Bratrstvo krve
o darování krve, registru dárců kostní dřeně a snech
„Už mám 55. odběr,“ hlásí mi hrdě manžel, když se odpoledne vrátí z transfůzky.
„Super, ty se tak máš,“ ocením jeho odhodlání dotáhnout to minimálně na 250 a zároveň si trochu postesknu, že už sama darovat nemůžu.
„Vždyť víš, že to dávám i za tebe,“ snaží se mě ukonejšit.
„Já vim. A děkuju,“ odpovím smířlivě a jdu mu alespoň uvařit kafe.
Moji rodiče dávali krev na transfúzní stanici v Ústí nad Orlicí co moje paměť sahá. Možná právě proto mi vždy tato aktivita připadala jako přirozená součást lidského bytí a sama jsem se přihlásila jako bezpříspěvkový dárce krve i dárce kostní dřeně hned po sfouknutí 18 svíček na narozeninovém dortu.
„Vy jste si k nám spíš pro něco přišla, ne?“ reagovala paní doktorka při každé kontrole před odběrem, když mi naměřila krevní tlak 88/57.
„Jo jo,“ smála jsem se.
„To já mám tak normálně. Jsem taková vévodkyně Padovská,“ hlásila jsem pokaždé rozverně. Při výšce 187 centimetrů je nízký tlak přirozený jako koláče v podpaží při běhu na tramvaj. Díky dlouholetému tréninku alespoň celkem bezpečně poznám, že sebou do čtyř vteřin šlehnu o zem.
Tohle si raději nechte
Během dárcovství je třeba si hlídat relativně velké množství nejrůznějších faktorů, které vám mohou odběr v aktuální chvíli znemožnit. Seznam je to dlouhý jak výčet ministrů zdravotnictví za covidu a dlouhodobě se nějakému výpadku v podstatě vyhnout nelze. Menstruace, virózy, alergie, očkování, cestování, klíšťata, operace, závažná onemocnění, trhání zubu i tetování. Omezení od pár dnů po „nafurt“.
Taťku, mamku i mě postupně vyřadily z dárcovství zdravotní problémy. V mém případě paradoxně nebyla na vině ani poléková nefropatie ani migréna, ale biologická léčba postavená na tzv. monoklonálních protilátkách.
„Obecně jsou protilátky krevní bílkoviny a z našeho pohledu, pokud má něco jakýkoliv vliv na kvalitu krve, není možné, aby byl takový člověk nadále veden jako dárce. V tomto případě zejména s ohledem na potenciálního příjemce krve,“ vysvětlila mi paní lékařka. Stručně a jasně.
A tak si mě škrtli. Pro jistotu rovnou na trvalo, bo je to prý kontraindikace i v případě, že by mi byla tato léčba ukončena.
Sen, který pomáhá
Bylo to jak přijít po 15 letech o milovaného psa u babičky na Slovensku. Jednou za čtyři měsíce člověk pro toho zbídačeného vořecha udělal něco pěknýho a on vám za to byl vždycky neskonale vděčnej. Jenže teď byl najednou nenávratně pryč a vy přemýšlíte, jestli je vůbec nějakej jinej čokl, kterym se dá tahle díra ještě zalepit.
Vždycky jsem dobře znala své limity, ale přesto jsem brala dárcovství jako přirozené a samozřejmé. Nikdy mě nenapadlo, že to nedotáhnu ani na 30 odběrů. Řeklo by se, že „nejde o život“. Jenže ono o něj někomu ve skutečnosti jde a tohle je hmatatelná forma pomoci, kterou může přispět každý zdravý dospělý od 18 do 65 let. Přesto dle údajů ČČK stále dlouhodobě chybí téměř 50 tisíc pravidelných dárců. A ano, opravdu darování krve nebolí.
Darování krve je s výjimkou vpichu odběrové jehly absolutně bezbolestný úkon, trvající cca 10 minut. Odebráno je vám obvykle 450 ml krve, jejíž objem tělo zvládne nahradit do několika hodin a samotné krvinky tělo obnoví cca do měsíce. Dospělý člověk má cca 60 ml krve na každý kilogram tělesné hmotnosti, tedy cca 4 až 6 litrů krve.
https://www.cervenykriz.eu/postup-pri-odberu-krveDnes už tedy vyrážím na transfůzku pouze výjimečně a jen jako doprovod mého manžela, který běžně chodí se svým Bratrstvem krve. Se sestřičkami si zavzpomínáme na staré dobré časy, když v jídelně ještě vysela nástěnka, tráva byla zelenější a kobercovka víc lepila. Manžel si odbyde své sedmiminutové darování krve a následně se odměníme obědem v nedaleké Nepálské restauraci. Žaludek propalující kuře vindaloo, Malai kofta s chlebem naan a smutek zahánějící mango lassi. A jedeme domů za psem, který se už dávno stál lékem na všechno trápení.
