Žena ve stínu
o slunci
„Kudy chceš jít?“ ptá se mě manžel, když se vracíme pěšky domů z města.
„Asi přes sídliště,“ odpovím mu po chvíli váhání, ač mi tahle otázka šrotovala v hlavě mnohem dříve, než jí vyslovil nahlas.
„To je skoro dvakrát delší cesta, než po hlavní …,“ konstatuje trošku přepadle skutečnost, že nám to místo sedmi minut bude trvat třináct.
„Jo, já vim,“ odpovídám a po sto padesáté si promítám, jak hodně vede která z tras po přímém slunci.
„Ale přes sídliště můžeme jít skoro celou cestu ve stínu,“ řeknu pro upřesnění.
„To máš asi pravdu. Tak dem přes sídliště,“ vezme to manžel jako fakt a vyrazíme směrem k domovu.
Promýšlet si během letního období cestu na základě toho, která je část dne, kde se nachází stín a kde naopak bude pražit slunce, už mi ani nepřipadá divné. Není však vyloučené, že „zdravý“ člověk při své cestě z bodu A do bodu B tuto eventualitu vůbec nezohledňuje.
Výzkumy potvrdily, že může trvat pouhých 5 až 10 minut pobytu na slunci, aby se projevila bolest hlavy nebo záchvat migrény u lidí, kteří jsou na tento trigr citliví.
Šest měsíců v roce si všechny aktivity mimo domov snažím naplánovat na osmou ráno nebo šestou večerní. Nechci totiž riskovat, že budu muset jít ven v poledne při 23 °C. Nebo nedej bože ještě ve větším teple. Klidně by se totiž mohlo stát, že pokud nenaleznu variantu cesty vedoucí stínem, raději nikam nejdu.
Doslova božím trestem pro mě byla dvě léta s neschopenkou a vycházky povolené pouze přes to největší parno. Od 10 do 18 hodin. K domácímu vězení už mi chyběla pouze krabička s červenou diodou připevněná na kotníku, která by hlídala, že nepřekročím práh domu. Ve skutečnosti však nebyla vůbec potřeba.
Slunce? Ne, raději zimu.
„Ty seš koukám taky fototyp,“ říká mi manžel, když přijdu domů po dvaceti minutách na zahradě rudá jako vařený humr. V osm ráno.
Blond vlasy, zelenomodré oči a světlá pleť Pipi Punčochaté neschopná téměř žádného opálení.
„Jojo, můj rodokmen se dá vystopovat až do období třicetileté války,“ reaguji s pomrknutím na pobyt švédských vojsk v 17. století.
„Příště než pujdeš věšet prádlo, tak se raději namaž padesátkou,“ směje se mi manžel do mého chyceného obličeje.
„Příště pujdeš věšet prádlo ty,“ zchladím ho bryskní odpovědí a jdu si přetřít obličej Panthenolem, ať alespoň zmírním následky téhle neuvážené situace.
Slunce jednoduše nevyhledávám. Nikdy jsem nebyla ten typ, co si lehne v létě na deku a s drinkem v ruce roštuje své olejem namazané tělo ze všech stran. Přestože někde v koutku duše si opečovávám romantickou představu procházky v plavkách pod palmami při západu slunce, reálně si jí představit nedokážu. Spíš romantickou procházku v zimní bundě po pláži s kusy ledu a hejny tučňáků. Kéž by jednou dopadla alespoň ta.
Mezitím se budu k nevoli ostatních „modlit“ za deštivé léto a těšit se, až zase přijde zima.