku odebraného při operaci. „Benigní“ od té doby patří mezi má oblíbená slova. Jako věčná památka na Calvina mi zůstala jizva, pravidelné kontroly v senologické poradně a příspěvek na Facebooku, kterým se mi ten mimozemšťan každý rok nezapomene připomenout.
PS: Dělejte si to samovyšetření prsu!
Růžovka
o tom, proč mám evakuační zavazadlo
„Mám brát evakuační zavazadlo?“ ptá se mě manžel, když se balíme na víkend.
„Jo, vem ho. Když ho vezmeš, nebudeme ho potřebovat,“ odpovídám už automaticky. Řešíme to pokaždé. A pokaždé ho stejně nakonec bereme.
Současné evakuační zavazadlo byla původně jen obyčejná tmavěmodrá látková taška s jedním uchem, zipem a vyšitými kytičkami třpitivými flitry. Hipísácké žebradlo mi darovala kamarádka už na střední a před pár lety neodvratně doputovalo na hromadu věcí, které k životu dále nepotřebuji. Mé opakované neplánované návštěvy nemocničních zařízení mu však daly nečekanou šanci na nový život. Přece si věci do nemocnice nezabalím do igelitky s logem COOP discont. Stačí, že tam většinou dorazím bez podprdy a v sandalách s ponožkama.
Rozhodovací paralýza
V období před vlastnictvím evakuačního zavazadla se opakovaly v podstatě dva stejné scénáře.
„Myslíš, že si tě tam nechaj?“ ptá se mě manžel, mezitím co si dává do batohu moji peněženku.
„To opravdu nevím,“ zavrčím na něj ze země, kde sedím, aby mi mohl obout boty.
„Já jen, jestli ti mám s sebou něco brát. Třeba kartáček nebo nabíječku?“ ptá se. Myslí to dobře.
„Já opravdu nevím,“ řeknu však úplně bezradně a přitulím se ještě víc k nabíjecímu polštáři, který mi ušila maminka. Jsou na něm pruhy v barvách duhy. Nejsem ve stavu cokoliv řešit a o čemkoliv rozhodovat.
„Tak jedem,“ uzavře debatu manžel a na dvě vteřiny se zamyslí, proč na něj hledím ze země s výrazem štěněte prosícího o pamlsek.
„Jo, ještě ty boty,“ skloní se ke mně předtím, než mi pomůže vstát a doprovodí mě do auta.
Druhé kolo standardních situací pak vždy následovalo v nemocnici.
„My si tady teda paní necháme na oddělení. Máte pro ni nějaké věci?“ ptá se sestřička, když mě chystá na převoz ze stacionárního pokoje na lůžkové neurologické oddělení.
„No nic nemá, jen doklady,“ pokrčí bezradně rameny.
„Tak to asi nevadí, pyžamo jí dnes dáme. Ale kdybyste jí přivezl třeba alespoň zubní kartáček, papuče a možná i nabíječku na mobil, ať vám pak může zavolat?“
„Jojo, já se sem ráno otočím,“ odpoví rozespalý manžel, protože jsou typicky dvě hodiny ráno a už se sotva drží na nohou.
Těhule a já
A tak vzniklo evakuační zavazadlo. Taška s věcmi do nemocnice, kterou mají nachystanou jen zodpovědné těhule a já. Ta moje ale neobsahuje pleny ani prohlášení o určení otcovství, ale papuče, pyžamo, ručník, zubní pastu, kartáček, hřeben, balzám na rty, vložky, kalhotky, ponožky, nabíječku na mobil, sluchátka, papírové kapesníky, pytlík na zvracení, lékařskou zprávu z Motola a fotomagnetku s kamarády a manželem, kterou si můžu dát na noční stolek.
A adoptivní plyšovou hrošici Růžovku.
Našla jsem jí před pěti lety na zemi u popelnic s tříděným odpadem. Jak tam tak osamoceně ležela v blátě a dívala se na mě, neměla jsem to srdce jí tam nechat. Za tu dobu se mnou strávila po nemocnicích víc času než vlastní manžel.