Přesně tak se jedna ze součástí mého života, stala součástí života mého muže. Mně nezbývá než se s tím smířit a držet mu pěsti, ať si alespoň on splní svůj sen.
Se značnou mírou patetičnosti však musím konstatovat, že kdyby bylo lidí s podobným snem víc, hned by bylo na světě lépe.
Včera, dnes a zítra
o práci z domu a dodržování pravidel
„Ty seš teď snad nějaká odbornice na práci z domu?“ položil mi manžel řečnickou otázku v reakci na můj nesouhlas se sledováním Netflixu ve středu o půl desáté dopoledne. Místo toho, aby šel raději něco dělat.
„Vlastně sem,“ odpověděla jsem více méně sama sobě.
„Sem odbornice na práci z domu,“ protože se tu flákám už čtyři roky. A velice záhy jsem pochopila, že pokud si člověk nenastaví nějaká pravidla, tak doma shnije jak včerejší jahoda z penáče. Zdravému člověku budou pravděpodobně připadat směšná až absurdní, ale pro mě tvoří záchytné body v plynutí času a zdání normálního života.
1. Vstaň před devátou hodinou.
Z výzkumů vyplývá, že více než polovina Čechů vstává před šestou hodinou ranní. Mít tedy pravidlo, že vstanu před devátou hodinou, musí znít jak z jiného světa. Vychází to však z mé „soví“ podstaty a přizpůsobení životního tempa sedmi a půl až osmi hodinám spánku. Na druhou stranu, když je člověk celé dny doma a 75 % bdělého času mu není dobře, velice snadno sklouzne k tomu, že se mu prostě ráno nechce vstávat. Proto jsem si pevně stanovila opuštění postele před devátou hodinou a porušuji to jen v případě, že mám vyloženě špatný den, kdy si s obtížemi dojdu 2x za den na záchod.
2. Převleč se z pyžama.
Na předchozí bod tento přímo navazuje. „V pyžamu celý den jsou jen nemocný lidi,“ řekl mi před lety kamarád. A tak každé ráno vyměním spací triko a kalhoty za domácí triko a kalhoty, čímž se snažím sama sebe přesvědčit, že nejsem nemocná. Ne že by to teda fungovalo.
3. Minimálně 3x denně se najez.
Ano, opravdu musí mít člověk jako pravidlo pravidelně se najíst. Čas v domácím prostředí totiž plyne jinak. Řídit svůj příjem potravy jen podle kručícího žaludku se však ukázalo jako značně neefektivní. S BMI pod 17,5 je navíc nejezení luxus, který si opravdu nemohu dovolit. Reálně mi totiž hrozí, že skrze mě začne prosvítat slunce.
4. Když to jde, tak pracuj.
Když mi je zle, tak se sice nedá moc mluvit o plnohodnotném odpočinku, ale nemíním kvůli nemoci svůj život proflákat. Pokud to tedy jen trochu jde, snažím se čas využít k nějaké činnosti a práci z domu. Sledování seriálu si schovávám na „mezidobí“, kdy nezvládnu nic jiného než čumění do blba.
5. Pij.
„To že řekla? To musela bejt ženská!“ Už přes 30 let poslouchám otázku „A pilas?“, kterou se moje okolí snaží určit příčinu mé bolesti hlavy. „Pila. Jsem jako žába,“ odpovídám na to vždy, protože tak to prostě je. I když není žádné parno, vypiji za den i několik půllitrů kohoutkové vody. Protože co kdyby ty hlavy pomazané měly s tou mojí hlavou přece jen pravdu?
6. Jdi na procházku.
Tohle mi hrozně dlouho vůbec nešlo a změna nastala až s pořízením psa. To nebohé čtyřnohé stvoření má totiž kouzelnou moc, která vás prostě donutí se minimálně 2x denně vykopat ven na čerstvý vzduch, bez ohledu na to, že tam padají
hovna s háčkamatrakaře a vaše tělo vyhodnotilo jako jedinou možnost seberealizace ležící polohu v temné místnosti.7. Řekni sítím ne.
