Jak to vůbec nezačalo

o diagnóze jménem migréna a psaní (o ní)

„Ne, dneska ne, mám migrénu!“

Povědomí veřejnosti o bolestech hlavy často začíná a končí u vtipu postaveném na předpokladu, že jediným důvodem jejich existence je vyhýbání se manželským povinnostem. Migréna a bolesti hlavy ale opravdu nejsou jenom smyšleným pseudoproblémem, který si vytvořilo ženské pokolení s cílem šikany manželů. Jedná se o nepříjemné a závažné onemocnění, které zásadně ovlivňuje životy konkrétních lidí i jejich blízkých. Ač je mnohými stále považována jen za trapnou výmluvu.

Obecně lze říci, že chronickou bolestí trpí přibližně 20 % populace a konkrétně chronickou bolestí hlavy asi 5 % populace. To je jen u nás cirka půl milionu lidí. Kdo by to byl býval řek!

Vypiš se z toho!

„Víte, kdo je Michaela Duffková?“ zeptala se mě na nedávném sezení moje terapeutka.

„Jooo,“ řekla jsem rozpačitě a přemýšlela, kam tohle celé povede. Michaela Duffková je autorka úspěšného blogu Zápisník alkoholičky, který popisuje její strastiplný boj s alkoholovou závislostí.

„Nechtěla byste o té vaší cestě, zkušenostech a životě s bolestí hlavy také psát?“ zeptala se mě obratem v návaznosti na probírané téma: „jak může mít tříleté dítě migrénu?“.

„Jenže Duffková začala psát proto, aby pomohla i jinejm ženskejm s podobnym problémem. Protože alkoholismus u žen je pořád tak trochu stigmatizovaný téma, že jo. Sdílením těch mejch problémů můžu jako asi dost těžko někomu pomoct,“ přemýšlela jsem na hlas.

„A proč si myslíte, že by to nikoho nezajímalo?“ nechce se nechat tak snadno odbýt.

„Spíš si říkám kdo a proč by to chtěl proboha číst?“ zhodnocuji reálné možnosti v dané oblasti. V době Facebooku a Instagramu, pozlátka báječných životů, úchvatných dovolených a vysněných postav. Kdo by chtěl ráno vstát a přečíst si, jak jsem se měla zase celej den blbě? Furt to stejné dokola.

„Vždyť jenom dřepim doma na zadku,“ řeknu nakonec po chvíli přemýšlení.

„Víte proč vznikají nejrůznější podpůrné skupiny?“ ušklíbla se na mě a nadzvedla pravé obočí. „Že je to od těch lidí nějaké sebemrskačství? Ne, naopak. Sdílená starost je poloviční starost. Když vidíte, že někdo prožívá to stejné, co vy, necítí se v tom pak tak sám. Vy máte tři desetiletí zkušeností se zdravotním systémem, kterými můžete reálně pomoci někomu dalšímu.“

Kdo nic nedělá, nic nezkazí

A tak jsem poposedla od Netflixu k počítači, začala potit krev a tenhle blog. Pro všechny, kteří hledají radu, oporu nebo obyčejné souznění. Ať už kvůli sobě, nebo někomu jinému.

Pokud se to však rozhodnete číst dál, předem vás varuji, že to bude občas bolet.