Taška už s námi projela půl republiky a svůj účel splnila nesčetněkrát. Ten hlavní tkví ale paradoxně v přesvědčení, že když zavazadlo mám, tak ho nebudu potřebovat. V tom je to kouzlo. Abrakadabra. Je to jako s deštníkem. Když ho ráno zapomenete, taky budete mít celý den strach, že zmoknete.
Pokud vám to nedává smysl, tak asi nevadí. Každý by u sebe našel nějakou činnost, kterou dělá iracionálně a z podvědomých důvodů hraničících s pověrčivostí. Ať hodí kamenem každý, koho nikdy nevyděsila černá kočka, rozbité zrcadlo nebo pátek třináctého.
My máme v botníku stále připravenou růžovou hrošici v retro tašce, která bude po těch 20 letech zase možná brzo v módě.
Tachov Baby
o princezně Sofii a životu se psem
Mít svého vlastního psa bylo naše dlouholeté přání, ale s manželem jsme naprosto racionálně vyhodnotili, že pro tvora tohoto typu by bylo celodenní osamění příliš kruté. Tuto situaci zásadně změnilo až mé onemocnění. Dřepět celé dny doma je totiž mnohem lepší se psem, než bez něj.
Jsme psí
Princezna Sofie přišla do našich životů jako blesk z čistého nebe. Roztomilá fenečka pudlíka nás zaujala v přesdíleném příspěvku skupiny „Pudl v nouzi“ na Facebooku. K našemu zklamání jí však již měl v útulku zamluvenou někdo jiný. Mávli jsme nad tím rukou a život šel dál.
Za týden však volala majitelka útulku, že paní si adopci rozmyslela a zda o „holčičku“ máme stále zájem.
„Asi teda jo,“ odpověděla jsem rovnou bez rozmýšlení.
„Kdo to byl?“ zeptal se mě manžel, když jsem dotelefonovala.
„No, asi budeme mít psa,“ řekla jsem trochu rozpačitě, protože jsem to momentální rozhodnutí vlastně udělala bez něj. Tak trochu. Otočilo se to ale rychle. On byl nadšený a já měla obavy.
Druhý den vyrazil s mojí sestřenicí na několikahodinovou cestu z České Třebové až do Tachova.
Když na návsi obce Studánka uviděli vyžilého domorodce s cigaretou a podivnou černou koulí na vodítku, poznali, že jsou na místě.
„To je ona,“ řekl manžel sestřenici, i když chlupatý tvor nepřipomínal roztomilého pudlíka z fotografie ani smykem.
„Neeeee,“ ohradila se sestřenka v naději na „něco lepšího“.
Byla to ona!
„Tu tady nenecháme,“ rozhodl tentokrát manžel bez váhání. Vyplnil v útulku adopční dokumenty a zplstnatělá rozklepaná odpornost byla naše. Cestu zpět absolvovali s vyděšeným psem pod sedačkou a s otevřenými okýnky od auta. Sofie páchla jak pavilon opic.
Mezitím, co já jsem si střihla otočku na urgent s těžkým záchvatem, putovala Sofie rovnou pod holicí strojek a do vany. Z útulku jsme si vzali 10 kilového psa a zůstal nám pětikiláč.
Běh na dlouhou trať
Facelift je však jen jedna věc. Alespoň částečně napravit rok a půl špatného zacházení od původních majitelů nás stálo několik dalších měsíců, spoustu úsilí a pramen šedých vlasů.
„Představ si, jak skvělej pes, by to mohl být, kdyby byla od začátku u normálních lidí,“ říkali jsme si první rok skoro každý den. Na psa ani dítě totiž není potřeba „řidičák“. Může ho mít v podstatě každý, bez ohledu na jeho schopnost se o živého tvora adekvátně postarat.
„Jak kdyby nebyla v životě venku, viď?“
Vyprazdňovala se jenom doma na cokoliv co leželo na zemi. Venku se bála úplně všeho, včetně ptáků, koček i jiných psů. Granule buď hltala, nebo pro jistotu nechtěla žrát vůbec. Nebyla ochotná udělat ani krok od domu, natož se vyčůrat. Před každým člověkem kromě nás hned utekla nebo sebevražedně skočila do silnice pod jedoucí auto. A každou návštěvu s pravidelnou vibrací sledovala z uctivé vzdálenosti nejvzdálenějšího rohu místnosti.