Sociální sítě jsou bezkonkurenčně největším žroutem času od vynálezu „hada“ na telefonu. Projíždění Facebooku a Instagramu v mobilu nebo na počítači a sledování života jiných lidí umí ten váš pěkně omezit. Když si odmyslím fakt, že u sítí zvládne člověk prokrastinovat i hodiny denně, vytváří si zároveň i dost zkreslenou představu o skvělých životech ostatních lidí a vlastní zbytečnosti. A nutnosti se jim minimálně vyrovnat. Což zrovna nepřispívalo k mojí duševní rovnováze.
8. Napiš si tři dobré věci, co se ti dnes staly.
Dlouho jsem se tomu bránila, protože to na mě působilo příliš „ezo“ dojmem. Ale při tom všem vedení deníků bolesti je tohle metoda, která vás opravdu i v těch nejhorších dnech donutí se zamyslet a říct si, že i když to vypadá beznadějně, vždycky se v tom zmaru najde něco dobrého.
9. Vyčisti si zuby.
Občas se to asi stane každému. Večer vám to úplně nesedne a před upadnutím do postele proběhne hlavou myšlenka: „dneska na to prdim“. Jenže když vám není dobře skoro pořád, musíte se holt některé věci naučit dělat chtě nechtě. Třeba jít si každý večer před spaním vyčistit zuby. I když máte dojem, že se poblinkáte jen co ucítíte zubní pastu. Ale nepoblinkáte. Není to fakt, ale pocit.
10. Žádné usínání u televize.
Chce se ti jít spát? Tak jdi spát. Žádné takové to: „ale vždyť stejně ráno nevstáváš do práce, tak si pojďme ještě pustit film, co na tom, že se asi režisér pos*al a má to tři hodiny a teď je jedenáct večer“. Jednou za měsíc to možná člověk dá, ale nezapomeň, že chceš dodržet pravidlo číslo 1.
Pořádek je pro blbce
o tom, jak nedělám Velikonoční úklid
„Jaká je vaše nejlepší a nejhorší vlastnost?“ ptala se mě kdysi personalistka na pohovoru.
„Vlastně tatáž,“ řekla jsem skoro bez přemýšlení, „perfekcionismus.“
„Aha. A jak to myslíte?“ odvětila trochu zaraženě.
„Že mám ráda ve věcech řád a dotahuji je do konce, ale pro detail občas nevidím celek, vše musí být naprosto dokonalé a umím u toho být pěkně otravná.“
Kupodivu mě i tak vzali. V pracovním prostředí se pravděpodobně jedná o vyhledávaný osobnostní rys.
V osobním životě to bývá většinou pěkně k vzteku.
Zalíbení v jednoduchosti a řádu ke mně ale prostě patří. Taťka by sice asi úplně nesouhlasil, ale pokud jsou moje měřítka na to, co považuji za uklizené maličko posunutá, ta jeho jsou pro většinovou společnost nedosažitelná.
Onemocnění ale umí přeházet spoustu tradičních hodnot a nastavení.
Ač to nejde změnit jako revoluci, ale spíš jako evoluci, učím se už několik let řídit mantrou „dokonalost není štěstí“ a nebýt totálně rozložená z toho, že okna jsou umytá naposledy o loňských Velikonocích, kýbl s hadrem na podlahu už stojí třetí měsíc zaprášený ve sklepě, kuchyňské skříňky svou upatlaností představují biologickou zbraň a špinavé oblečení začíná kromě prádelny anektovat i další místnosti v domě. Jeho vzpoura a následné ovládnutí světa je jen otázkou času. Ve světle ostatních událostí se však jedná o naprosto nepodstatné drobnosti a až budou, tak budou.
Zní to to až moc dokonale? Pochopitelně. To bych totiž nebyla já.
Osamělost stepních běžců
Paradoxem totiž je, že kamarádi, kteří nás pravidelně navštěvují, neopomenou nikdy zmínit, jak máme dokonale uklizeno. Vždy mě to pak nutí přemýšlet, jak to v tom případě vypadá u nich, nebo zda se jedná z jejich strany pouze o blahosklonnost, která má uchlácholit mou perfekcionistickou dušičku.
V zásadě mi ale přijde, že dojem uklizené domácnosti vytváří primárně nepřeplácanost interiéru a absence línajících koček, línajícího psa, volně poletujícího papouška a dětí, jakožto elementu, který z každého obydlí systematicky vytváří neorganizovaný ulepený chaos. Ale je to takové to „nahoře huj, dole fuj“. Na první pohled pořádek, na druhý už to není žádná sláva a chuchvalce prachu velikosti stepních běžců bystrým pohledům mnohé prozradí.
