Masterchef
o vaření a nejvděčnějším strávníkovi
„Co bude k obědu?“ ptá se mě manžel troufale, potom co jsem strávila 27 minut v kuchyni u plotny, zatímco on seděl v obýváku na gauči s notebookem.
„Hele, dala jsem dohromady nějaké zbytky, co jsem tu našla, …“ říkám a beru ke stolu příbory a půllitr s vodou.
„… a vznikla ti nějaká podivnost, viď?“ vychrlí za mě druhou půlku věty, zaklapne počítač a vyhlíží naložený talíř.
Posledních pár let moc nevařím. A když už se náhodou postavím ke kuchyňské lince, tvoří základní přísadu žvance koření zvané „maximálně 30 minut u plotny“. Na rozdíl od účastníků televizních soutěží s vařečkou však do tohoto času nepočítám, když se to samo peče v troubě nebo klokotá v hrnci.
Ze špajzky na mě už roky čumí „válečné“ zásoby těstovin, čočky, rýže a kuskusu, které se asi množí dělením, protože vůbec neubývají. Mít vždycky všeho dostatek mě naučili rodiče, které to naučili jejich rodiče. Nově ale tuto filozofii přehodnocuji na strategii „mít vždycky všeho tak akorát“. Jen ten obsah spíže se mnou zatím moc nespolupracuje.
Vařím převážně vegetariánsky, protože domů sami vůbec nekupujeme maso. Občas se mi sice úplnou náhodou podaří i jídlo veganské, ale primárně za tím nejdu, jelikož zatím neumíme z jídelníčku vyřadit sýry, tvaroh, máslo, šlehačku, tatarku, vejce a med. Obecně bychom se asi řadili do skupiny flexitariánů.
Díky vaření bez masa však vařím jinak než moje maminka, tchýně, sestřenice, švagrová, sousedka, kamarádky a účastníci soutěže Masterchef. A dost to ve mně vyvolává pocit, že vlastně vařit neumím. Protože VAŘIT přece umí ten, co dělá řízky, svíčkovou, knedlo-vepřo, pečený kuře a moravského vrabce.
A já vařím jídla, která se nedají takto snadno identifikovat a zařadit. Omáčka z červené čočky, tarhoňoto, nonchilinoncarne, rýžové nudle se zeleninou, houbové „rizoto“, skorolečo, pečený květák, nesvíčková nebo nejrůznější polévky. Paradoxně to však dávno není jen improvizace „co dům dal“. Nemalé množství receptů, které vznikly z náhodných surovin osamoceně čumících z lednice, se dávno etablovalo do rodinné kuchařky. I tak u nás nejvíce frčí můj majstrštyk dýňová polévka a v létě ovocné tvarohové neknedlíky.
Vše až na ananas
„Tak jaký to je?“ položím obvyklou otázku, i když odpověď znám už předem.
„Výborný,“ pochválí manžel podivnost s rýží, květákem a kokosovým mlékem.
„Víš, co by se tam hodilo?“ ptám se ho z legrace.
„Vtipný. To můžeš rovnou objednat pizzu havaj,“ kontruje. A pak že čtení myšlenek nefunguje.
Můj manžel je snem každé kuchařky. Sní úplně cokoliv, a ještě si přidá. Nikdy si nevymýšlí ani neremcá, a kromě ananasu spořádá cokoliv, co mu nandám na talíř. Sice mu nic jiného nezbývá, bo sám moc vařit neumí. Ale znám i takové, jejichž kuchařské umění končí u pytlíkového čaje, ale vymrzování jim jde na jedničku.
Dřív jsem vařila denně a s chutí. Když se však mé migrény staly chronickými, a začaly mě zásadně omezovat v běžném denním fungování, byl pobyt u kuchyňské linky jednou z prvních aktivit, která šla do kopru.
Nesnášenlivost k teplu, výrazným pachům a hluku, neschopnost cokoliv dělat a nevolnosti způsobující soustavné nechutenství, zapříčinily můj výskyt v kuchyni jen po dobu nezbytně nutnou k udržení těla při životě. Veškerá radost z vaření se vytratila a tempo jejího návratu není vražedné ale sebevražedné.
Biologická léčba naštěstí trochu přispěla k nesmělému našlapování mezi špajzkou, prkénkem a myčkou na nádobí. Rozhodně ze mě však nebude Masterchef ani kuchařka, která začne o půl desáté dopoledne vařit oběd, aby byl s úderem dvanácté na stole.