A do toho nás čekala veterina, čipování, přeočkování, přeléčení těžkého zánětu uší, dásní, kastrace, operace kýly a čištění totálně zanedbaných zubů. Těch jí nakonec museli 9 vytrhnout.
Po třech letech je však ze Sofie naprosto úžasný pes. Je absolutně nekonfliktní, hravá, zvídavá a přátelská. Občas štěká, občas se pobleje, občas jí vyděsí i spadlý špendlík a občas vůbec neposlouchá. Ale i když to s ní ze začátku nebylo vůbec jednoduché, šli bychom do toho znovu. Ukázalo se totiž, že život se psem je v mnohém lepší, než bez něj. Donutí Vás jít ven, i když by ani psa nevyhnal. Donutí Vás vypnout Netflix, protože sledovat, jak si hraje s gumičkou do vlasů, je vlastně mnohem větší zábava. A donutí Vás jí milovat takovou, jaká je. Naše „Tachov baby“.
Switch
o wearing off efektu a komplikacích biologické léčby
Během mé dnešní cesty z Motola jsem měla neplánovaně až moc času na přemýšlení, jaký bude můj příští půlrok.
Zároveň jsem se dnes naučila hned dva nové medicínské pojmy, o jejichž zařazení do slovní zásoby jsem rozhodně nestála. Wearing off efekt a switch.
Evidentně nic není dokonalé. A to ani biologická léčba.
Jak už jsem psala dříve, léčba monoklonálními protilátkami je stále v jisté fázi vývoje. Na začátku bylo braní Aimovigu celkem divočina. 1x za měsíc plus mínus 27. až 31. den. Pravidelnost jak menstruace v patnácti letech.
V současné době je naopak dbáno na aplikaci přesně každých 28 dní pro docílení optimálního účinku mezi dvěma dávkami.
„Všimla jste si, že máte těžký záchvat vždy v době před podáním další dávky biologické léčby?“ zeptala se mě primářka neurologie při poslední návštěvě pohotovosti, kde jsem byla již po čtvrté za půl roku.
Nevšimla. A nevšimla si toho ani moje lékařka v Motole.
Naštěstí: „více děr, více smyslů, více hlav, více syslů“. Nebo jak se to říká.
Střídání stráží
Bohužel se u mě po letech na biologické léčbě objevil tzv. wearing off efekt. Pojem používaný převážně v léčbě Parkinsonovi choroby popisuje stav, při kterém po několika letech užívání léku vyprchá (nebo se sníží) účinek ještě předtím, než je čas na další dávku. V současné době mi biologická léčba prokazatelně a účinně zabírá cca prvních 21 dní. Řešením problému ve stylu „chytré horákyně“ bohužel není posunutí aplikace další dávky o pár dní dříve, ač se laicky nabízí jako nejjednodušší a nejrychlejší.
A tak se budu příští půlrok připravovat na switch. Nasazení látky s jiným mechanizmem účinku.
Podle dosavadních poznatků reagovala polovina pacientů původně léčená jednou monoklonální protilátkou příznivě na switch s druhou protilátkou a tito pacienti dosáhli 30% až 50% zlepšení.
https://www.neurologiepropraxi.cz/pdfs/neu/2022/02/08.pdfKdyž jsem si dnes od lékařky vyslechla postup, který budu muset absolvovat, nejraději bych se „svičla“ rovnou do listopadu.
První tři měsíce mě čeká ponechání současné biologické léčby pro potvrzení „domněnky“ o wearing off efektu. Následující tři měsíce mi bude úplně vysazena biologická léčba. Tímto postupem se zjistí, jaký byl její efekt, a zároveň nastaví výchozí stav pro nový lék. Tzn. čím víc budu mít za ty tři měsíce migrenických záchvatů, tím lépe. Asi. Nevim. Dál.