A tak s tím stále vnitřně tak trochu bojuji a ve dnech, kdy mi to zdravotní stav umožní, se chtě nechtě marně snažím té své představě dokonalosti přiblížit. Protože prostě a jednoduše systém a řád ke svému životu potřebuji. Získávám díky němu vnitřní klid. A ač se říká „pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos“, pro mě tato notorická poučka rozhodně neplatí. Každá věc v domě má své místo.
„Nevidělas moje sluneční brejle?“ ptá se manžel, když se objeví třicet vteřin po odchodu z domu zase u dveří do obýváku.
Jestli dokážu svého manžela něčím spolehlivě vytočit, je to odpověď „Máš je na svém místě.“
Ale miluju ho, takže řeknu jen „v předsíni v šuplíku uprostřed,“ uslyším známé cvaknutí zásuvky, napůl úst řečené „děkuji, jsi báječná“, bouchnutí dveří a je zase pryč.
A mě hřeje pocit, jak to zase jednou k něčemu bylo. Velikonoční úklid ale letos opět vynechám.
Prsty od hlíny
o pravidelnosti, hliněných ptácích a přínosu arteterapie
„Tak jaký to dnes bylo?“ ptá se manžel, když mě doprovází domů z kroužku keramiky.
„Super. Vyráběla sem ptáka,“ chlubím se mu hned radostně.
„Ptáka jo?“ odvětí s výrazem patnáctiletého puberťáka.
„No, takový obří dildo z hlíny,“ nechám ho ještě na moment v tom jeho klukovském světě.
„Fakt?“ řekne vykuleně a vypadá, že by mi to opravdu věřil.
„Neasi. Takovýho ptáka, co je zároveň krmítko. Měla to bejt pěnkava a vyšla mi slepice,“ vysvětlím a vidím v jeho tváři mírné zklamání. Rozhodně ale ne ze slepice. Patrně je ještě pořád u toho prvního „opeřence“.
Osobně se nepovažuji za příliš kreativního člověka, jelikož abych něco vytvořila, potřebuji nějakou inspiraci z venku. Jako žačka základní školy jsem sice navštěvovala výtvarný obor v lidušce, ale malování nakonec úplně převálcoval zájem o životní prostředí. Výtvarku jsem tedy ještě před nedávnem považovala spíše za výplňovou volnočasovou aktivitu reálně neodrážející mimořádné výtvarné nadání.
V této tezi mě systematicky utvrzovala i učitelka výtvarné výchovy na základce. Kule za nedokončený výjev slunce s měsícem složený z pruhů v odstupňovaných barvách mě straší ve snech do dnes.
„Je to rozhodně nejlepší obrázek ze třídy, ale ty chodíš do výtvarky, Alice!“ slýchala jsem asi víc, než by bylo zdrávo. Soudě podle toho, jak dobře si to pamatuji.
Pro každou osobnost je bohužel motivující trochu jiný přístup a mě přesně tenhle dovedl až ke strachu vytvářet cokoliv „umělecky“ zaměřeného, abych se zase nedočkala kritiky. Ač dnes už vím, že to ze strany pedagožky byla jistá forma pochvaly a motivace, jako dítě jsem si z toho vzala pouze „obrázek za tři, takže špatnej a malovat neumíš„.
Zlom přišel až v psychosomatickém stacionáři, kde byla arteterapie mojí nejoblíbenější disciplínou. Vždy jsem se na ní celý týden těšila, jak ta malá holka a zvládla jí absolvovat, i když mi nebylo na začátku vůbec dobře.
Za zkoušku nic nedám
Chození na keramiku je v současné době jednou z mých velkých radostí, ač mi přišla do života tak nějak náhodou.
„Nechceš se za námi přijít v pondělí podívat? Máme ještě jedno volné místo,“ řekla mi před rokem manželova kolegyně z Domu dětí.
„No já nevim. Jako bavilo by mě to, ale nechci nic slibovat,“ odpověděla jsem rozpačitě dle naučeného scénáře zahrnujícího primárně strach z jakékoliv pravidelné aktivity.
„Tak když ti bude dobře, tak doraz,“ odpověděla s pochopením milá paní keramička.
