Síla zvyku

o prahu bolesti

Větu „To vás přece nemůže tak moc bolet!“ mi už párkrát v životě chrstl někdo z doktorů nebo sestřiček přímo do ksichtu. Kýbl vařícího oleje vždycky v tu nejnevhodnější dobu.

Jediná správná odpověď na ní je „Může.“, ale převážně zvládnu jen mlčet, brečet nebo dál zvracet.

O bolesti je obecně rozšířena spousta mýtů, polopravd a kardinálních nesmyslů, které přetrvávají nejen u laické veřejnosti, ale paradoxně i v lékařských kruzích. Do jedné z těchto kategorií se řadí předpoklad, že na bolest si člověk zvykne a automaticky se mu přitom zvyšuje práh bolesti.

Nezvykne. A nezvyšuje.

Dlouhodobá bolest paradoxně působí tak, že začnete být k bolesti mnohem citlivější. Mnohem dříve vám začne vadit a její sílu vnímáte mnohem intenzivněji.

Prokázaným faktem je tzv. paměť bolesti v mozku, kterou si lze dobře demonstrovat na příkladu dítěte, které je vystaveno silným bolestivým podnětům. Tato skutečnost vede v dospělosti k nižšímu prahu bolesti, větší citlivosti k bolesti a k větší náchylnosti ke vzniku bolesti chronické.

Vzhledem k tomu, že mám migrény diagnostikované neurologem ještě za Karla Klacka, tedy v roce 1988 ve věku tří let, tak zde vidím celkem zřetelnou paralelu mezi výše uvedenými poznatky a mojí současnou realitou.

Ať už však byla příčina vzniku tohoto onemocnění v raném věku jakákoliv, na rozdíl od všeho ostatního, co můj mozek dlouhodobě ostentativně ignoruje a o zapamatování nejeví sebemenší zájem, paměť bolesti zafungovala špičkově. Není divu, že na data, čísla a cizí jazyky už nemá kapacitu.

Ano, mozek si může zvyknout na bolest a neoznamovat jí tak intenzivně. Ale má to háček. Tímto mechanismem totiž dochází ke vzniku bolesti chronické. Sice méně intenzivní, ale o to více otravující život a každodenní aktivity. Chronická bolest způsobuje předrážděnost nervových vláken vedoucích bolest, která pak reagují nejen na signály bolesti, ale i na jiné podněty (světlo, hluk, tlak apod.), které pro běžné lidi bolestivé nejsou.

Klinické bolesti jako takové se v obecné populaci u různých osob velmi liší. Vnímání bolesti může ovlivnit několik faktorů, jako jsou pozornost, očekávání bolesti, kognitivní a emoční stavy, spánkové návyky nebo stres. Mozek pacientů s migrénou navíc abnormálně zpracovává všechny senzorické informace.

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC6082953/

Pokud se navíc narodíte s dispozicí k migréně, pravděpodobně je vaše nervová soustava už od samého začátku mnohem citlivější na podněty z venku a má už v samém základu nižší práh bolesti.

Nižší práh bolesti a zvýšená citlivost na bolest jsou tedy jak primárním rizikovým faktorem, tak sekundárním důsledkem recidivy migrény.

Člověk si tedy nevybere. Třetí možnost, tedy život bez bolesti, v tomto případě asi není ve hře.

Úsměv prosím

Toto nastavení se dle mé dosavadní zkušenosti dá jen velmi těžko změnit. Bojovat proti fyziologickému procesu, který v těle probíhá již skoro 40 let, je úkolem na úrovní změny pohlaví. Ač některé vědecké studie tvrdí, že přenastavení vnímání bolesti se dá napomoci jednoduchými kroky.

Například dle disertační práce z University of California měli pacienti, kteří se během akutní fyzické bolesti usmívali, výrazně vyšší práh bolesti než pacienti, kteří dělali bolestivé grimasy. Předpokladem je, že mimické svaly obličeje aktivují uvolňování endorfinů, dopaminu a serotoninu.

Další studie zase tvrdí, že je možné si psychickou cestou o něco zvýšit práh bolesti vykřikováním sprostých nadávek. Hypotézou tohoto objevu je, že aktivací mozkového centra amygdala dojde k uvolnění adrenalinu, který má analgetické účinky.

Zkusím se tedy příště na urgentu více usmívat a sprostě u toho nadávat. Přestože modřiny z mé nedávné nemocniční eskapády se mi na rukách ještě ani nestačily vstřebat.

„Máte nezvykle nízký práh bolesti, takže vám budeme muset podávat něco silnějšího,“ řekla mi ošetřující lékařka. Několik dalších dní jsem si užila na injekcích preparátu, jehož strukturální a chemická podobnost s kokainem je čistě náhodná. Pravděpodobnost, že mi cenění zubů za současného vykřikování „do prdele“ a „seru na to“ pomohou, tak není příliš vysoká.

Ale vyzkoušet se to musí. Úplně to totiž vidím v barvách.