Vzhledem k tomu, jak vypadaly poslední měsíce před nasazením biologické léčby, těším se na to celé asi jako na trhání zubů bez anestezie. Sikovkama. V Thajsku. Ošetřovatelem slonů.
Jen pro informaci mi život v té době zpestřilo i 15 záchvatů za měsíc.
Asi abych měla dostatek času na přemýšlení, protáhla se cesta z Prahy skoro na čtyři hodiny. Řidič automobilu, který měl poruchu zrovna na železničním přejezdu, by nějaký switch asi taky s chutí využil. Nikomu se naštěstí nic nestalo a tak to budu naprosto iracionálně považovat za dobré znamení. Všechno zlé je přeci k něčemu dobré. Třeba i ta moje dlouhá cesta domů nebo k nové biologické léčbě. Jen občas chvilku trvá, než v tom to dobro člověk najde.
50 na 50
o rušení plánů, MacGyverovi a akreditaci na Comic-Con
„Dnešek byl nejlepší den!“
„Comic-Con, vítězství ve filmovém kvízu, nezapomenutelné setkání s MacGyverem a nakonec posezení s Kristýnou Sněgoňovou, Františkem Kotletou a Leošem Kyšou.“
„Fakt super.“
Slibem nezarmoutíš
Poslední tři dny mi bylo příšerně. Včerejšek jsem celý proležela a potácela se mezi strachem z cesty do nemocnice a nemožností vzít si léky na bolest, protože jsem si je přece brala už předevčírem. Supermoderní pohotovost ústecké nemocnice jsem měla navíc tu čest vidět letos již dvakrát, a zatím to vypadá, že tři loňské urgenty do blížících se vánoc překonám s prstem v nose. Vzhledem k tomu, že máme teprve duben. Blbý.
V rušení plánů jsem navzdory snaze nikomu nic neslibovat doslova přeborníkem. Taková moje medailová disciplína jako pro Aleše Valentu akrobatické skoky. Možná i to trojité salto s pěti vruty bych vyšvihla. Přesto se stále snažím nevzdávat věci předem a dát jim alespoň jednu šanci. Můj seznam vyloučených akcí je již sice dlouhý jak účtenka z Kauflandu, ale jsou i jiné možnosti než hudebními festivaly, 3D kino či Matějská pouť. Třeba když někdo přijde na návštěvu k nám domů, nebo se jde se mnou projít do lesa. I ty však mají šanci na úspěch jen 50 na 50.
„Z 50 % je šance, že to nedám,“ varuji každého, kdo má snahu se mnou cokoliv domluvit.
„Uvidíš, jak ti bude,“ reaguje chápavě většina kamarádů. A vím, že to myslí upřímně. I tak pro mě není úplně jednoduché svou účast v každém druhém případě na poslední chvíli zrušit.
Změnit alespoň částečně vnitřní nastavení si vyžádalo léta cviku a desítky akcí urvaných totálně na sílu. Zásady slušného chování říkající, že domluvené akce se prostě neruší, nebylo (není a nebude) jednoduché ignorovat. Stále se v tom necítím úplně dobře a uvádí mě to do stejného diskomfortu jako bolest samotná.
„Není to tvoje nezodpovědnost nebo neschopnost si věci plánovat,“ musím si vždycky zopakovat. Vše řídí faktor, který jsem sama schopná ovlivnit asi jako schodek státního rozpočtu.
Ani MacGyver všechno nezachrání
Comic-Con je tedy ideální akce. Pokud tam půjdu, budu ráda. Když tam nepůjdu, nic hrozného se nestane. Manžel je tam pracovně, takže není komplikované za ním kdykoliv během víkendu dorazit. A ani si nemusím oblékat kostým Captain Marvel, Galadriel nebo Chewbaky.
Když jsem se dnes ráno vzbudila, bylo mi celkem dobře. Po třech dnech jsem v sobě našla chuť vstát z postele, umýt se, učesat si vlasy a jít ven. Líčení sice bylo nad moje síly, ale už jsem si za ta léta zvykla chodit mezi lidi pouze s vlastním obličejem. Vše tedy vypadalo naprosto ideálně a k nejlepšímu dni za poslední měsíc bylo směle nakročeno.
