Žirafa

o výšce a zdravém sebevědomí

„Jé, vy máte teda ale opravdu dlouhý nohy,“ oblažila mě dnes svým postřehem paní v obchodě, když se mi marně snažila najít kalhoty s dostatečnou délkou nohavic.

Chtělo se mi říct „u nás doma je nejmenší maminka, ta má jen metr osmdesát,“ ale nakonec jsem zvolila druhou ze svých standardizovaných odpovědí „až na zem, že jo?“ a šla se svléknout z nevyhovujícího modelu.

„S takovejma nohama byste mohla bejt modelka,“ pokračovala za závěsem a já celá napnutá čekala, zda přijde na řadu i otázka na volejbal a basketbal. Nebo nějaký vtip. Třeba „Víš, co udělá žirafa, když jí plivneš do tváře?“.

”Víš, co udělá žirafa, když jí plivneš do tváře?“ Podkopne ti žebřík.

„No, to snad radši ani ne,“ ušklíbla jsem se v kabince. „Možná před deseti kily, dvaceti lety a 50 vráskami.“

„Ale nepovídejte,“ nechtěla se nechat odbít profesionální lichotnice.

„Na modelku jsem měla bohužel moc křivý nohy,“ ukončila jsem dlouhonohou debatu a smutně vrátila krátké kalhoty v prodloužené délce. Delší tam už bohužel neprodávají.

Ve skutečnosti jsem však neměla na modelku ani tak křivé nohy, jako nízké sebevědomí.

Miss třídy

„Alice, co to s tebou je? Vždyť tys přece bejvala strašně hnusná,“ řekl mi spolužák na třídním srazu po patnácti letech. Hodně tenká hranice mezi pochvalou a urážkou. I když při prohlížení školních fotografií se nelíbím ani sama sobě. Brejle jak dna od půllitru, rovnátka, žluté manšestrové lacláče od maminky, vestička s odznáčkem KPV*, klasické bačkory až do devátého ročníku základní školy a ledvinka s batohem vlastnoručně vyrobená na hodině pracovní výchovy. Look, který vás na miss třídy úplně nenominuje.

Internát sice z téhle zakřiknuté šprtky vykřesal „tu mírně přidrzlou z první lavice,“ ale na kariéru v modelingu to přece jenom chce o něco víc sebedůvěry, než je zapotřebí k občasné nejapné poznámce na adresu třídního učitele.

Vysoká, štíhlá postava a neokoukaný obličej bohužel nestačí. Potřeba je i to zdravé sebevědomí, ostřejší lokty a znalost cizích jazyků. Ve všech těchto oblastech se mi bohužel značně nedostávalo. A nedostává dodnes, pokud mám být upřímná.

Nikdo není dokonalý

„A tobě to nevadí, že je to taková žirafa?“ ptali se manžela kamarádi na začátku našeho vztahu.

„Tvoje bába je žirafa! Viděls ty její nohy?“ odpovídal jim s hrdostí v hlase.

Osobně jsem si vždycky říkala, že kdybych nebyla vysoká, byla bych úplně obyčejná. Ale až díky manželovi jsem začala být na svou vysokou postavu patřičně hrdá. Miss ani modelka už ze mě sice nebude, vysněných 190 cm také nedorostu, ale nemám pocit, že bych byla v životě o něco ochuzena.

Naprosto upřímně má vysoká postava více nevýhod než benefitů, ale neměnila bych. Sice se mi často motá hlava a bolí mě za krkem, občas sebou seknu a padám opravdu z výšky, neseženu na sebe kloudné oblečení, bo vše je mi krátké a široké, udělám si bouli na hlavě na místech, kde se nikdo jiný nepraští, čouhají mi nohy z pod peřiny a v letadle potřebuji místo za příplatek,

ALE všude dostanu, mám rozhled, dobře se hledám v davu, tam kde už se v bazénu jiní topí, já stojím na dně, v metru se držím madel u stropu, která nejsou ošmataná od ostatních, můžu si trhat třešně ze stromu rovnou do pusy, stát na fotce v poslední řadě a umývat doma okna ze země. A kdo to má?

*KPV = Konfederace politických vězňů