A tak jsem navštívila jeden kurz, pak druhý a nakonec se rozhodla chodit pravidelně. Což je pro mě po letech strávených doma naprosto nová zkušenost. Celou dobu totiž žiji v představě, že nejsem schopná podnikat nic, co má jakýkoliv řád.
„Kroužek, který je každé pondělí od šesti do osmi? To si děláš prdel, ne?“ říkal mi Červíček v hlavě.
Jenže smyslem arteterapie je právě to odvedení pozornosti, zapojení jiných hemisfér, sebepoznání a smysluplné vyplnění života. Když už tam tedy zvládnu dojít i ve stavu, že mi není úplně dobře, na keramice na to dokážu zapomenout a oprostit se od toho. Stejně jako v psychosomatickém stacionáři. Zároveň se však učím i přijmout fakt, že občas mi můj zdravotní stav opravdu neumožní tam jít a já si to nejen dovolím, ale ani nevyčítám.
„A už víš, co budeš matlat příště?“ zeptal se manžel, když konečně začal znovu vnímat.
„Chtěla bych dělat takové ozdobné kuličky,“ řeknu a mezitím, co si čistím špatně umytý prst od hlíny, pozoruji manžela, jak opět chytá ten svůj pubertální výraz.
Jak to vůbec nezačalo
o diagnóze jménem migréna a psaní (o ní)
„Ne, dneska ne, mám migrénu!“
Povědomí veřejnosti o bolestech hlavy často začíná a končí u vtipu postaveném na předpokladu, že jediným důvodem jejich existence je vyhýbání se manželským povinnostem. Migréna a bolesti hlavy ale opravdu nejsou jenom smyšleným pseudoproblémem, který si vytvořilo ženské pokolení s cílem šikany manželů. Jedná se o nepříjemné a závažné onemocnění, které zásadně ovlivňuje životy konkrétních lidí i jejich blízkých. Ač je mnohými stále považována jen za trapnou výmluvu.
Obecně lze říci, že chronickou bolestí trpí přibližně 20 % populace a konkrétně chronickou bolestí hlavy asi 5 % populace. To je jen u nás cirka půl milionu lidí. Kdo by to byl býval řek!
Vypiš se z toho!
„Víte, kdo je Michaela Duffková?“ zeptala se mě na nedávném sezení moje terapeutka.
„Jooo,“ řekla jsem rozpačitě a přemýšlela, kam tohle celé povede. Michaela Duffková je autorka úspěšného blogu Zápisník alkoholičky, který popisuje její strastiplný boj s alkoholovou závislostí.
„Nechtěla byste o té vaší cestě, zkušenostech a životě s bolestí hlavy také psát?“ zeptala se mě obratem v návaznosti na probírané téma: „jak může mít tříleté dítě migrénu?“.
„Jenže Duffková začala psát proto, aby pomohla i jinejm ženskejm s podobnym problémem. Protože alkoholismus u žen je pořád tak trochu stigmatizovaný téma, že jo. Sdílením těch mejch problémů můžu jako asi dost těžko někomu pomoct,“ přemýšlela jsem na hlas.
„A proč si myslíte, že by to nikoho nezajímalo?“ nechce se nechat tak snadno odbýt.
„Spíš si říkám kdo a proč by to chtěl proboha číst?“ zhodnocuji reálné možnosti v dané oblasti. V době Facebooku a Instagramu, pozlátka báječných životů, úchvatných dovolených a vysněných postav. Kdo by chtěl ráno vstát a přečíst si, jak jsem se měla zase celej den blbě? Furt to stejné dokola.
„Vždyť jenom dřepim doma na zadku,“ řeknu nakonec po chvíli přemýšlení.
„Víte proč vznikají nejrůznější podpůrné skupiny?“ ušklíbla se na mě a nadzvedla pravé obočí. „Že je to od těch lidí nějaké sebemrskačství? Ne, naopak. Sdílená starost je poloviční starost. Když vidíte, že někdo prožívá to stejné, co vy, necítí se v tom pak tak sám. Vy máte tři desetiletí zkušeností se zdravotním systémem, kterými můžete reálně pomoci někomu dalšímu.“
Kdo nic nedělá, nic nezkazí
A tak jsem poposedla od Netflixu k počítači, začala potit krev a tenhle blog. Pro všechny, kteří hledají radu, oporu nebo obyčejné souznění. Ať už kvůli sobě, nebo někomu jinému.
Pokud se to však rozhodnete číst dál, předem vás varuji, že to bude občas bolet.