Ve skutečnosti se však Richard Dean Anderson, kamarádi i výhra ve filmovém kvízu obešli beze mě. Akreditace do O2 arény my posloužila ubohých 13 minut. Přesně tak dlouho trvalo než mě z vydýchaného vzduchu, hluku a asi milionu lidí, začala bolet hlava. Takže jsem se otočila na patě a o báječném dni si nechala vyprávět večer od manžela.
O další ročník už se pro jistotu ani nepokusím a Comic-Con si přidám na seznam akcí, které nenavštěvuji. Vmáčknu ho na 258. místo mezi Colours of Ostrava a dětské karnevaly.
Nejde o život
o záchrance, geniálních nápadech a volání o pomoc
Za ty roky už je na to rodina zvyklá. V tu nejmíň vhodnou chvíli zazvoní telefon a na druhém konci „drátu“ jim ubulená obluda oznámí, že už tu migrénu asi doma nezvládne.
Mými nejčastějšími taxikáři do nemocnice jsou manžel, mamka a brácha. Ale vezl mě už i plavčík z bazénu, strejda z Kanady, kamarádka na mateřské, kolega z práce nebo univerzitní profesor.
Nevím přesně čím je to způsobené, ale v 90 % případů volám o pomoc v sedm večer a později. Ty nejhorší záchvaty mě prostě chytají v době, kdy si každý pracující člověk přeje ležet zachumlaný v peřinách, a ne sedět tři hodiny na nepohodlné lavici nemocničního urgentu.
Poslední epizoda mě však donutila k hlubokému zamyšlení.
Noční směna
Ten den se nestalo nic extra dramatického. O to víc mě v deset večer zaskočil pocit, že něco není úplně v pořádku. Lupla jsem tam jeden mňamózní Sumatriptan a šla spát. Když jsem se o půl jedné v noci vzbudila, bylo už všechno špatně. Hlava jak střep, zimnice, objímání záchodové mísy. Váhání o dalším postupu mi však zabralo desítky následujících minut.
Volání o pomoc o půl jedné v noci totiž není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. V hlavě se vám honí, že ten člověk právě spí, ráno musí vstávat do práce a vy ho uprostřed noci vytáhnete z postele, donutíte řídit auto a prosedět několik hodin bez spánku v nemocnici. A zatímco já celý další den proležím doma v posteli, dotyčný bude muset chtě nechtě vzít své pytle pod očima a vyrazit s nima do rachoty.
Jenže aby toho nebylo málo, tak mamka mi to nebrala, manžel odjetý, sousedka na dovolené, kamarádi na dovolené, sestřenka na horách, taťka na výletě a brácha v Mejtě. Co teď? Vydržet dalších šest hodin, než si mamka v sedm ráno všimne, že jsem jí volala? To se půjdu raději utopit do Třebovky. Nápad zavolat si záchranku jsem zavrhla téměř bez přemýšlení a ani městská policie není taxislužba pro simulanty.
Rodiče naštěstí bydlí jenom deset minut pěšky. Nebude to asi žádná hitparáda, ale furt to zní jako lepší plán než tu do rána sedět na dlažbě. Takže jsem si natáhla přes pyžamo kalhoty a bundu, hodila ještě jednu šavli, popadla evakuační zavazadlo a vyrazila přes město. Není vyloučeno, že jsem celou cestu absolvovala jako Dášenka. V bačkůrkách.
Genialita v praxi
Liduprázdné ulice, hvězdné nebe nad hlavou a já osamoceně se potácející nocí jako nějaká zombie z Walking Dead. Když jsem po cestě podruhé zvracela přímo pod kamerovým systémem městské policie, musel to být pohled pro bohy.
Cesta mi nakonec zabrala skoro půl hodiny.
