50 na 50

o rušení plánů, MacGyverovi a akreditaci na Comic-Con

„Dnešek byl nejlepší den!“

„Comic-Con, vítězství ve filmovém kvízu, nezapomenutelné setkání s MacGyverem a nakonec posezení s Kristýnou Sněgoňovou, Františkem Kotletou a Leošem Kyšou.“

„Fakt super.“

Slibem nezarmoutíš

Poslední tři dny mi bylo příšerně. Včerejšek jsem celý proležela a potácela se mezi strachem z cesty do nemocnice a nemožností vzít si léky na bolest, protože jsem si je přece brala už předevčírem. Supermoderní pohotovost ústecké nemocnice jsem měla navíc tu čest vidět letos již dvakrát, a zatím to vypadá, že tři loňské urgenty do blížících se vánoc překonám s prstem v nose. Vzhledem k tomu, že máme teprve duben. Blbý.

V rušení plánů jsem navzdory snaze nikomu nic neslibovat doslova přeborníkem. Taková moje medailová disciplína jako pro Aleše Valentu akrobatické skoky. Možná i to trojité salto s pěti vruty bych vyšvihla. Přesto se stále snažím nevzdávat věci předem a dát jim alespoň jednu šanci. Můj seznam vyloučených akcí je již sice dlouhý jak účtenka z Kauflandu, ale jsou i jiné možnosti než hudebními festivaly, 3D kino či Matějská pouť. Třeba když někdo přijde na návštěvu k nám domů, nebo se jde se mnou projít do lesa. I ty však mají šanci na úspěch jen 50 na 50.

„Z 50 % je šance, že to nedám,“ varuji každého, kdo má snahu se mnou cokoliv domluvit.

„Uvidíš, jak ti bude,“ reaguje chápavě většina kamarádů. A vím, že to myslí upřímně. I tak pro mě není úplně jednoduché svou účast v každém druhém případě na poslední chvíli zrušit.

Změnit alespoň částečně vnitřní nastavení si vyžádalo léta cviku a desítky akcí urvaných totálně na sílu. Zásady slušného chování říkající, že domluvené akce se prostě neruší, nebylo (není a nebude) jednoduché ignorovat. Stále se v tom necítím úplně dobře a uvádí mě to do stejného diskomfortu jako bolest samotná.

„Není to tvoje nezodpovědnost nebo neschopnost si věci plánovat,“ musím si vždycky zopakovat. Vše řídí faktor, který jsem sama schopná ovlivnit asi jako schodek státního rozpočtu.

Ani MacGyver všechno nezachrání

Comic-Con je tedy ideální akce. Pokud tam půjdu, budu ráda. Když tam nepůjdu, nic hrozného se nestane. Manžel je tam pracovně, takže není komplikované za ním kdykoliv během víkendu dorazit. A ani si nemusím oblékat kostým Captain Marvel, Galadriel nebo Chewbaky.

Když jsem se dnes ráno vzbudila, bylo mi celkem dobře. Po třech dnech jsem v sobě našla chuť vstát z postele, umýt se, učesat si vlasy a jít ven. Líčení sice bylo nad moje síly, ale už jsem si za ta léta zvykla chodit mezi lidi pouze s vlastním obličejem. Vše tedy vypadalo naprosto ideálně a k nejlepšímu dni za poslední měsíc bylo směle nakročeno.

Ve skutečnosti se však Richard Dean Anderson, kamarádi i výhra ve filmovém kvízu obešli beze mě. Akreditace do O2 arény my posloužila ubohých 13 minut. Přesně tak dlouho trvalo než mě z vydýchaného vzduchu, hluku a asi milionu lidí, začala bolet hlava. Takže jsem se otočila na patě a o báječném dni si nechala vyprávět večer od manžela.

O další ročník už se pro jistotu ani nepokusím a Comic-Con si přidám na seznam akcí, které nenavštěvuji. Vmáčknu ho na 258. místo mezi Colours of Ostrava a dětské karnevaly.