Jestli po něčem fakt netoužíte, tak probrat se o půl druhé ráno s cizím člověkem v baráku. I když vás přišel jen poprosit o pomoc a ne připravit o sbírku cibuláku. Mamka se naštěstí v mžiku vzpamatovala z prvotního šoku, rozlepila si oči, vytřela po mně chodbu a překvapivě našla i klíče od auta. Nasedat, zastávka na vydýchání, znovu nasedat, pohotovost, poplatek, kapačka a domů.
Opravdu ale bylo správné rozhodnutí vydat se uprostřed noci v tomto stavu sama přes město?
Vzhledem k nezávisle nesouhlasné reakci mého okolí mám pro eventuální budoucí situaci se stejným scénářem důrazně nakázáno zavolat si záchranku. Mé argumenty typu: „ale záchranka je pro lidi, co jim jde o život a já na tu migrénu reálně neumřu“ byly smeteny ze stolu jako neopodstatněné. Obavy z volání o pomoc a ze „zneužití“ tísňové linky může v tomto případě vyvážit telefonát na málo známou Linku pro odkladné stavy.
Linku pro odkladné stavy lze využít v případě neakutního zdravotního stavu, jako jsou například teploty, chřipka, zažívací potíže (zvracení, průjem), chronické bolesti aj. Na lince pro odkladné stavy pracují operátoři Záchranné služby, kteří stav vyhodnotí a doporučí řešení cestou praktického lékaře, LSPP, svépomocí nebo je stav vyhodnocen jako neodkladný s nutným transportem do nemocničního zařízení. Telefonní číslo linky je +420 469 666 666 nebo +420 469 666 999, ale primárně je určeno pro Pardubický kraj.
https://www.zzspak.cz/informace/nejcastejsi-dotazyPrudká bolest a silné nevolnosti však neoddiskutovatelně patří do kategorie stavů, které ohrožují zdraví a od jejich posouzení tam jsou jiní. Nikoliv zvracející obluda s utkvělou představou, že nejde o život, která zároveň uvažuje o skoku do řeky.
Bod zlomu
o Raskinově kúře, pomalu vařené žábě a problému jménem závislost na lécích
Kolik je hodně? Dva, pět, deset léků za den? Nebo za týden?
Poznám, že se voda pomalu začíná vařit?
A zvládnu si pomoct sama?
Od malička nás společnost vychovává ve víře, že prarodiče, pan prezident a pan doktor jsou ty největší autority. Mají vždycky pravdu a nikdy se jim neodporuje. Toto nastavení je pravděpodobně prapříčinou skutečnosti, že mi až v roce 2018 začal připadat můj zdravotní stav dlouhodobě neúnosný. A že musím sama aktivně něco změnit. Že to nevypadá jako objev století? Možná ne. Jenže když jste pomalu vařená žába, pravděpodobně z toho hrnce vyskočíte jen v případě, že vás něco slušně podebere.
Když nemáte limetu, dejte tam citron
„Dobrý den, je tady prosím pan doktor? On mi dal recept na lék, který beru, ale v lékárně mi řekli, že už se půl roku nevyrábí,“ říkám zdravotní sestře na neurologii, kam docházím posledních 10 let, a ukazuju jí předpis na onen nejmenovaný preparát na migrénu.
„Počkejte tady, já to panu doktorovi řeknu,“ odpoví sestřička, vezme si ode mě lístek a vklouzne zpět do ordinace.
Po 35 minutách se dveře opět otevřou, vyjde pacient a za ním vykoukne pan doktor.
„Dobrý den, no ten už se nevyrábí,“ říká bez okolků a kouká do receptu, který mi předevčírem napsal.
„Dobrý den,“ odpovím zdvořile. „A existuje za něj nějaká náhrada?“
„No bohužel neexistuje,“ poškrábe se přemýšlivě prsty na hlavě.
„Ale tak vy to máte proti bolesti hlavy ne?“ koukne na mě a já celkem logicky přikývnu.
„Tak si kupte něco volně prodejného v lékárně, třeba Paralen nebo Ibalgin,“ řekne s ledovým klidem, podá mi lístek k ničemu zpátky do ruky, a než se vzpamatuji je fuč.
A tehdy se to ve mně zlomilo. Teda ne přesně v tu chvíli, protože prvních několik minut jsem se nezmohla skoro ani na slovo natož na náznak odporu. Jen jsem se s tím lístkem v ruce otočila na patě, s nepřítomným výrazem pronesla „taknashledanou“, a opustila čekárnu.
Když jsem však odešla z budovy a vyměnila hodinu ve vydýchané místnosti za procházku na čerstvém vzduchu, konečně se mi rozsvítilo. Doma jsem nelenila ani minutu, sedla k internetu a zavolala do první specializované ordinace pro bolesti hlavy, kterou na mě Google vypliv. Poprvé po letech jsem v sobě našla sílu něco na tom stavu změnit a ne jen čekat, co pro mě udělají lékaři. Dnes už vím, jak naivní jsem celé ty předchozí roky byla.
Závislost na lécích přichází plíživě
Do péče mě přijala paní doktorka v Motolské nemocnici a já věřila, že mě uzdraví. I tehdy jsem byla neuvěřitelně naivní. Začala jsem si vést poctivě deník pro migreniky a po pár měsících se ukázalo, že díky předchozí „léčbě“ si mé tělo vytvořilo závislost na lécích proti bolesti, jejímž vedlejším účinkem je vytváření bolesti. Tomuto začarovanému kruhu se odborně říká medication overuse headache (MOH), tedy bolesti hlavy z nadužívání medikace. Pro představu se za nadužívání léčiv na bolest hlavy považuje více jak deset léků za měsíc po dobu delší než tři měsíce. Zjednodušeně řečeno. Ve skutečnosti je toto velkým problémem a zaměřují se na to mnohé studie u nás i ve světě.
Dle Národního zdravotnického informačního portálu (NZIP) vzniká závislost na lécích pomalu a nenápadně. Pacient si vezme lék, který mu pomáhá překonat bolest, zvládnout silný smutek či večer usnout. Protože ho však užívá dlouhodobě nebo překračuje dávkování, organismus si na látku zvykne, síla léku přestane stačit a ten přestane pomáhat nebo začne způsobovat vedlejší účinky.
Více na: https://www.nzip.cz/clanek/254-zavislost-na-lecich-zakladni-informaceTuto vazbu jsem si bohužel vůbec neuvědomovala a nikdy dříve jsem o ní ani neslyšela. Moje tělo už však neoddiskutovatelně začínalo jednat tak, aby mě donutilo si léky proti bolesti brát. Pohybovala jsem se někde na úrovni 10 až 15 pilulek za měsíc. Jen aby tu nevznikla milná představa o tom, že jsem do sebe denně nasypala tři šumáky a půl plata růžových lentilek. Bohužel tělu k vytvoření MOH stačí opravdu málo a já měla tudíž nad touhle pekelnou jámou minimálně jednou nohou slušně nakročeno.
K přetržení tohoto cyklu jsem podstoupila tzv. Raskinovu kúru. Jedná se v podstatě o nenáročnou terapii. Jen si vezmete od středy do pátku neschopenku a v pondělí už jste zase zpátky v práci. Tři dny jsem v Motolské nemocnici dostávala kapačky s koktejlem, který by rozhodně cenu za lék roku nevyhrál. Ale nebolela mě vůbec hlava, chodily za mnou návštěvy, četla jsem si, cpala se a koukala na filmy. Takže vlastně taková dovolená. Všechno ale i tak dopadlo úplně jinak, než jsem si myslela.
Člověk míní, migréna mění
Plánovaný třídenní pobyt v Motolské nemocnici se stal paradoxně neplánovaným začátkem nového života. Pro správný účinek Raskinovy kúry je naprosto zásadní vydržet co nejdelší dobu bez jediného léku na bolest. Při propuštění z nemocnice mi tedy bylo doporučeno zůstat ještě pár dní na neschopence. Pár dní se protáhlo v týdny, týdny v měsíce a měsíce v roky. Odešla jsem na tři dny do nemocnice a do své milované práce už jsem se nikdy nevrátila.
A nikdy ani nevrátím.
Možná se v tom hrnci ještě pořád vařím. Když se však rozhlédnu kolem sebe, rozhodně nejsem jediná.